Oblíbené české hrady Karlštejn a Křivoklát navštívil snad každý Čech, ať už ve školním věku, nebo později se svou rodinou či přáteli. Při vzpomínce na prohlídku se nám vybaví leccos ze života jejich zakladatelů nebo z pohnuté historie. Jsou však jevy a události, o kterých se nezmiňují průvodci obklopení houfem turistů ani tištěné bedekry. Vydejme se za nimi do časů dávných, ale i nedávno minulých.

Kateřinský zvon a záhadná studna

"Život Karlův schyloval se k jeseni. Jedné noci listopadové zazněly z věží karlštejnských temné zvučné rázy zvonů. A zvonění neustávalo, mohutníc v jímavé kvílení. Zvoník karlštejnský, jenž držel právě v rukou klíče, strnul v úžasu a zůstal stát bez hlesu jako sloup. V domnění, že si tu zahrála náhoda nebo zlomyslnost, spěchal chvatně nahoru ke zvonici. Leč vystoupiv nahoru, uzřel jen zvony a jejich kovová srdce, houpající se smutečně odměřenými rázy. Byly to hrany Karlovy." Tolik dobový kronikář. Podle pověsti se to stalo 29. listopadu 1378. Skutečně však v ten den zemřel zakladatel Karlštejna, císař římský a král český Karel IV., známý jako Otec vlasti. Je to neobvyklý zážitek stát pod kateřinským zvonem – patronkou Karla IV. i celého Karlštejna totiž byla svatá Kateřina – a v pravém poledni poslouchat jeho zvuk. Otevřenými okny hodinové věže nad druhou bránou je zvuk slyšet nejméně na vzdálenost pěti kilometrů. "Ulit jsem byl za Karla IV. v roce 1372, přelit jsem byl za vlády Rudolfa II. v roce 1609," je psáno na zvonu.

Jedním z nejnavštěvovanějších hradních míst je pověstná karlštejnská studna. Spustit se do ní v okovu nelze; jednak je šachta zabezpečená mříží, jednak je ve studni, hluboké 78 metrů, dvacetimetrový sloupec vody. Ví se však toho o ní dost. Budovala se samozřejmě hned na počátku výstavby hradu. Je to vlastně cisterna – napájela se jednou až dvakrát do roka vodou z potoka; tento úkon prováděl výhradně purkrabí. Studnu hloubili pověstní kutnohorští havíři, zatímco k vybudování tajné štoly, sloužící jako východ pro zvědy nebo rychlé královské posly v době obležení, dal Karel IV. povolat pracovníky z parléřské huti, kteří stavěli svatovítský kostel. Muži odvedli výbornou práci, dostali dobře zaplaceno a odjeli v krytém vozu z hradu, jenže u obce Ořech byli přepadeni loupežnou cháskou, okradeni a zamordováni. Náhoda, nebo vražda na objednávku?

Karlštejnská vražedkyně

Počátkem roku 1534 byla komorním soudem v Praze odsouzena k smrti hladem Kateřina z Komárova, manželka karlštejnského purkrabího Václava Bechyně z Lažan. Za co se jí dostalo tak strašlivého trestu? Tato dáma, která se stala jakousi obdobou pověstné čachtické vražedkyně Alžběty Báthoryové, týrala a bila svých dvanáct sloužících, mučila je, kůži z těla jim vyřezávala a rány solí zasypávala. Když jí v tom chtěl zabránit děkan karlštejnské kapituly Václav Hájek z Libočan, autor známé Kroniky české, zbila ho a přesvědčila svého manžela, aby ho dal uvěznit a odvézt k soudu do Prahy. Tam se však karta obrátila. Urozená paní byla obžalována z několikanásobné vraždy a nepomohly ani vlivné známosti jejího manžela, ani podplacení svědkové, kteří se snažili vypovídat o její nevině.

Jeden z pravdomluvných svědků prohlásil: "Zabila sestru mú a druhú zabila z Pičína kovářovu dceru Dorotu. Jinú děvečku když zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř ku hlavě přivázala. Jinú, Hedviku, až k smrti ubila…"

Soud trval dlouho, případů bylo mnoho. Mezi lidmi to působilo velké pohoršení, přáli obžalované nejkrutější a nejrychlejší trest. Z karlštejnského purkrabího se stal nešťastný člověk, trpěl depresemi a zlým svědomím, proč nezasáhl včas a nezabránil strašlivému krveprolití a útrapám nebohých dívek. Vyčítal si, že zprvu nevěřil tomu, že by jeho krásná choť mohla vykonat takové nepředstavitelné zvěrstvo. Litoval, že ji často nechával o samotě, sám jsa na cestách, nebo při plnění neodkladných záležitostí, týkajících se provozu královského hradu. To, co by dnešní psychiatrie charakterizovala jako chorobnou agresivitu a sexuální sadizmus, bylo pro něj něco nepochopitelného. Jak by se asi podobný případ vyvíjel dnes? Na onu dámu bez ohledu na její urozenost by byla uvalena vazba, během jejíhož výkonu by za ní přišli soudní znalci z oboru psychiatrie a sexuologie a vypracovali by odborný posudek. Z něho by asi vyplynul návrh pro soud, aby se vražedkyně musela po eventuálním odpykání trestu podrobit dlouhodobému ochrannému léčení v příslušném psychiatrickém zařízení. Soud by ale zřejmě rozhodl o doživotním trestu (v tom případě by žádné léčení nepřicházelo v úvahu), a pokud ne, paní Kateřina by po dlouholetém vězení zřejmě skončila po celý zbytek života v detenčním zařízení. Jenže – soudy dnes a před téměř pěti sty lety nelze srovnávat. Milost prominutím trestu nepřicházela v úvahu; nervově zhroucený Václav Bechyně ostatně nenašel dostatek síly ani odvahy, aby se obrátil ke králi.

