Bulharsko je země plná hor a pohoří, z nichž ta největší procházejí jejím středem. Filmovou režisérku a scenáristku Světlanu Lazarovou však přitahuje pohoří na hranici jižního Bulharska a Řecka, zvané Rodopi, natolik, že o něm vloni natočila trojdílný dokumentární film Rodopská magie. Snímek, o kterém říká, že je vlastně hledáním imaginárního klíče k imaginárnímu domu…

Proč právě tam?

Sama si to neumím dost dobře vysvětlit. Pravda je, že skoro deset let před tím, než snímek vznikl, jsem podvědomě cítila, že chci natočit film o Rodopech. Jenom jsem nevěděla jaký, v jakém tvaru a ani proč ho chci točit. Čas od času se mi o tom zdálo. Byla to taková zvláštní vize. Na vysoké skále stály zavřené dveře. Žádné zdi. Prostě jenom dveře. Když jsem je otevřela, nebyla za nimi žádná místnost, jen okno. Ten sen se mi dost často vracel a já jsem věděla, že tam někde takové místo je.

Našla jste ho?

Bylo to až neuvěřitelné. Moje přítelkyně výtvarnice Tomiana Tomava, které nemusím nikdy nic moc vysvětlovat, když jsem jí o té své vizi vyprávěla, řekla že takové místo zná.

Zaskočilo Vás to?

Vlastně ani nevím. Řekla, že vyrůstala ve městě Kirkovo, kde pracovali její rodiče jako učitelé, a že vedle nahoře na kopci je vesnice, která se jmenuje Žerka, a že je to vesnice úplně pustá, že je to místo podobné tomu z mého snu.

Takže jste se tam jela podívat…

Samozřejmě. Hned jsme se tam s Tomianou rozjely. Bylo tam, té mé představě až neskutečně podobné. Polorozpadlá místnost, výhled do scenérie jako na obraz... Najednou jsem měla pocit, že tu krajinu musím nějakým způsobem zpracovat, ale jak, to jsem pořád nevěděla. Bylo to jako skládačka. Pořád jsem si něco ujasňovala, do poslední chvíle skládala a ptala se sama sebe – co vlastně o těch Rodopech vím?

Říká se, že Rodopi jsou magická krajina, že je v ní hodně síly.

To je pravda, znám místa, která jsou opravdu magická. Viděla jsem hodně snímků na jejich téma, ale nechtěla jsem točit film, kde je magie obsažena jen v rituálech a obřadech. Vím, jak takové věci působí, jenomže co to dnešnímu člověku říká? Potřebovala jsem najít propojení s tím, co dnešním lidem schází. Říkám, že když člověk potká v Rodopech sám sebe, setkal se s magií.

Minulý měsíc, po tři týdny uváděla televize z rodopské magie každý týden jednu část. Domeček pro duši, Klíč číslo pět a Dudákův dům. V tom prvním snímku nahlížíme do keramické dílny Zuriny Milkovské, která domečky pro duši vytváří.

Myšlenka postavit domeček je spojena s dávnou tradicí. Jejich autorka říká, že je modeluje pro duše žijících lidí, kteří nemají na nic čas a jejichž duše křičí: "Zastav se!".

Když bereme dům jako symbol, pak v něm můžeme vidět uzavřený prostor, který je středem lidského života, můžeme ho vnímat jako symbol kosmu.

Proto hledáme klíč k onomu imaginárnímu domu.

V čem je skrytá rodopská magie?

Vlastně je součástí objevování a sebeobjevování. Magie koneckonců není nic neobyčejného. Je to harmonické soužití lidí s přírodou.

Samozřejmě, že smyslem našeho povídání není převyprávět film, ale co bych asi měla říct, že to není dokumentární snímek v tradičním způsobu, že se odehrává na několika úrovních, že se v něm prolíná reálný svět s imaginací, svým způsobem podtržený kresbami malířky Inky Delevové.

Co Vás při natáčení zaujalo nejvíc? Myslím na místních lidech.

Především jejich vřelost a opravdovost. To se dá jen velice těžko popsat, atmosféra, krajina, všechno tam jde jakoby zevnitř. Zní to pateticky, ale je to tak. Tam jsem si uvědomila, jak katastrofálně se vzdalujeme přírodě, vždyť my už ani nevíme, kdo jsme, naše podstata se podivně vytrácí. Jak jsme se na Zemi, náš "velký domov", vykašlali. Jak se lidi od sebe vzdalují, jak se z nich vytrácí teplo, jak si nedokážou porozumět. Technika pokročila, ztrácíme cit. Vytrácí se individualita. Bez image není úspěch. Pod ní ztrácíme svou tvář. Právě tam v Rodopech, kde lidé ještě žijí přirozeným způsobem života, jsem si uvědomila, jak se pomalu stáváme lidmi bez tváře.

Takže raději jinak... O Bulharsku se říká, že je to země na rozhraní dvou světů. Východ, západ. Když nahlédneme do historie, tak to byli západní Římané, východní Thrákové, muslimští sultáni, křesťanští králové a císaři.

Prošlo tudy mnoho kultur – od protothrácké až po současnou. V Rodopech mezi křesťany a muslimy nejsou velké třenice. Dokonce si vzájemně pomáhají při stavbě svatostánků. Lidi vycházejí z toho, že hory naučí člověka kázni, že víra nemá vliv na to, jaký je člověk, berou rozličnost jako společnou danost, hory lidi formují. A udržují tradice.

Ve východních Rodopech je skalní svatyně, jeskyně, která sloužila k uctívání Bohyně matky, objevuje se i ve filmu...

Ano, ta jeskyně má tvar vulvy, ale není zajímavá jen svým tvarem, ale také tím, co se v ní odehrává. Totiž, že sluneční paprsek každý den v poledne a v každém ročním období, prostupuje do jeskyně. Ale jen v zimě, buď v lednu, nebo v únoru, dosáhne až na její dno. Tak dochází k symbolickému aktu oplodnění a obnovení přírodního cyklu.

Někde na začátku jste se zmínila o chůzi po řeřavých uhlíkách, zkusila jste po nich přejít?

Ne, to jsem nezkusila. Myslím, že je to otázka sakrální a že ne každý tam smí. Já se můžu přiblížit, mohu se ohřát, ale mám k tomu úctu. Je to rituál a já nevím proč se pravý nestinár, český výraz mě teď nenapadá, nespálí.

Ještě abych se vrátila k té trilogii. Řekla jsem, že se v ní prolíná reálný svět s imaginací. Divák obvykle nerozlišuje práci kameramana, střihače, mistra zvuku, autora hudby...

Film vnímá jako celek. Možná, že bychom si o tom mohly někdy povídat. Je hodně témat, o kterých bychom si mohly povídat. Třeba o tom, jak měla česká a bulharská inteligence k sobě blízko. Pohled rodilé Bulharky vystudované a provdané v Čechách by mě zajímal.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.