Swami Vivekananda byl světec a avatar v Indii na sklonku 19. století. Během krátkého, pouze necelého čtyřicetiletého života (1863 - 1902) učinil pro duchovní spojení Indie s Evropou a Amerikou snad více než kdokoliv jiný.

Jeho návštěva v USA objevila učení jógy pro mnohé, jimž byla jóga dosud naprostou záhadou. Hojně navštěvované přednášky v San Francisku, Oaklandu a Alabamě seznámily přítomné s praktikami jak se přiblížit k Bohu a poukázaly na některé paralely s křesťanstvím. Z více než třiceti přednášek vyjmeme dvě – Soustředění a Meditace. Nelze ovšem zapomínat, že jde o text starý více než sto let.

Soustředění

Vivekananda podtrhuje důležitost soustředění, které je nutné k získávání jakýkoliv vědomostí, ať již hovoříme o vnějším světě, nebo nitru člověka. Zjednodušeně lze říci, že čím lépe jsme schopni se soustředit, tím více vědomostí můžeme nabrat. Pravdu této poučky potvrzují životy všech velikánů. "Jógová věda" tvrdí, že každý je schopen dosáhnout mimořádných schopností, pokud o to doopravdy usiluje. V tomto smyslu jsme všichni geniové a každý má v mošně maršálskou hůl.

Ač soustředění může pramenit z různých zdrojů a směřovat k různým cílům, jsou tu určitá pravidla platná pro každého. Vivekananda hovoří především o koncentraci nutné pro meditaci. Jako příklad uvádí samovolné soustředění, k němuž může dojít třeba na břehu moře nebo při procházce v hlubokém lese, kdy na nás najednou přestanou doléhat všechny myšlenky a my slyšíme jen tiché šumění vody, nebo vítr v korunách stromů. Adepti jógy pak záměrně cvičí podobné osvobození od všech myšlenek. Čím je mysl čistší, tím je ovladatelnější. A naopak, čím je rozptýlenější, těkavější, tím obtížnější je ji ovládnout.

Mravnost nadevše

Mravní čistota člověka je mnohem důležitější, než se mnozí domnívají. Pokud člověk není oproštěn od jakékoli vášně, závislosti, nenávisti k bližnímu či podobných znečišťujících myšlenek, nemůže se otevřít. Není tu míněna morálka vnějšku, to je samozřejmý předpoklad, ale jde o mravnost vnitřní. Vzpomeňme Ježíšova slova: "Když člověk třeba jen pohlédne na ženu se žádostí, již s ní zhřešil". Vivekananda připouští, že jsou lidé, jejichž mysl není pročištěna, jak by měla být, a přesto prokazují mimořádné schopnosti. Může tu být karmická souvislost, avšak pokud nepřinášejí prospěch lidstvu, bývají schopnosti jen dočasné a nezřídka takoví lidé špatně skončí. Uvádí se příklad fakírů, kteří magickou silou ovládali hady, avšak nakonec byli hadím uštknutím usmrceni. Naproti tomu skromní jogíni pěstující soustavně soustřeďování a očišťování mysli mohou třeba i nechtěně získat moc nad divokými tvory a "všechna zvířata se v jejich přítomnosti vzdávají svého nepřátelství."

Čistota mysli zahrnuje lásku ke všemu tvorstvu, jakou měl například František z Asisi. "Naším celoživotním úkolem je být dobrý". Varujme se zbytečné kritiky. Není na nás stále si stěžovat a zbytečně kritizovat. Nežádá se od nás askeze, ale dejme pozor na ulpívání. Důležité je také oprostit se od jakéhokoli farizejství, aby se všechno naše odříkání odehrávalo uvnitř, ne na povrchu.

Vnější prostředky

Nechce se tím ovšem popírat, že vnější prostředky jako správná pozice při meditaci, vyhýbání se používání masa a alkoholu (o drogách nemluvě), očistné koupele a podobně mají též svůj význam. Podmínkou je ovšem, aby byly podloženy duchovností. Pokud jde o správnou pozici při meditaci, adepti by měli mít na paměti, že k soustředění by nemělo docházet jen při "zasedu", nýbrž by je mělo provázet celým dnem. To se týká i dechových cvičení, pranajámy. Může se týkat i koupelí. Na březích Gangy možno vidět řadu mužů, žen i dětí, jak cvičí pranajámu a modlí se. Vivekananda vzpomíná, jak v mládí třeba po celou dobu dešťů (čtyři měsíce) vedl zvláštní život jogína. Každý den se časně ráno vykoupal v řece a s promočeným rouchem na sobě zasedl k meditaci a opakoval svou mantru až do západu slunce, kdy pojedl jen trochu rýže.

V Indii zasvěcuje každého žáka do meditačních praktik guru, učitel, kterého si žák sám vybere, zpravidla už v dětství. Swamidži, jak byl Vivekananda s láskou zdrobněle nazýván, varuje také před nedobrými přístupy, kdy přívrženci jednoho směru začnou prohlašovat, že jen ten jejich je správný a všechny ostatní jsou nevyhovující. To se bohužel stává v mnoha případech také v buddhizmu i v křesťanství.

