Žijeme v trvalém rozporu. Jedna část našeho já touží po tom, aby mohla riskovat, dopřávat si ryzí radost ze života, vyhledávat a prožívat všemožná dobrodružství. Ta druhá polovina často ani nedohlédne ke hvězdám, které se jí třpytí nad hlavou a vyzývají k poznávání tajuplných dálav, neboť je shrbená pod tíhou obav, starostí a jakési prapodivné morálky, již lidé hrdě nazývají zodpovědností. Jak se asi může cítit nesvobodná duše vězněná v bezútěšné cele naší pasivity, kterou mnozí pokládají za nezbytnou trpnou okolnost "rozumného života"? Okolnost, jež skýtá relativní jistotu, ale v jejímž objetí umíráme hladem. Po lásce, radosti, po pocitu skutečného životního naplnění.

Leckdy si člověk až po dlouhých letech uvědomí nesmyslnost svého počínání ve světle znovunalezené pravdy – ve chvíli, kdy sám sebe přestane brát jako oběť vnějších okolností, nicotnou figurku na šachovnici života, a poprvé na sebe pohlédne jako na skutečného tvůrce. Nenechme se, prosím, mýlit, v tomto tvrzení není ani špetka pýchy, právě naopak. Takový postoj je výrazem dokonalé pokory a úcty před životem, jakož i před tím, kdo jej stvořil, neboť Bůh se raduje z našich rozhodnutí a činů, jež konáme v souladu s posláním své duše, a vzdáváme tak hold té nekonečné tvůrčí energii, která stojí za všemi zázraky světa.

Méně odpovědnosti, více pravdy

V současné době mám za sebou bezmála čtyřicet let života a teprve nyní mám pocit, že začínám rozumět niterným touhám své duše natolik, abych měla dost síly na to je respektovat a umožnit jim projevit se v reálném světě. Ačkoli neprožívám právě nejklidnější období, jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná, neboť díky ní jsem získala více, než jsem si kdy dokázala představit. Nedávná životní krize mi pomohla k tomu objevit spoustu nových úžasných věcí. Od jisté doby se například již necítím být závislá na názorech ostatních, neboť jsem poznala, že věří-li člověk sám sobě, nemá více potřebu dožadovat se souhlasu druhých, včetně svých nejbližších. Učím se myslet více sama na sebe a snažím se žít méně za jiné. Zjistila jsem totiž, že nejvěrnějším přítelem a pomocníkem člověka je on sám. Ač tedy dále s ochotou a láskou naslouchám druhým, kdykoli to potřebují, nezapomínám ani na tohoto druha z nejvěrnějších, jenž mne nikdy neopustí a zůstane se mnou až do konce mých dnů. Je zvláštní, že od té doby vnímám svět v daleko zářivějších barvách a potkávám stále více laskavých a vstřícných lidí, kteří jsou rovněž ochotni mi naslouchat.

Přestávám také hledat zodpovědnost za všemi vnějšími jevy, s nimiž se v životě potkávám. Tuto vlastnost přesouvám hlouběji do svého nitra. Snažím se být "méně zodpovědná" a více opravdová. Což v důsledku znamená větší zodpovědnost k sobě samé. Jde o to, aby svět pochopil, že já jsem já a ne někdo druhý – ten, prostřednictvím koho se mne dosud snažil nahlížet.

Mříže, které ukoval náš strach

Mnoho lidí žije po většinu svého života v zajetí. Mříže, které kolem sebe cítí, však nejsou výtvorem vnějšího světa. Tyto mříže ukoval jejich vlastní strach. Ozdobil je ornamenty věčných pochybností, jejichž chladný půvab činí pobyt uvnitř domněle příjemným. Jsme zde přece v bezpečí, spolehlivě chráněni před světem neustálých proměn a riskantních plánů, ale také před naplněním naší vnitřní, opravdové touhy po životě.

Dobře vím, co dokáže strach. Jak zaslepí zrak, uzavře srdce, ochromí duši. V životě jsem se s ním potýkala téměř nepřetržitě už jako malé dítě. Bála jsem se vlastních pocitů, nevysvětlitelných věcí, které se mi děly a pro které jsem neměla odpovědi, odmítnutí a nepřijetí ze strany těch, na kterých mi záleží, věčného rozporu prožívaného a vysněného. Bojím se stále, nezbavila jsem se strachu jednou provždy, ale je už mnohem menší a tolik mě netrápí, neboť vím, že jde pouze o výplod mé mysli, jež se dosud nezbavila zaběhaných stereotypů a i nadále si libuje v nejrůznějších iluzích. A právě strach je jednou z nich. Svět kolem nás není dobrý ani špatný. Je prostě neutrální. A záleží pouze na nás, jak si interpretujeme jednotlivé skutečnosti. Ostatně, znáte to jistě sami. Co je dobré pro jednoho, není dobré pro druhého. Co je pro někoho katastrofou, znamená pro jiného vysvobození. Tytéž události vnímáme odlišně i v různých obdobích svého života a tak bychom mohli pokračovat téměř donekonečna.

