Po večeři se na zámcích hovořívá o tom, k čemu pobízejí zešeřelé kouty a svíčky ve svícnech – o tajemstvích. Mám rád takové večery provoněné čajem i příběhy. Pamatuji se na příběh, který jsem vyslechl na jednom zámku za světla svíček a který je víc než jenom obyčejná historka o tajemství.

Prastarý šlechtický rod vymíral, zdálo se, že vyhasne po tolika staletích, kdy někteří jeho příslušníci vedli armády, někteří pozvedli monstrance a někteří řídili osudy této země.

Kolik let poslední manželský pár onoho rodu nemohl mít dítě. Bylo to v době před restitucemi, kdy rodina nežila na svém panství, ale ve velkém městě, ve velkém činžovním domě a jenom prarodiče, kteří s nimi v domě bydleli, vzpomínali na dávný život na prastarém rodinném sídle.

Vzpomínali

Jenomže vzpomínali na dávný život, jako se vzpomíná na pohádku. Nenapadlo je, že by se jejich syn někdy mohl opět vrátit do rodinného sídla. Občas navštěvovali zámky, které patřili kdysi jejich rodu, nenavštěvovali je jako šlechtici, vmísili se do davu turistů, kteří v "zámeckých papučích" přecházeli sály, v nichž předkové této rodiny žili po staletí.

Procházeli "starým domovem". A když procházeli jedním sálkem, dědeček náhle ukázal na postel. Vyzval svou snachu, aby si vlezla do postele, až průvodkyně s turisty poodejde, on a její manžel se postaví tak, aby na ni průvodkyně nedohlédla. Pozvedli provaz, který dělil přístupovou část místnosti od té, do které neměli návštěvníci zámku přístup. A snacha rychle vklouzla do postele, její manžel a tchán "dělali zeď", zakrývali výhled, po chvilce snacha vyskočila z postele a připojila se k výpravě turistů procházejících zámeckým okruhem.

A rod nevymřel

Dítě, které se po oné návštěvě na rodinném zámku narodilo, navzdory předpokladům, navzdory létům, kdy se na ně marně čekalo…, bylo vedle nás, dospělé, krásné, vystudované… a dolévalo nám čaj. Ona postel, jak si pamatoval dědeček, byla totiž v onom rodu pověstná, pokud se do ní položila některá nevěsta z rodu, do roka se jí – nejenom podle pověry – narodilo dítě. Po kolik pokolení už asi byla tahle prastará postel "prověřená", kolik dětí se na ní za ta staletí narodilo.

Snad ve všech kulturách se hovoří o magických, o posvátných předmětech. Nesou opravdu v sobě některé předměty dosud nepoznanou podobu nepoznané síly? Anebo se pohybujeme po světě jenom jako poddaní velkého království podvědomí? A konečně, není ono podvědomí dodnes také velikým tajemstvím? Víra je zázračná síla, která může působit, že se narodí i to, co by se bez ní nenarodilo. Anebo to není jenom víra? Můžeme se na věci dívat z temného nebo světlého úhlu. Proč se na ně nepodívat ze světlého úhlu?

Druhý den potom, co jsem tenhle příběh vyslechl, jsem jel s rodinou onoho aristokrata do veliké rodinné hrobky položit jeho předkům kytici růží, bylo výročí. Rod nevyhasl. Proč by se člověk měl bát tajemství, proč by raději neměl věřit, že "Pán tajemství" nám může pomoci i k tomu, aby se náš život nezatmíval, aby se rozsvítil?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.