Strach patří nevyhnutelně k životu. Provází nás v neustálých obměnách od narození až po smrt. Nepůsobí však zdaleka pouze destruktivně. Tento vrozený obranný mechanizmus rozhodnou měrou přispěl k rozvoji našich rozumových schopností, neboť nás donutil pracovat a přemýšlet, jak se svých obav a úzkosti zbavit. Díky němu se učíme zvládat složité životní situace. Ze strachu neublížit lidem se učíme ohleduplnosti, strach z nedochvilnosti nás učí dělat si časové rezervy, strach z agresivity nám pomáhá hledat způsoby, jak tomuto jevu čelit. V osudových okamžicích dokáže strach z lidské duše vykřesat ty nejkrásnější z vlastností – odvahu, naději, pokoru a lásku.

Celou řadu výmluvných důkazů najdeme v knížce příznačně nazvané Tvořivá síla strachu, jejíž autoři jsou Petr Šulista a Václav Prokopius.

Z jednotlivých výpovědí zcela jasně vyplývá, že za hrdinskými a příkladnými činy lidí se neskrývá nikdo jiný než sám strach. Byl to strach o své nejbližší, který pomáhal lidem v koncentračních táborech zachovat si svou lidskou tvář a nezradit, je to strach, jenž nás varuje před nebezpečím, před unáhleným jednáním, který nám pomáhá překonávat nejrůznější problémy a obtíže. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, spoutat nebo překonat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Pocit bezpečí u Boha, oddaná láska, zkoumání přírodních zákonů nebo askeze zříkající se světa a filozofické poznatky sice strach neodstraňují, mohou ale pomáhat jej snášet a snad ho také plodně využít pro náš osobní růst.

Stejné příčiny, jiné metody

Strach existuje nezávisle na kultuře a stupni vývoje národa nebo jednotlivce. Mění se jen objekty strachu a prostředky, které používáme, abychom proti němu bojovali. Dnes už nemáme strach z hromu a blesku, zatmění Slunce je pro nás zajímavým přírodním úkazem a ne úzkostným prožitkem, neboť víme, že neznamená blížící se konec světa.

Známe však obavy, které dřívější kultury neznaly – máme například strach z baktérií, hrozivých nemocí,dopravních nehod, ze stáří, z osamělosti. Metody boje se strachem se naopak vůbec nezměnily. Jen na místo obětí a magických kouzel nastoupily moderní farmaceutické prostředky.

Snad nejnovější novou možností zpracování strachu se stala psychoterapie ve svých různých podobách: ona jako první odhaluje historii vzniku strachu v individuu, zkoumá jeho souvislost s rodinnými a socio - kulturními podmínkami a umožňuje konfrontaci se strachem s cílem plodně jej zpracovat.

Bojíme se sami sebe

Zdá se, že k našemu životu dnes patří jen jeden nový strach: prožíváme stále více obav vyvolaných naším vlastním jednáním, jež se obrací proti nám. Známe strach z ničivých sil v sobě samých – pomysleme na nebezpečí, která může přinést zneužití atomových sil, nebo na mocenské možnosti, jež jsou dány zásahy do přirozených životních procesů. Zdá se, že naše pýcha směřuje proti nám samým jako bumerang: vůle k moci, které chybí láska a pokora, vůle k moci nad přírodou a životem v nás budí obavy, že se z nás stanou manipulované bytosti postrádající smysl.

Měl-li člověk dřívějších dob strach z přírodních sil, jimž byl bezmocně vydán, z ohrožujících démonů a pomstychtivých božstev, musíme mít dnes strach ze sebe samých. Je tedy iluzí si myslet, že pokrok – který je vždy zároveň krokem vpřed i zpět – nás zbaví našich úzkostí; některých určitě, ale bude mít za následek úzkosti nové.

Strach jako výzva

Zkusíme-li se podívat na strach "beze strachu", získáme dojem, že má dvojí aspekt: na jedné straně v nás může vyvolávat aktivitu, na druhé nás může ochromit. Strach je vždy signálem a varováním před nebezpečím a zároveň má charakter výzvy, abychom ho překonali. Přijetí a zvládnutí strachu znamená krok vývoje, dává nám o kousek dozrát.