Nenávist propaluje duši

Ze strachu se rodí mnoho sžíravých pocitů a vášní, jež nás připravují o veškerou radost ze života. Jednou z nich je nenávist. Nepleťme si ji s obyčejným hněvem provázeným prudkým výbuchem emocí, který často velmi rychle odezní. Spravedlivý hněv má velké očistné účinky a bylo by chybou jej v sobě dusit. Avšak nenávist je jako zákeřná choroba, jež doslova spaluje naši duši. Spousta lidí ji zaměňuje s oprávněnou kritikou a "hrdinným" odhodláním čelit některým věcem tak dlouho, jak je to jen nezbytné, třeba až do konce života. Neuvědomují si, jak silně si tím otravují vlastní duši a zraňují srdce ostrými trny zloby.

Existují okamžiky, kdy si zkrátka nemůžeme pomoct, kdy se pomyslný pohár hořkosti naplní až po okraj a my "jasně vidíme" viníka, který tuto situaci zapříčinil. Pak se jednoduše neovládneme a vyšleme směrem k dotyčnému myšlenky plné zloby, pomstychtivosti a neskrývané zášti. Vyzkoušeli jste to někdy? A fungovalo to? To jest, dotyčný dostal "spravedlivou měrou", co mu patří, a vám se ulevilo? Asi sotva, viďte? Párkrát jsem se v životě dostala do podobné situace, kdy jsem věřila, že jsem v právu a že se budu cítit lépe, když svou negativitu vrhnu na druhého. Škaredě jsem se mýlila! Výsledek byl pokaždé katastrofální. Vyslala jsem své temné poselství a dle zákona rezonance obdržela na oplátku totéž v několikrát znásobeném množství. Úplně jsem cítila, jak tato energie ukrajuje kousek po kousku z mé duše, jak propaluje mé nitro nesnesitelným žárem.

Z toho plyne jednoduché ponaučení – mějme se více rádi a přestaňme si ubližovat. V praxi to tak jednoduché není, ale můžeme se tomu naučit a výsledek za to rozhodně stojí.

Jsme pokornými sluhy své mysli

Hodně bolesti zakoušíme také z toho důvodu, že každou myšlenku, jež nám přijde na mysl, pokládáme za pravdivou. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že mysl je skvělým pomocníkem, ale krutým pánem, rozhodneme-li se na ni za všech okolností spoléhat. V okamžiku, kdy se začínáme ztotožňovat se svými myšlenkami, nastupujeme cestu do pekel, a to pravém slova smyslu. To se týká bez rozdílu každého z nás, nikoli jen smutných případů, u nichž se již naplno rozjel nekonečný kolotoč obsedantních, či dokonce paranoidních představ. Zkuste si představit, kolik myšlenek vás během dne napadne, těžko byste je spočítali. A jaké jsou? Jde snad výhradně o příjemné, pozitivní představy? Nebo je v nich také něco dalšího, jako třeba obavy, lítost, vztek, nejistota, věci, jež jsou tzv. tabu? Za jednu jedinou minutu vám myslí prolétne nejméně tucet různých myšlenek. Opravdu se domníváte, že je nezbytné se s každou z nich ztotožnit? Převzít odpovědnost za její obsah? Pátrat po jejím skrytém významu? Osobně neznám účinnější způsob, jak promarnit svůj život.

Nenechme se ovládat svou myslí, nedovolme, aby námi takto manipulovala. Jsme něco víc než naše myšlenky. Jsme jejich pozorovatelé a je na nás, které z nich si vybereme. Tato volba je zcela libovolná, stejně jako naše rozhodnutí o tom, jaký význam pro nás má ta která myšlenka. A právě v okamžiku, kdy si tohle uvědomíme, začíná to největší dobrodružství života. V této chvíli přestáváme být oběťmi a stáváme se tvůrci! Ten pocit je zcela nepopsatelný a ukrývá v sobě nejvyšší myslitelné blaho, které můžeme zde na Zemi zažít. Od této chvíle přestává existovat strach a veškeré s ním spojené pocity. Zůstává jen radostné vzrušení z toho, co přijde, co se zjeví jako odpověď na toužebné volání naší svobodné, ničím více nespoutané duše.

