Mnohé návštěvníky Číny dnes uchvacuje velkolepá moderní výstavba, která na mnoha místech umělecky ztvárňuje též prvky tradiční čínské architektury. Kdo například vstoupí na území Pekingu na jeho centrálním nádraží, na první pohled pochopí už z tvarů zvednutých okrajů střech tohoto novodobého dopravního centra, že se nachází v čínské metropoli současnosti, ale také na půdě hlavního města starobylé Říše středu. Vydejme se nejprve po pamětihodnostech starého města. Snad s každým krokem objevíme poučení a radost z pozoruhodné krásy.

Zakázané město čínských císařů

Po dlouhých pět set let nebyl obyčejným smrtelníkům povolen vstup do komplexu budov, do města ve městě, kterému se čínsky říká Gu gong - Starý palác, sídlo císařů. Byl vystavěn císařem Yong Le dynastie Ming v letech 1406 - 1420. Posledním jeho obyvatelem byl pak Pu Yi, známý našim současníkům z Bertolucciho velkofilmu Poslední císař. Když Pu Yimu byly dva roky, povolila mu Republika, která svrhla císařství roku 1911, pobývat v Zakázaném městě i s celým dvorem. Nesměl ho však opustit, a stal se tak vězněm svého paláce.

Vstupujeme-li do Zakázaného města Hlavní branou, nad kterou dnes visí portrét Velkého Maa, oslní nás svou vznešeností budova Sálu nejvyšší harmonie, stojící uprostřed náměstí o rozloze třiceti tisíc čtverečních metrů. Vše zde má přísnou symetrii a řád. Trojitá balustráda z bílého mramoru podpírá palác o dvou střechách, kde na dračí trůn usedal Syn nebes. Každé ráno přicházeli civilní i vojenští mandaríni před velkou Polední bránu, aby vzdali hold a vyslechli svého císaře. Pro pohodlí vládce sloužila řada dalších budov, letohrádků i pavilonů konkubín, umístěných v zelené zahradě oplývající vzácnými dřevinami. Mramorové mosty s ozdobami v podobě poupat lotosu, sochy lvů a bájných zvířat i obrovská vykuřovadla doplnila vše v jeden velkolepý celek.

Budovy byly postaveny ze vzácných dřev bez použití hřebíků. Není divu, že palác několikrát vyhořel. Naposledy ve dvacátých letech 20.století, kdy ho podpálili eunuchové, aby zakryli stopy po rozkrádání a nekalých praktikách.

Proti severní bráně do Zakázaného města se rozkládá na ploše 68 hektarů park Pej chaj. Umělé jezero sousedí s umělým pahorkem, který byl kdysi sídlem mongolských chánů. Slavný Kublajchán prohloubil jezero a nechal tu postavit Zelený palác. Bílá stúpa na vrcholu kopce připomíná návštěvu tibetského dalajlámy z roku 1741. Největší pozornost však budí sedmadvacet metrů dlouhá Stěna devíti draků, která patří k uměleckým symbolům města. V 15. století byla postavena z glazovaných cihel, znázorňujících draky hrající si v moři s balónem. Původně sloužila jako zástěna, která bránila vstupu zlých duchů do chrámu, po němž už zbyla jenom legenda. Zatoulanému návštěvníkovi se v parku může na chvíli zdát, že vstoupil do pohádky. To když potká stařečka s poutnickou holí v oranžovém rouchu, nebo zpozoruje tři dovádivé krásky, oblečené do hedvábných krojů červené barvy přinášející štěstí. I když jde jen o pózování fotografům, člověk přímo fyzicky pocítí kolorit zašlých dob.

Chrám nebes

Dvě velké slavnosti, Obětování Nebesům a Modlitba za bohatou úrodu, se každoročně konaly v Chrámu nebes, který se nachází v jižní části centrálního Pekingu. Osmatřicet metrů vysoká stavba o kruhovém průměru 30 metrů pochází z roku 1420. Když roku 1889 vyhořela, byla nová postavena podle původních plánů hned o rok později. Všechno v tomto chrámu má svou symboliku. Třístupňová čtvercová terasa znázorňuje zemi, kruhová stavba nebeskou klenbu. Čtyři sloupy uprostřed chrámu odpovídají čtyřem ročním obdobím, dvanáct sloupů symbolizuje dvanáct měsíců v roce, druhá řada dvanácti sloupů představuje dvanáct hodin poloviny dne. K areálu náleží také malý palác, kuchyně, několik skladišť a prostor pro obětovaná zvířata. Nalezneme tu i Stěnu ozvěn. Tato podivuhodná okrouhlá stěna o průměru pětašedesáti metrů je zkonstruována tak, že přiložíte-li k ní ucho, slyšíte, co váš přítel na jiném jejím místě šeptá. Uprostřed nádvoří jsou zase kameny, ze kterých můžete slyšet svá slova jedenkrát, dvakrát nebo třikrát. Pověra praví, že uslyšíte-li je čtyřikrát, budete mít každý třetí den smůlu.

Magickým místem je stupňovitý obětní oltář. Uprostřed něho leží Nebeský kámen, kam byly kladeny obětiny Nebesům. Je obklopen devíti kameny v prvním kruhu, osmnácti kameny ve druhém kruhu,...až jednaosmdesáti kameny v devátém kruhu. V nebeské symbolice totiž devítka a všechny její násobky představují posvátné číslo.