Vyhýbání se strachu a konfrontaci s ním nás naopak nechává stagnovat, brzdí náš další vývoj, nutí nás zůstat dětmi tam, kde nepřekonáme jeho bariéru. Strach je zdroj uvědomění. Je naším důležitým obranným mechanizmem. Někdy nás však může vehnat do horečné aktivity, která nemusí být vždycky vhodná a žádoucí, ale záleží na každém z nás, kam až si strach pustíme.

Duše vržené do propasti

Dvoudílná kniha "Žaluji neboli Pankrácká kalvárie" podává svědectví o nesmírném utrpení, ale i hrdinské odvaze našich lidí, kteří zemřeli pro svatou věc národa. Líčí poslední chvíle těch, kteří na neblaze proslulé "sekyrárně" položili své životy.

Jedním z nich byl i vězeň Karel, který odvážně a srdnatě přebíral a rozesílal tajná psaníčka, která odsouzení posílali svým blízkým. "Ačkoli oddělení IIa bylo téměř hermeticky uzavřeno, Karlovi se podařilo denně prolomit blokádu mříží, zdí a wachtmeistrovských stráží, aby mohl své přátele spojit se světem, jejich motáčky jak vzácné relikvie poslat příbuzným. Pozdě do noci pročítal a třídil ty srdceryvné vzkazy z té či oné strany, to pásmo věčného loučení a věčné naděje a něco se v něm chvělo. Jako chlap nebyl sentimentální, ale dopisy a city, které už pečetila jedním prstem smrt, ty nebylo lze jen tak strávit. Teprve teď, když sedal do pozdní noci nad tolika výlevy bolesti a strachu, nad slovy zoufalství a opět nové síly a odvahy, najednou ohmatával to, co se jen málokomu podařilo – duši člověka..."

Bolest, jež nás navrací sobě samým

Svědectví vězňů dokazují, jakou roli v jejich životě sehrál strach. Dodnes v nich vzbuzuje hrůzu, dodnes jsou vzpomínky na onu nelidskou dobu stále živé. Současně však jejich výpovědi potvrzují fakt, strach i v tak vyhraněných situacích nepůsobil pouze negativně, ale i pozitivně.

Obava o blízké pomáhala mučeným v mlčení, strach o vlastní život přivedl vězněné ke skromnosti, ohleduplnosti, vzájemné nezištné pomoci a podpoře, k novému lidštějšímu pohledu na svět. Naučil je odvaze, trpělivosti a vytrvalosti. Z tohoto strachu se zrodila bolest, jež je v jistém smyslu navrátila sobě samým. "Smrt, která obcházela dveře cel na IIa, urychlila i vnitřní vývoj odsouzenců, dala jim prožít v několika málo měsících či dnech to, co by na svobodě stačilo k mozkovému živoření na řadu let. Blízkost smrti to byla, jež v lidech probouzela pocit, že musí rychle a plně prožívat vzácný zbytek života, že jej musí naplnit jen nejlepším výtažkem a esencí, aby ve zhuštěné formě dožili jej do konce."

Dívka a kůň

Velmi zajímavá je otázka vzájemného vztahu mezi strachem z vlastního ohrožení a strachem o druhé osoby, zvířata, nebo dokonce i věci. Je zřejmé, že strach o druhé je ve většině případů nadřazen strachu z vlastního nebezpečí. Člověk jako by rázem zapomněl na původní strach o sebe, v mžiku se od něj oprostí a reaguje zcela opačně. Je schopný nečekaně zvládnout činnosti, které byly pro něj doposud naprosto nepřijatelné a z nichž měl mnohdy až panickou hrůzu. Právě v takovýchto situacích nejvýrazněji vyniká pozitivní úloha strachu.