Tajemství vesmíru hledejme ve svém nitru

Jak se ale vypořádat s myšlenkami, které na nás po celý den útočí ze všech myslitelných směrů a dožadují se toho, abychom jim věnovali svou pozornost? Které jsou ty "správné" a které "špatné"? Lze to vůbec nějak rozlišit? Vždyť i představa, jež se zpočátku jeví ideální, se v konečném důsledku může ukázat jako jeden velký omyl.

Jsme-li bezradní, často se ptáme na názor druhých. Jako by nám cizí lidé mohli zodpovědět otázky pramenící z touhy naší duše! Ještě smutnější je, rozhodnemeli se druhým naslouchat v tom smyslu, že se zařídíme podle jejich přesvědčení. Jsme tím i "jaksi z obliga" pro případ, že by to nevyšlo. Trochu slabá útěcha, pomyslíme-li, že naše niterná touha se ocitá v troskách. A že za tu katastrofu neneseme plnou zodpovědnost? Omyl! Právě naopak.

Škoda, že se tak často zabýváme okolním světem na úkor svého vlastního nitra. Pouze tam lze totiž hledat které nám nedají spát. V každém z nás je kousek boží dokonalosti, nepatrný střípek univerza, zlomek oné zázračné mozaiky všeho, co jest. Nikde nenajdeme povolanějšího rádce nežli uvnitř sebe sama, v hlubinách svého vnitřního vesmíru, z nichž promlouvá naše nesmrtelná duše.

Pro začátek zcela postačí, budeme-li naslouchat svému tělu. Zní to možná velmi prostě, ale málokdo to umí. Přitom je to velmi snadné. Možná právě stojíme před nějakým důležitým rozhodnutím. Cítíme se bezradní a nevíme, co si počít. Celá situace přerůstá v nepříjemné dilema a my stále odkládáme volbu ze strachu, že naše rozhodnutí bude nesprávné… V takové situaci je poněkud složité na chvíli "vypnout", ztišit hlas rozumu na nejnižší možné minimum a přenést svou vědomou pozornost do oblasti těla. S trochou cviku to však půjde a nezabere nám to více než pár minut. Dostaneme-li se do stavu uvolnění, položme si otázku: jak se cítím při této myšlence? Případně stačí představit si danou alternativu v praxi a pak už jen sledovat reakce svého těla. Jsou příjemné a hřejivé? Nebo způsobují mrazení a známý pocit nevolnosti kolem žaludku? Tímto způsobem můžeme zkoumat každou myšlenku, jež se neodbytně hlásí o pozornost. Stačí se jen zeptat svého nitra: je pro mě dobré, když si to myslím? Odpověď budeme znát během několika vteřin a pak již bude jasné, má-li smysl nadále se tou či onou představou zabývat.

Za vnější svět nelze bojovat

Časem se pak naučíme vědomě měnit své myšlenky na pozitivnější a náš život se stane lehčím a radostnějším. Záhy také prohlédneme většinu svých stále se opakujících vzorců myšlení, které nás brzdí v pohybu vpřed. A tak tedy místo toho, abychom se jimi zabývali, začněme zpochybňovat své negativní myšlenky, ubírejme jim na vážnosti a pozornosti. Sami budeme brzy překvapeni výsledkem. Odsud je pak již jen krůček k tomu, abychom začali tvořit svůj vlastní svět – pomocí myšlenek a pocitů, jež budou obsahovat mnohem více světla, lásky, radosti a tvůrčího nadšení. Jaké budou naše myšlenky, tak se budeme i cítit a tak budeme prožívat vnější svět. Kolik je lidí, tolik je světů. Jaký bude ten náš, závisí pouze na nás samých a na způsobu, jakým naložíme se svými myšlenkami. Boj za vnější svobodu nikam nevede. Skutečná svoboda totiž vychází z našeho vlastního nitra a přirozeně poté způsobuje změny ve vnějším světě. Rozlučme se s myšlenkami, které nás svazují, zatěžují a vyčerpávají. Rozlučme se se vším, co nám nepřináší radost, nebo k tomu změňme postoj. Tak osvobodíme sami sebe a získáme nezávislost v prostředí zdánlivé závislosti. Zbavme se všeho nadbytečného harampádí, které s sebou po celý svůj život vláčíme. Nelitujme ničeho. A odhoďme to dříve, nežli pod tou hromadou nepotřebných myšlenek, pocitů a představ ztratíme své vlastní štěstí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.