Do areálu měl přístup pouze císař a jeho nejbližší příbuzní. Lidu bylo vyhrazeno místo vně palácové zdi. Císař byl podle tradičních představ synem Nebes a otcem národa. Předtím, než mohl padnout k zemi před Nebesy a přinést zápalnou oběť v podobě hedvábí, jadeitu a buvolích vnitřností, se podle přísného ceremoniálu několik dnů postil a setrvával o samotě. Tak očistil svou duši i tělo. Teprve potom mohl prosit za dar deště, odvrácení všeho zlého, dobrou úrodu i blaho národa.

Vnímavému návštěvníku připadá, že Chrám nebes přejal do sebe něco z majestátu nebeské oblohy. Na mne však nejvíce zapůsobil obětní oltář. To místo jistě nebylo vybráno náhodně, patří k nejsilnějším energetickým bodům planety. Kdo stoupne na Nebeský kámen a pronese nějaká slova, třeba vyznání díků, uslyší jejich ozvěnu ve své hrudi v samé blízkosti lidského srdce. Na takovou ozvěnu se nezapomíná. Mohu dosvědčit, že je to stejně laděná ozvěna, jakou pocítíte na opačném konci světa v peruánském Machu Picchu, obřadním centru starých Inků, kde podle legendy je připoutáno slunce.

Letní palác a zahrada císařovny

"Každý vládce musí mít svou zahradu," prohlásil už ve 12. století jeden z čínských císařů. Ideál oslavy přírody a zároveň okázalé vznešenosti dokonale naplnil Letní palác, který nalezneme na severozápadě Pekingu. Komplex budov, altánů, vyhlídek a mostů se rozkládá na úpatí Severních hor podél umělého jezera v parku, kde oko zasvěceného návštěvníka rozpozná všechny typy čínské krajiny. Zbudoval ho v 18. století císař Quianlong, za dnešní podobu však vděčí císařovně Č-si, která vládla zemi jako regentka plných 48 let, prakticky celou druhou polovinu 19. století. Deset tisíc kulijů přebudovalo palác podle jejích představ. Císařovna došla k závěru, že říše nepotřebuje něco tak ošklivého, jako je válečné loďstvo, a za peníze určené na jeho modernizaci nechala postavit nádhernou loď z bílého mramoru, která sice nepluje, ale je z ní překrásný pohled na Měsíc, koupající se v jezeře Kunming.

K Chrámu dlouhověkosti a díků za požehnání plujeme v loďce s dračí hlavou na přídi, abychom pod vznosnou vyřezávanou klenbou vzdali hold buddhistické bohyni milosrdenství Kuen jin. Vůně neustále zapalovaných tyčinek navozuje představy o uskutečněných snech, které znám z proslulé knihy Tajný deník čínské císařovny. Ostatně její podobu mi vzápětí představí obraz jednoho ze současných malířů, činných v dílně Letního paláce. Procházka po 720 metrů dlouhé dřevěné promenádě s malovanými lunetami umocní sled malebných výhledů. K Bráně rozdělených oblaků přicházeli poddaní přát své císařovně. I já mám přání, aby ta dokonalá harmonie už nikdy nezmizela, když pomyslím na cizí vojska, která dvakrát, v roce 1860 a v roce 1950, zcela zničila a vyplenila Letní palác.

Chrám filozofa Konfucia

Malebný je starý Peking. Přízemní domky, natěsnané kolem společného čtvercového dvorku s oltáříky předků, společnou kuchyní, kde se kdysi ohřívala i horká voda pro všechny, se řadí do uliček, nazývaných chutungy. Ke každému vchodu patří dřevěná vrata s kováním, plakátek se zaříkáním pro štěstí a vysoký práh jako ochrana před vstupem zlých duchů. Všem dohromady poskytuje ochranu před prachem, větrem i sluncem jedna dlouhá vysoká zeď. V té pomalu mizející melancholii historického města potkáte především staré lidi, jejichž dopravním prostředkem je kolo. S trochou štěstí se seznámíte třeba i s mistrem kaligrafem, který za drobný peníz nabízí umělecky zapsaná slova "štěstí, bohatství, dlouhověkost a láska".

Uprostřed pomalu mizející staré zástavby stojí prostý chrám filozofa Konfucia, známý jako Kong miao. Byl vystavěn za dynastie Ming (1368 - 1644). Přímo u vstupní brány se zhotovují tradičním ručním způsobem bílého obrazu na černém papíře kopie slavných Hovorů, Písní i věštecké Knihy proměn, které ovlivňují generace Číňanů i sousedních národů už více jak dva a půl tisíce let. Na nádvoří najdeme kamenné želvy, nesoucí stély se jmény a díly nejznámějších následovníků. Ve středu stojí socha samotného filozofa v úboru a čepci dvorního úředníka. Z hlavního sálu se line hudba, kterou mladé hudebnice umně vyluzují na starobylých nástrojích.

V mysli člověka se rodí otázka, co přineslo věhlas muži, který zklamán putoval po zemi hledaje ideálního panovníka, kterého nikdy nenašel, a sám sebe označil za "skrytou orchideu, jejíž květy nikdo nespatřil". Bylo to především učení o morálce, spočívající v lidské dobrotě (ren), spravedlnosti (yi), synovské poslušnosti a úctě k předkům (xiao). K jádru jeho učení patří myšlenka, že společnost harmonicky funguje tehdy, zná-li každý své místo a svou úlohu a je-li vše pojmenováno pravým jménem. Základem společnosti je rodina.

"Ten, kdo vládne svou mravní silou, podobá se polárce, která setrvává na svém místě, kdežto všechny ostatní hvězdy se jí koří." (Hovory Konfuciovy)

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.