Tygřice nebyla typ kočky, která by se vám s předením stulila na klíně. Byla dravec. Vzhledem dělala čest svému jménu, krásná šelma s pronikavě zelenýma očima, jež se potulovala – podle vlastního jízdního řádu v našem okolí. Lidi okázale ignorovala a vykračovala si, jako by jí celá čtvrť patřila. Ostatní kočky jí šly z cesty. Tygřice neměla slitování s ptáky ani s myšmi, a dokonce neutíkala ani před psy. Proslula tím, že se odněkud najednou vyřítila na nic netušící psy a zahnala je na bleskový útěk. Ve svém teritoriu měla všechno pod kontrolou – až na dvůr Artieho.

Tam byla totiž voliéra s holuby, kteří ji doháněli k šílenství. Tygřina hrdost se s jejich existencí za nic nedokázala smířit. Prozkoumala voliéru ze všech stran, ale nenašla žádnou díru, kudy by mohla vlézt dovnitř. Artie pro kočku zosobňoval mocného nepřítele. Dvířka voliéry zajistil na dvě petlice a pořád hlídal a mařil všechny Tygřiny vražedné plány. Občas vyhnal kočku ze dvora klackem, ale nemohl jí zabránit v návratu. Tygřice si vždycky počkala, až odejde, a pak se připlížila zpátky, obcházela voliéru a hledala a zkoušela.

Jednou ráno, když Artie vešel na dvůr, Tygřice opět zařadila zpátečku a zmizela jako černý blesk. Jenže tentokrát Artie zaregistroval, že vyběhla zevnitř voliéry malým otvorem v pletivu. Artie se tam bál podívat. Kolik jeho milovaných holubů zabila či zmrzačila? V duchu tu šelmu proklel a váhavě nakoukl do voliéry. Ptáci byli všichni, živí a nezranění. Dokonce nebyli ani vyplašení, vypadali nečekaně klidně. Artie tomu nerozuměl. No sakra, pomyslel si, možná jsem přišel ještě včas a Tygřice nestačila zaútočit. Náhle jeho pozornost upoutal pohyb ve vzdáleném koutě. Našel tam tři novorozená koťátka. Tygřice usoudila, že voliéra bude pro její děti to nejbezpečnější místo na světě.

Artie musel vyřešit dilema. Měl by koťata odnést? Tygřice se holubů ani nedotkla, ale jak to bude dál? Rozhodl se počkat stranou a sledovat, co udělá Tygřice po návratu.

Za chvíli se kočka objevila a vklouzla do voliéry. Artie napínal uši, ale nic neslyšel. Co nejtišeji se přiblížil k voliéře a nakoukl dovnitř. Kočka zrovna kojila a vyslala k němu prosebný pohled. Artie tady s kočkou uzavřel dohodu. Smí ve voliéře zůstat a on ji bude dokonce i krmit, ale jedině za podmínky, že se nedotkne holubů, ani teď, ani v budoucnosti. Nedodržení dohody se netoleruje. Tygřice to kdovíjak pochopila a přistoupila na návrh.

Holubům se to zpočátku moc nelíbilo. Když Tygřice vběhla do voliéry, neklidně poletovali, ale časem si na svého nového spolubydlícího zvykli.

A pak jednoho velmi nevlídného a chladného dne Artie došel k voliéře a nakoukl dovnitř. Nevěřícně zamrkal, ale oči ho neklamaly; Tygřice ve voliéře nebyla a místo ní seděl na koťatech jeden holub a zahříval je. Mateřství nedokázalo Tygřici změnit. Když koťata vychovala a Artie jim našel nový domov, kočka opět začala terorizovat naši čtvrť, ale s jednou výjimkou: v Artieho společnosti vždycky předla a nikdy, ani jedinkrát se nedotkla jeho holubů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.