Technicko-vědecký pokrok minulého století nepředstavitelně urychlil spojení lidí různých ras, barvi pleti, kultur i náboženství. Přesto však zůstalo nejpřesvědčivější svědectví jedinců, kteří osobně seznamovali zájemce se společenským i kulturním klimatem své vlasti. Zářným příkladem takového zvěstovatele duchovního propojení Indie s Evropou a Spojenými státy byl indický jogín a světec Vivekenanda. Na počátku minulého století uskutečnil při své cestě po Americe desítky přednášek s duchovní tematikou.

Cíl cesty

V jednom ze svých nejpoutavějších proslovů se zabýval myšlenkou, do jaké míry náboženství osvobozuje. Sám pokládá za užitečné praktické náboženství, pojem, který byl tenkrát dosti diskutovaný. Představuje si však pod ním něco zcela jiného než většina lidí. Mnozí se domnívají, že praktické náboženství má směřovat k tomu, abychom vylepšovali svět kolem sebe. Svět má prý fungovat jako dobře namazaný stroj, hladce a bez závad. Praktické náboženství, ze zcela povrchního pohledu, by prý mělo pomáhat člověku odstraňovat překážky na cestě k co nejpříjemnějšímu životu a vytvářet co nejlepší prostředí pro co největší počet lidí. To však není podle Vivekanandy smyslem našeho života. Je to, jako kdybychom vylepšovali podmínky svého vězení, ale vůbec neuvažovali o tom, že je možné se z vězení osvobodit a získat svobodu. Domnívá se, že lidé vůbec přeceňují "příjemnost" svých pěti smyslů a jejich uspokojování. Vždyť třeba ve vychutnávání jídla nás předčí každý pes či kočka. Může mít člověk takové potěšení z jídla jako šelma, která trhá maso z kostí? Podobně je tomu se sexuálními požitky. Komu jde hlavně o rozkoš u jídla a sexu, ten si špatně vybral, když přišel na svět jako člověk. Jako zvíře by si užil mnohem víc. Možná se mu to podaří v příští reinkarnaci. Tento typ lidí užívá Boha jen jako objednávkovou kancelář pro své choutky. Někteří křesťané se sice modlí "Buď vůle tvá", avšak od Boha vlastně chtějí pouze to, aby schválil jejich přání a pomáhal jim je uskutečnit. Přitom jako by si představovali, že Bůh má dost práce, a tak sem tam něco přehlédne. Proto mu ukazují, kde udělal jakou chybu, a napoví mu, jak by ji měl napravit. Je to jako by tesaři poučovali architekta a radili mu, co má kde vylepšit.Uspokojování touhy po požitcích a vylepšování světa tedy cílem a smyslem života není. A co jím je? Podle Vivekanandy jsme na tomto světě proto, abychom se učili, abychom věděli mnohem, mnohem více, než víme. Měli bychom si uvědomit, že naše nevědomost o smyslu života vede k nesvobodě. Lidé jsou čím dále tím méně ochotni rozmýšlet o čemkoli, ne nadarmo se říká, že "myšlení bolí". A přece stačí se jen trochu rozhlédnout a všude vidíme, jak silná je touha a snaha po svobodě projevující se v celém stvoření. Každé do země zasazené zrnko se záhy začne dobývat na světlo a vzpíná se vzhůru výš a výš. Je to zápas a v tomto boji "bude mnoho věcí rozdrceno a převráceno".

Smyslem žití je svoboda

Nevědomost člověka je obrovská. Tak třeba se domnívá, že hromadění statků mu pomůže ke svobodě. Nechápe, že pravý opak je pravdou. Druhý volí jinou krajní mez – askezi. Ani zde zpravidla nedochází k osvobození z pout. Chudý člověk se cítí nesvobodný a je "ošálen chudobou". Bohatý zas hromadí majetek, a je "ošálen bohatstvím". Žádný není nikdy spokojen. Kolik lidí prožije svůj život, aniž by se poučilo o čemkoli vyjma toho, že tento svět je nemůže nikdy uspokojit. Vivekananda se nestaví z principu proti "dobrým věcem" tohoto světa. Ty jsou však dobré jen tenkrát, jestliže nám pomáhají na cestě ke svobodě. Krása, vzdělání, chytrost, majetek mají praktickou cenu jen tehdy, pomáhají-li k osvobození. Pokud tomu tak není, "stávají se vysloveně nebezpečnými". Měli bychom si užívat dobrých věcí tohoto světa k jedinému účelu: k dosažení svobody. "Každá unce rozkoše, každý požitek nechť je vykoupen spojením srdce a mysli."