Ne délka, nýbrž kvalita života

Velkou důležitost přikládal Vivekananda kvalitě života, nikoli jeho délce. Vyprávěl o člověku v Indii, který o sobě tvrdil, že je starší než pět set let. Denně urazil pár desítek kilometrů, a to ne v chůzi, ale v běhu. "A co z toho. Nechtěl bych žít tak dlouho," dodával Vivekananda. Zajímavé je, že jeho nechuť k dlouhověkosti se brzy na to projevila. Zemřel v pouhých třiceti devíti letech po návratu z Ameriky.

Ač nabádal každého, aby usiloval jen o hodnotné a ušlechtilé cíle, nepochyboval o tom, že "na světě neexistuje nic, čeho by nebylo možno dosáhnout". Částečně žertem, ale současně i vážně uvádí na příkladu, jak se liší myšlení lidí v Americe a v Indii. Když někdo v Americe touží po penězích, jde a pracuje, vydělá je. Stane-li se podobný případ v Indii, takový člověk sedne pod strom a soustředí celé své myšlení na svůj záměr, protože věří, že síla jeho koncentrace peníze přinese. Odkud přijdou, se neptá.

Křišťál a růže

Vivekananda opakovaně prohlašuje, že v meditaci získá jogín nadhled. Chce-li se osvobodit od hrubého těla, nechť praktikuje hlubokou soustředěnost. "Kdo Boha pozná, sám se Bohem stal. Dokud se duše ztotožňuje s bezmocnou hmotou a smrtelnými formami, pláče."

Je jeden starý indický příměr, v němž se duše přirovnává ke křišťálu, který přijme barvu čehokoli, co je v jeho blízkosti. Křišťál zapomíná sám na sebe a ztotožňuje se s barvou, kterou odráží. Je-li třeba vedle něj rudý květ, křišťál nejenže jeho barvu přijme, ale myslí si, že on sám je rudý. Je nasnadě, co nám toto podobenství chce říci. Přijali jsme na sebe "barvu těla", tudíž se s ním ztotožňujeme. Od smrtelného těla pak pocházejí všechny naše obavy a úzkosti, naše potíže, nešvary a nemoci. Nejsme tělem o nic více, než je křišťál rudým květem, a všechny naše potíže jsou jeden velký omyl. V meditaci si pak křišťál uvědomuje svou vlastní barvu a vlastní jsoucnost. "Meditace nás přivádí k pravdě blíže než cokoli jiného. V meditaci si uvědomíme, co jsme a také co nejsme, což je stejně důležité. Při plném soustředění "duše uvažuje sama o sobě a sama o sebe se opírá".

Tři stupně meditace

První se nazývá dhárana. Jde o nám známé soustředění na jeden předmět při vyloučení všech ostatních myšlenek. Žák musí mnohdy cvičit hodně dlouho, než mysl přestane kolísat a záměr se podaří. Tehdy dochází k druhému stupni Dhyána. Oba stupně spějí k dosažení třetího, kdy mizí rozlišení mezi pozorovaným předmětem (ať jím je cokoli) a pozorovatelem. Tomu se říká ponoření, pohroužení, sámadhi. Pozorované je nyní zcela pod mocí mysli. Vivekananda to nazývá "úžasná hra, kterou hrají jogíni".

Každý člověk vidí pozorovaný předmět jinak, je totiž zabarven dojmem vzbuzeným pozorovatelem. Každý ho vidí různě, z různých úhlů, jinými dioptriemi. Jak vypadá skutečně, to nevíme a nikdy vědět nebudeme. Reakce smyslů člověka je jedna věc, pozorovaný předmět druhá. To druhé je svět, první je to, co vnímáme. My ovšem tyhle dvě složky nerozlišujeme, a tak je pro nás svět složeninou našeho vjemu a čehosi dalšího. Je tu další příměr. Kdosi hodí kámen na klidnou vodní hladinu. Kola se rozbíhají na vodě a my vnímáme rozčeřenou hladinu, ale nevidíme už kámen, který to způsobil. Podobně se neustále čeří naše mysl různými podněty – předměty, které přicházejí a zapadají. Vnímáme vnější věci plus sami sebe.

Akce a reakce

Tento proces je pro nás povinný a právě v tom je naše otroctví. Ke každému vjemu, který přichází zvenčí, se vytváří jakási vlna, povinná reakce. A teď si představme, že odmítneme reagovat! Kdybychom to dokázali, můžeme kráčet po vodě. Přestaly by existovat naše pozemské zákony, třeba zemská přitažlivost. "Na každém přírodním jevu se podílíte nejméně polovinou a příroda také polovinou. Když je vaše polovina odňata, věc se musí zastavit."