Paní Kateřině nebylo pomoci. Snad právě proto se neobrátila na pokání, nežádala o odpuštění, naopak zarputile mlčela a výčitky si zřejmě nepřipouštěla. Dostat ji do Bílé věže na Pražském hradě a spustit do hladomorny nebylo jednoduché. Pražský kat musel přivolat na pomoc několik svých pacholků, ale ani ti to neměli snadné. V šílené vražednici se probudila téměř nadlidská síla a v marném boji o záchranu křičela, plivala, kopala kolem sebe a statné chlapy do krve poškrábala. Nic jí to nebylo platné; ocitla se v podzemí, odkud nebylo úniku. Dlouho se však nechtěla vzdát ani v hladomorně. Čtyři dny zápasila s krysami, tloukla do stěn, křičela, proklínala nejen své soudce a vykonavatele trestu, ale i své oběti a manžela, až nakonec zešílela. Než ji odvezli na pohřebiště na Karlově, našli ji se zbělelými vlasy a ohryzanýma rukama.

Podivuhodnosti křivoklátské

Koncem 19. století gotický hrad Křivokát rekonstruovali – podobně jako Karlštejn – architekti Josef Mocker a Karel Hilbert. Před rekonstrukcí i po ní došlo k některým událostem, které jsou doložené, ale zůstaly nevysvětlené. Dominanta hradu, věž Džbán, vysoká dvaačtyřicet metrů, silná až devět metrů, sloužila v době nebezpečí jako poslední obranné místo. Ve spodní části bylo tuhé středověké vězení – hladomorna. Vězeň tam byl spuštěn otvorem ve stropní klenbě, dostal bochníček chleba, džbán vody – a pánbůh s ním. V jiné hradní věži, Huderce, ještě dodnes nebyly objasněny všechny záhady, týkající se prominentního vězně – Edwarda Kelleyho, "zlatého rytíře", proslulého mága na dvoře Rudolfa II. Geniální šarlatán dokázal pomocí karmínově červeného oleje proměnit půl kilogramu vroucí rtuti ve zlato nejvyšší kvality. Neuměl ho však vyrobit velké množství, jak si přál císař, a navíc se provalilo, že byl ve své vlasti, Anglii, odsouzen za řadu zločinů. Rudolfovi došla trpělivost, přikázal mága odvézt na Křivoklát a držet v Huderce tak dlouho, dokud neprozradí tajemství výroby zlata i dalších slibovaných vynálezů – elixíru mládí a kamene mudrců. Kelley měl smůlu – při pokusu o útěk se lano, spletené z prostěradel, přetrhlo, zřítil se na skálu a komplikovaně si roztříštil nohu. Dostal však od císaře milost. Odešel na sever Čech, ale dál páchal podvody – a nakonec se otrávil vlastnoručně vyrobeným jedem.

Některé záhady se na Křivoklátu staly poměrně nedávno. Na vlastní kůži je prožil bývalý kastelán Lubomír Junek, který dvacet let v hradu pracoval a zároveň tam bydlel. O události, kterou vidělo patnáct důvěryhodných svědků, vypráví: "V roce 1980 jsem vedl noční prohlídku s přednáškou v hradní kapli. Byla určena pro zasvěcené odborníky, kteří usedli do lavic a za svitu reflektoru poslouchali výklad. Otevřel jsem křídla oltáře a vyprávěl o obrazu Zvěstování Panny Marie. Chtěl jsem tehdy výklad nějak oživit a řekl jsem, že Panna Marie je na obrazu nakreslena jako těhotná. Vzápětí jsem pocítil v hlavě něco jako větrný vír, pak mě jakási síla nazdvihla a hodila přes ohrádku před oltářem. Skončilo to naštěstí bez vážného zranění. Takhle rouhavě už se nikdy nebudu vyjadřovat, prohlásil jsem, když jsem se vzpamatoval ze šoku. Dodnes si onu příhodu nedokážu vysvětlit. Záhadné je také jedno místo v Rytířském sálu, kde průvodce přestával slyšet svůj vlastní hlas, zatímco návštěvníci mu naslouchali. Sám jsem se o tomto místě jakéhosi akustického vakua přesvědčil a nevěděl jsem si s tím rady…"

Po roce 1989 byl Křivoklát doslova v obležení. Hledači pokladů se v noci snažili vniknout na hrad, hnáni vidinou pokladu, který v roce 1438 údajně ukryl císař Zikmund pod nádvořím. Neuspěli – ale třeba se to časem podaří kvalifikovaným archeologům.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.