Duch (1)
-
Vytvořenoúterý 8. červen 2021 8:06
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené1215 Duch (1) /propozice/item/1215-duch-1.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Co nám může přinést nějakou výhodu či blaženost pro pomíjivou stránku našeho života, to si ochotně, pohotově a dovedně osvojujeme. A jak si osvobozujeme to nepomíjivé? Z poznání Ducha či Boha a jeho sil obsáhneme tolik, na kolik stačí stupeň našeho vývoje. Ten však není neměnný. Snahou, touhou a odvahou můžeme čerpat z darů, které Pán nabízí těm, kteří jej milují. Tak jako zamilovaný je neustále s objektem své lásky a nevymlouvá se na nedostatek času či energie, můžeme i my takto milovat Boha. Z jeho lásky se pak snáze odvodí i láska k bližním a pak nám bude vše ostatní přidáno. To není jen básnická biblická metafora.
Pak je to láska oboustranná. Pak se rozezníme pod doteky neviditelných duchovních rukou jako hudební nástroj pod působením nejdokonalejšího virtuóza. Tvoří se nové melodie, přicházejí nové pohledy na známé věci, i nové prožitky. Je-li nástroj našeho těla poškozen čímkoli nedobrým, musí být postupně dolaďován. Na falešně znějící klávesy či struny musí být neustále brnkáno, dokud se nedocílí čistý zvuk, souznějící s orchestrem. Jinak nás dirigent stále vrací na chybně zahrané místo. Můžeme skřípat zuby, vztekat se na něho, ale logika je jednoznačná: buď hrajeme falešně, nebo čistě a je to jen na nás. Ze souzvuku s čistě hrajícím orchestrem můžeme mít radost, až když sami hrajeme vše čistě, jinak o kráse symfonie nástrojů nic nevíme. Pak nám zazní v plné kráse a vznešenosti. A jako jsou nesprávně znějící struny vylaďovány proto, aby čistým zněním povznášely posluchače, i my musíme své bytí vyladit v první řadě z touhy oblažovat a zušlechťovat celek.
Avšak nemylme se
Kdybychom odkládali důvěru a touhu po Duchu, až se staneme jasnovidnými, asi bychom se nedočkali. Postup je opačný. Zážitek duchovna se musíme učit získávat z poctivosti denního i duchovního myšlení včetně studia duchovních nauk. Soudnost, bdělost úsudku a schopnost soustředění musí být napřed v běžném životě a na tom lze stavět duchovno. Rudolf Steiner hovoří o dvou světlech, která nesmějí zhasnout na cestě k duchovní vědě. Je to zdokonalení charakteru a na to navazující sebedůvěra a odvaha, nebojácnost. "Duchovní žák musí přímo vyhledávat příležitosti, jimiž se tyto ctnosti vytvářejí… hledět nebezpečí klidně do očí, těžkosti chtít přemáhat bez váhání: toto musí duchovní žák umět… musí to dovést tak daleko, že v situacích, při nichž byl dříve plný úzkosti, se musí stát nemožnou věcí, aby měl strach, aby neměl odvahu. Neboť dnešní člověk potřebuje onu sílu, která se vyvíjí v odvážných a nebojácných charakterech. Vypěstovat v sobě silnou důvěru v dobré mocnosti, jakož i trpělivost a houževnatost v neumdlévajícím úsilí po duchovnu, která bude žáka pozvedat a nést". Pak uvidíme, že duchovní vývoj nevede k suchopárnosti či k bázlivému uhýbání před nepravostmi světa, naopak k bohatšímu a "šťavnatějšímu" prožívání mnohého, co nám ukáže teprve zčištěné cítění, oproštěné od vášnivosti a chtivosti. Pak pocítíme, že prostor pro aktivity našeho nitra je nápaditější, svěžejší a pestřejší. Krajina naší duše už nebude jen jako mrtvé zboží v obchodním domě, které chce být prodáváno vnějším vzhledem či vsugerováním fiktivních potřeb.
Naopak bude naše duševní krajina po ukáznění, soudném výběru a očištění zájmů spíš jako zdravý les s nejrůznějšími druhy stromů, s hlubokými tichými zákoutími a vlhkou vůní, s hebce mechovými polštářky i rozhledy do šíře kraje. Prohloubíme se k prožívání nálad, podobných jak rannímu svítání a sbírání mlh, tak polednímu tichu na prosluněné pasece či večernímu smíření, díkuvzdání a těšení se na blahodárný tichý odpočinek noci.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.