Jdeme-li správnou cestou ke svobodě, osvobozujeme se od nižšího, abychom byli připraveni pro vyšší. Odříkáme se smyslových požitků. "Jsou to vždy mocnější radosti, pro které se vzdáváme těch nižších." Člověk se nemusí vzdávat bez náhrady. Vzdáváme se moci smyslů, abychom získali nad nimi moc. Nejprve obdivujeme to vyšší a lepší, pak o to usilujeme. Jsme-li upřímní a vytrvalí, to nižší odpadne samo od sebe. "Tam, kde je Bůh, není nic jiného." Bůh i svět, to zkrátka nejde dohromady, na obou těchto židlích nelze sedět současně. Tohle se říká více, či méně otevřeně v křesťanství, v buddhizmu a snad ve všech náboženstvích. Hovoří o tom učení všech velkých Učitelů. A přece člověk nechápe, že se musí odvrátit od světa, od těla a zoufale na něm lpí. Naše zeměkoule je pohřebištěm miliard lidských těl, a člověk přesto lpí na svém smrtelném těle. Myslí si, že je tělo a současně též že má nárok na svobodu, že je svobodný! Samozřejmě, že je, ale pouze jako duše, "nezrozen a nestvořen, bez počátku a bez konce." Praktické náboženství je ztotožnění sebe s vlastním já. Člověk má prospívat svým bližním i společnosti, ale měl by si především uvědomit, že je duch. Pak neumře jako pes, nebude se domnívat že – jak se to píše v bibli – "v prach jsi a v prach se obrátíš." To se týká těla, ale my nejsme tělo, my jen dočasně máme stárnoucí tělo. Jsme duch, duše a naším úkolem je to realizovat. K tomu dopomáhá praktické náboženství. Nebudeme se starat od ráno do večera o tělo, o věci. Hromadíme věci, abychom je zakrátko odhodili a kupovali nové a další. Lidé už nemají věci kam dát, a tak se sklady dobročinných organizací plní odloženými předměty. Proces plýtvání je nekonečný. Jsou tu nové trendy, nové módní zákony, často zcela nesmyslné. Co bylo včera módní, dnes se stává staromódní.

Praktické náboženství nás učí nepodrobovat se takovým bezduchým ideám, masové hypnóze. Co má jeden, musí mít druhý.

Vidíme sny

Nejde tu však o to, abychom "tepali nešvary doby" a kritizovali od rána do večera. Naopak. Musíme vidět svět jinýma očima. Je to vlastně to, co kázal Ježíš Kristus: "Blahoslovení čistého srdce, neboť oni vidí Boha." Jak a kde ho vidí? Především v člověku, ve svých bližních, ale i v sobě samých. Pokud vidíme jen hmatatelné věci, pouze hmotu, vidíme vlastně iluzi, sen. "Někteří vědci řeknou, že vidíme světlo a vibrace." Chceme-li vidět Boha, musíme Mu sloužit v každé podobě. V chudém, slabém, ale i v pyšném a svéhlavém. Tam je to nejtěžší. Oči, náš smysl, neuvidí třeba to, co by si přály vidět. Čisté oči, to je duchovní chápání. Při uskutečňování duchovního vidění se neohlížíme na to, zda výsledek odpovídá tomu, k čemu směřoval náš záměr. Pouze "hledíme čistýma očima" na Bohem stvořený svět. V bibli se o tom píše ve verši, že je to "podstata věcí, v které doufáme, a důvod těch, jež nevidíme". To je právě ono, nevidíme je pouhýma smyslovýma očima.

Podle Vivekanandy je toto "vidění duchem" jediným pravým a skutečným stavem vědomí, pravou svobodou. Vše, co je vnímané smysly, je dočasné, to vše zanikne. Proto by měl člověk celou svou energii vynakládat na své osvobození a ne na získání věcí, které stejně zaniknou. My je pak opouštíme dokonce ještě dříve, než zaniknou. Praktické náboženství však vede právě k osvobozování.

Zlomení pout

Toto osvobozování zahrnuje samozřejmě odříkání, avšak jak již bylo řečeno, není to zříkání se něčeho bez náhrady. Zříkáme se podléhání vjemům smysly vnímaným a nabýváme moci nad myslí. Nedovolíme, aby se každou chvíli čeřily vlny na hladině. Znáte to při meditaci… Máte dobré úmysly myslet na duchovní záležitosti, ale mysl vás zavede kamsi úplně jinam. Přeje si změnu, nechce spočinout. Tady je na místě pouze trpělivost, vytrvalost, tichost. V meditaci prohledáme klamnou šablonu hmoty. Cokoli nás váže k hmotě, odvádí nás od ducha. Krátkozrace si myslíme, že ve hmotě "si užíváme", avšak za každý malý, klamný prožitek platíme zklamáním a bolestí, "přijde nás draho". Bude třeba mnoho houževnaté snahy, než pochopíme, že v téhle hře jsme vždy ten prohrávající. Zdánlivé vítězství (hmoty) nás často táhne k pozdějšímu zoufalství. A naopak, zdánlivá prohra může v sobě skrývat již počátek nadcházejícího osvobozování.

Prostřednictvím mysli sami ukováváme pouta, která nás vážou ke světu vnímanému smysly. Často jsou to pouta vážící nás k druhým osobám. Partner, děti, rodiče, přátelé, jsme odvislí od zpráv, jež o nich a od nich dostáváme. Chvíli jsou to dobré zprávy, ale častěji problémy, choroby, ztráty, rozloučení. Jeden den nahoru, druhý dolů. Jedno přestane, druhé začne. Může nám někdo nebo něco zajistit oblohu bez mráčků? Takový lék ještě nikdo nevynalezl. Spojovat štěstí s osobou je stejně pošetilé, jako spojovat je s bohatstvím. Trvalost není nikde kromě v nás samotných. Je tam nekonečná, neměnná radost. Meditace je brána, jež ji pro nás otevírá. Modlitby, obřady i všechny ostatní podoby uctívání jsou mateřskou školou meditace. Užití jistých slov, květů, obrazů, obřadních zvyků má přinést mysl ke správnému postoji, ale ten je vždy v lidské duši a nikde jinde. Duše vydobyla vědomosti ze svých vlastních hlubin. Síla meditace nás odpoutává od těla a pak se duše poznává taková, jaká je – nezrozená, nesmrtelná, prostě bytí zrodu. Není už žádné utrpení, žádné další zrození na této Zemi. V nadčasovém vědomí duše prohlédne, že "vždy byla dokonalá a svobodná".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.