Dobrý den, vítejte v Perníkové chaloupce. Tak mě pozdravil pan Luděk Šorm, provozovatel jediného Muzea perníku v České republice a nejstaršího ve střední Evropě. Jsem správný turista, a tak začínám v Informačním centru děda Vševěda.

Při koupi perníkové chaloupky jsem zároveň dostal výpis z katastru perníkových nemovitostí. V ceně byl stavební pozemek a samozřejmě nesmělo chybět ani číslo popisné. Všichni, kdo tak učinili jako já, si pochvalovali. Byla to dobrá investice.

Technická kontrola prstíku

Nejprve jsme navštívili vězení pro zloděje perníku. Pak došlo na technickou kontrolu, vlastně tělesnou kontrolu. Každý se musel podle měřidla na prstíky nechat vyzkoušet, zda není zralý rovnou do pece. Musím přiznat, že jsem byl adept pro pec. Byla tam s námi asi tří letá slečna a ta by byla "prošla". Ovšem nebýt teenagera, který zvolal, že všechny holky rovnou do pece. A babička slečny měla co dělat, aby ji uklidnila, a průvodce striktně nařídil, že se v žádném případě nebudou nápisy, ani jeho výklad komentovat. A zdůraznil, že to platí především pro dospívající i dospělé. Naopak názory a odpovědi dětí jsou vítány a ty byly přímo k diskuzi vyzvány. Začala interaktivní exkurze v Perníkové chaloupce.

Děti neuměly poprosit

A hned první otázka. "Kdo nezná pohádku o Perníkové chaloupce?" byla zcela zbytečná. Pak přišla otázka těžší. Co udělali Jeníček s Mařenkou špatně, když přišly k chaloupce? Slečna si po chvilce přemýšlení a tlumené nápovědě vzpomněla, že "měly zaklepat na dveře" a hlavně, pokračoval průvodce, a to už slečna věděla, "poprosit o perníčky". A průvodce dokončuje, "že by je byly jistě dostaly." A otázka pro dospělé: "Kdyby vám někdo sahal na majetek, tak se budete také bránit?" Slečna bez přemýšlení odpovídala na otázku, že Ježibaba nebyla mlynářka, ale pekla perníčky v chaloupce. Trochu nesrovnalostí bylo, zda Ježibaba byla zlá, nebo hodná. Průvodce vysvětlil, že vlastně byla hodná, ale Jeníček s Mařenkou přišli perníčky krást a to se nemá.

Děti i dospělí si vyzkouší, jaké to je bloudit za tmy lesem. Les to byl vpravdě hluboký, a proto děti dostaly instrukce, aby nezabloudily. U krtečka zahnout doleva a až přijdou k vodníkovi, který láká do rybníka, tak jej neposlouchat. Nejvíce se bloudí u skřítka a skoro stejné je to u pavouka. Pak stačí jít za světýlkem. Než se děti dostanou k chaloupce, uvidí pod stromem zakletou princeznu, která už má také svá léta. To poznají podle zubů, které si dlouho nečistila. Po pár minutách jsme u cíle, u Perníkové chaloupky. Je třeba zaklepat a poprosit o perníček.

Ježibaba už má dobrých 750 let

Otevře nám Ježibaba, které je už 750 let, a proto není divu, že jí rostou "fousy." Nakonec, je to patrné i na snímku. Každý, kdo poprosil, dostal od Ježibaby pardubický perníček. U Ježibaby nelze bez údivu přejít dřevěné formy na perníčky. Ukázala i různé druhy perníčků a hlavně, jak se perníčky pekčou. Stačí hmotu vyformovat, vykrájet, dát ji do pece a upéct. Sotva se otočíte, už se díváte na nepřeberné množství výrobků. A jsou to skvostné parádní kousky.

Historie pro dospělé

Pro dospělé je zajímavá zvláště historie pardubického perníku. Průvodce začíná otázkou: "Víte, jak to bylo se slávou pardubického perníku?" "...pak jsme se všichni stali obětí starého vtipu z konce 18. století a masivní reklamní kampaně z první poloviny 20. století. Do konce 19. století je totiž jenom velmi málo dokladů o tom, že by se v Pardubicích pekl perník profesionálním způsobem. Ani v Pardubicích nebyl samostatný cech perníkářů, jako tomu bylo třeba v Kutné Hoře. Nejstarší doklad, že se v Pardubicích pekl perník, pochází sice z roku 1515, ale to bylo v době, kdy v Pardubicích vládli Pernštejnové a Pardubice na krátko patřily k nejdůležitějším městům v Čechách. Později význam města upadal a perníkáři se tam objevovali jenom výjimečně a bez valného významu. Však si z tohoto faktu na konci 18. století začali lidé po Čechách dělat legraci."

Rozšířil se vtip

"Zač je v Pardubicích perník ?" Otázka bez odpovědi v jiné variantě: "Já ti ukážu, zač je v Pardubicích perník!". Proto také v Pardubicích začala v roce 1885 vycházet humoristicko satirická příloha k Neodvislým listům s názvem Pardubický perník. Tedy Pardubickým perníkem nebyla označována potravina, ale časopis, v němž byly vtipy. A na otázku: "Zač je v Pardubicích perník?" se odpovídalo, že za 5 krejcarů. To byla cena novin. Pardubický perník, jako místní specialita k jídlu, byl poprvé představen v Pardubicích v roce 1903. Přitom je příznačné, že na této výstavě, trvající několik měsíců, vystavoval více než jeden tisíc vystavovatelů z širokého okolí, ale mezi nimi nebyl žádný perníkářský profesionál. Perník pekly po večerech doma ženy a dívky z místního Sokola a výnos byl určen na stavbu sokolovny. Právě v Sokole dostali nápad využít známého vtipu k prezentaci Pardubic. Ale ani továrny na sebe nedaly dlouho čekat. Za deset let bylo v Pardubicích už několik továren, které mezi sebou soutěžily o zákazníky. A díky starému vtipu a této reklamě se Pardubický perník proslavil. A pro pořádek. První doklad o perníku v Čechách pochází z Turnova, ale to málokdo ví. V dnešní době jsou perníčky z Pardubic jediným produktem z území Pardubického kraje, jehož původ je chráněn Evropskou unií. Pardubický perník se může péci výhradně na katastru města Pardubic a jeho sousední obce Spojil. Do 19. století se perník vytlačoval do forem, stejně jako to bylo vidět u Ježibaby. Z mouky, medu a koření. Zvláště mniši prý hodně kořenili, aby jim chutnalo víno. Jako koření se hojně používal pepř, a proto se výrobkům z počátku říkalo také peprníky. Jak zlevňoval cukr, začal nahrazovat med, a pak nebylo daleko ke zdobení perníku a jeho tovární výrobě ve 20. století.

O perníkové chaloupce

Pohádka se v různých zemích vypráví jinak. Ve Španělsku mají chaloupku z karamelu, v Itálii domeček z čokolády, ale jsou i verze, kdy chaloupka byla z bonbonů. Existují i verze holandská, esperantistická nebo švédská. Ochaloupce z perníku poprvé vyprávěli bratři Grimmové a děti se jmenovaly Hansel a Grete. V Čechách trochu zmatku do pohádky přinesla Božena Němcová. Přeložila pohádku volně a zapomněla na píchání prstíku. Do češtiny byla však přeložena i originální verze od bratří Grimmů a obě verze se někdy pletou. To je důvodem, proč pohádka nekončí vždy stejně.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.