"Hanka milovala zvířata, zvláště koně. Nebylo proto divu, že její kroky odmalička každou volnou chvíli směřovaly k hřebčínu. Když byla starší, učila se na koni i jezdit. Moc jí to ale nešlo. Bála se, že se kůň splaší a že ji shodí. Trvalo hodně dlouho, než se trochu otrkala. A to s ní musel kůň jen pomalu chodit. Jednou se odvážila vyjet na malou projížďku kousek za město. Kůň zvolna kráčel po úzké luční cestě mírně stoupající k nevysokému kopci.

Odvaha zrozená ze strachu

Byli právě na vrcholku, když se k nim zdola od řeky za značného hluku začala přibližovat parta kluků na malých motocyklech. Hanka chtěla sesednout, ale bylo už pozdě. Kůň se dal do pohybu. Vyplašen nad měrným a nezvyklým hlukem začal nabírat rychlost. V Hance byla malá dušička. Tiskla nohy k bokům koně a snažila se udržet v sedle. Po několika desítkách metrů kůň zvolnil, až se úplně zastavil. Užuž se Hanka chtěla obrátit na zpáteční cestu, když si všimla zvířeného prachu na druhé straně kopce nedaleko železniční trati. Vzápětí k ní opět dolehl zvuk motocyklů. A před nimi se přímo k trati hnalo stádo splašeného dobytka. Koukla na hodinky. Bylo půl třetí. Za chvíli měl jet tudy vlak. Neváhala. Pobídla koně a ten okamžitě vyrazil. Rozrušením zapomněla na svůj strach. Na nádraží dojela v poslední chvíli. Do odjezdu vlaku zbývala sotva minuta. Do hřebčína se vracela jako zkušená jezdkyně.

Dar strachu...

Každý z nás v sobě nese schopnost předvídat zlo, které nám druzí mohou způsobit, a uniknout mu. Lidské násilí má téměř vždy zřejmý a rozeznatelný motiv a předcházejí mu jasné varovné signály. Tyto signály lze číst úspěšně číst pomocí naší nejzákladnější, byť často přehlížené dovednosti, jež nám umožňuje přežít – intuice. Tento strach je mocný spojenec, který praví: "Dělej, co ti říkám." Někdy radí člověku dělat mrtvého, zatajit dech či utíkat a křičet, nebo bojovat. Skutečný strach neochromuje – naopak nabíjí člověka energií, jako v případě muže, který musel čelit jedné z nejděsivějších hrůz: "Najednou jsem pocítil, že se pohybuji ve vodě rychleji než kdy předtím. Pak jsem si uvědomil, že mě stahuje dolů žralok, který mi pevně svírá hrudník."

... který pomáhá

Zatímco byl nešťastník tažen pod hladinu, daleko mocnější síla jej pudila, aby přejížděl žralokovi rukou po hlavě a po tlamě a pátral po jeho očích. Zarazil palce hluboko do jediného mělkého místa, které nahmatal. Žralok ho okamžitě pustil, ale muž ho objal a pevně se ho držel, takže se zvíře nemohlo obrátit k dalšímu útoku. Po dlouhé cestě, která připomínala jízdu na toboganu, se od něj kopnutím odrazil a vyplaval na hladinu. Strach čerpal krev do jeho končetin a přiměl muže dělat věci, které by jinak nedělal. Vztah mezi skutečným strachem a obavou je podobný vztahu mezi bolestí a utrpením. Bolest a strach jsou nutné a cenné součásti života.

Utrpení a obava jsou prvky destruktivní, nikoliv nezbytné, a mnohem více škodí, nežli pomáhají. Zatemňují nám jasnou mysl, okrádají o čas a zkracují nám život. Závěrem tedy jedno doporučení: 1. Když pocítíme strach, naslouchejme mu. 2. Když strach necítíme, nevyrábějme ho uměle. 3. Zjistíme-li, že v sobě vytváříme obavy, prozkoumejme je a pokusme se přijít na to, proč tak činíme. A zdali cena, kterou za ně platíme, není v tomto případě příliš vysoká...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.