Po každé akci následuje reakce. Třeba kdyby nás někdo uhodil, tělo bude reagovat. Je možné ovládnout automatickou reakci těla? Do jisté míry ano, to jsme už zkusili sami. Záleží na jedinci, je-li spíše otužilý, nebo přecitlivělý. Vivekananda však zde má na mysli zásadní změnu pohledu. Obrat o 180 stupňů. Jako když učedníci Ježíše v Novém zákoně na jeho radu vhodili sítě na druhou stranu lodi a ty se náhle hemžily rybami.

Vivekananda líčí, že viděl lidi uzdravené z těžké nemoci jen soustředěnou myslí. "Síla meditace pro nás dobývá vše." Domnívá se, že i k vědeckým objevům dochází tak, že vědec při studiu určitého problému zapomíná na vše ostatní a soustředí se jen na něj. "Pak velká pravda prošlehne jako blesk." Takový okamžik lze nazvat také inspirací, zvlášť přihlédneme-li k jazykovému původu slova: inspirace, nadechnutí, vdechnutí. Po něm následuje exspirace, kdy inspirovaný člověk předává to, co nasál.

Vivekananda se domnívá, že nejvyšší inspirací bylo dílo Ježíše. Podle jeho úsudku musela jeho působení předcházet tvrdá práce v předchozích zrozeních. Ježíš léčil a uzdravoval, protože se uměl přenášet do vyššího stavu vědomí.

Bůh je Duch a Duch je vše

Swami se zabýval též odpovědí na otázky, které mu byly často kladeny: Proč Indové tak snadno vstřebávají důležité pravdy o našem světě a proč je neumějí využívat? Proč stále lpějí na houfu svých podivných bohů? Proč nerespektují to, co by jim jako jogínům mělo připadat snadné a přirozené? Vivekananda odpovídá, že vědomosti obsažené již ve Védách a Upanišádách bohužel zůstávají v Indii – ale nejen v Indii – na teoretické úrovni. Nutno se učit praktikováním a zkušenostmi a ty chybí v Indii stejně jako v západním světě. Ještě stále nehledáme Boha tam, kde ho jedině můžeme nalézt, totiž v sobě. Ještě stále nechápeme základní pravdu, totiž že jsme duchovní bytosti. Ducha všech duchů nutno nalézt ve svém nitru, a to je vlastní záměr meditace.

Tato prastará pravda je dnešnímu světu ještě stále cizí. Materialistický přístup k životu je nesmírně pošetilý. Swami pokládá pozemský život za – z jistého pohledu – podřadný, "takový přístup činí z života žitý řetěz otroctví". Je tu cosi vyššího než hmotný život a právě v meditaci se nám něco z toho objasňuje. "Nevědomost rozlišuje mnohosti od jediného. Pravá věda je převedení mnohosti do jediného. Tato věda se jmenuje Védánta. Celý vesmír je jediný. "To jediné" prosycuje veškerou zdánlivou rozmanitost. Totéž platí pro mysl. Jsem mysl… Celý vesmír je jediný, avšak v rozmanitosti pěti prvků je tuhý, kapalný, plynný, světelný, éterický. Stejně tak jsem já vmikrokosmu mysl, ale také éter, pevné, kapalné, plynné. Co chci dosáhnout, je vrátit se do svého duchovního stavu.

Vivekananda poté ujišťuje přítomné, že "rozpouštění věcí do ducha" se může jedincům zdařit již v tomto životě. To je vrcholová meditace, při níž se věci i myšlenky rozpouští v nejvyšší realitu – ducha.

Meditace je radost

V Indii se také praktikuje rituální bohoslužba, při níž se jogíni pokoušejí představit si, jak postupně rozpouštějí svět prvků i s jeho subtilní podstatou a smyslové orgány v mysl.

"Protože vše je duch – svobodný, všemocný, vševědoucí." Adepti ovšem musí projít nejprve prvními kroky meditace. Pokoušejí se obrátit do sebe, zastavit myšlenkové vlny a "svět se zastaví". Meditující se stane lehký jako pírko a pocítí nepopsatelnou blaženost. Ani hluboký spánek nedokáže dát člověku takový odpočinek jako meditace.

Nakonec se Swami jen velmi krátce dotýká meditace na centrum páteře, při níž se otevírá šušumna (střed páteřního sloupce) a probouzí se hadí síla, kundalini. Stoupá z nižších lotosů do vyšších a očišťuje smysly. Dojdeli k hlavě, otevírá se "třetí oko". "Veškeré vidění mizí a vy vnímáte, vytvoříte všechny světy z Něho." Kundalini se po chvíli vrací opět do spodních center.

Vivekananda pronesl v Americe přes třicet přednášek, o nichž někteří z jeho nejnadanějších obdivovatelů tvrdili, že se podílely na změně tváře Ameriky. Možná je tento soud trochu přehnaný, ale jisté je, že Vivekananda změnil zcela pohled Američanů na duchovní život Indie tehdejší doby.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.