Často jsem byl ve společnostech, ve kterých se hovořilo o různých tajuplných zážitcích, o nevysvětlitelných úkazech. Nevysvětlitelných? Nežijeme dnes v době odpovídající dobám našich předků, kteří se domnívali, že svět je naplněn nevysvětlitelnými úkazy, těmi, jaké jsou dnes pro nás běžné, a školáci z nich skládají zkoušky, považují je za velmi nudné události? Koho by napadlo, že se jednou vysvětlí blesky, vysvětlí se polární záře, lidé budou cestovat přes oblohu do dálky jako starořecký bůh Merkur? Možná to, co nás nyní vábí jako nevysvětlitelné tajemství, bude nudnou učebnicovou látkou.

Často slýchám hovořit o posmrtném životě

Je v podstatě nějaká jiná otázka, na niž by odpověď znamenala odpověď na všechny základní otázky lidské existence? Měl jsem možnost hovořit o těchto posmrtných tajuplnostech s kdekým, s lidmi neznámými i světově proslulými, například s Raymondem Moodym. S mužem, kterého by bylo možné nazvat jakýmsi generálem veliké armády zvědů, která se vypravila vypátrat záhady zásvětného života, hovořil jsem s ním o otázkách, jaké se mi zdají klíčové a o kterých jsem u něj v knihách neobjevil zmínky, jako by je buď opomněl, nebo naopak záměrně elegantně obcházel, a pozoroval jsem, že o odpovědích na ně ví zřejmě stejně málo jako minulá pokolení. Jako by opona před některými otázkami byla zcela uzavřená.

Mohou se mrtví opravdu vracet na tento svět?

Slyšel jsem tolik svědectví od hodnověrných lidí, ovšem člověk je nakloněný všechno brát velice opatrně, i když, jak se odpradávna říká, je možné všechno. Já jsem se se skutečným "duchem" setkal. Sice jenom jednou, jenže setkal.

Jako student jsem chodíval k jednomu starému básníkovi (jednomu z kdysi nejdéle vězněných politických vězňů, vězněnému za války i za stalinského a postalinského režimu) a byl jsem k němu jednou pozván na večer, v době, kdy mu bylo už devětaosmdesát let. Přišel jsem o chvíli dřív a v arkýři jeho patricijské vily jsem čekal na básníka, "na pana doktora", starého prvorepublikového diplomata, pil čaj a vyčkával, až básník přijde. Hovořil jsem zatím v arkýři s jeho vnukem, dnes velmi slavným malířem. A pak jsem zaslechl kroky. Po zadním dřevěném schodišti šly těžké kroky, básník byl mohutný a na svůj věk nezvykle svižný, heroi - cké postavy. "Pan doktor je už tady," řekl jsem. Malíř se díval strnule ke schodišti. Po schodech pokračovaly kroky, blížily se, nebylo pochyb. Krok, níž, krok, blíž. Krok. Pak malíř vyběhl. Díval se na schodiště. Vracel se. Byl bledý a mlčel. "On dnes…," vydechl pak, "on zemřel, nechtěl jsem vám to říct hned."

Setkání s tajemnem?

Trochu neobyčejné skřípání starých schodů? Přízrak? Jeden můj aristokratický přítel říká: Gentlemana neomlouvá nic, ani jeho smrt. Starý básník, diplomat a gentleman (o kterém jsem pak napsal nekrolog) měl pozvaného hosta, a tedy nemohl udělat něco tak nezdvořilého, jako k němu nepřijít.

Kdo věří na spiritizmus, může v tom vidět více než historku. Kdo nevěří, může v tom spatřit napomenutí "z onoho světa", výzvu k tomu, že přesnost a vkus a gentlemanství jsou vlastnosti andělské a můžeme se je učit, jsou podávány lehce rozhrnutou oponou z "onoho světa", podávány i tomu, kdo na spiritizmus nevěří.

Oč lépe by se žilo na tomto světě, kdybychom přijímali andělské výzvy onoho světa.

Ať už na něj věříme, nebo ne. A zdaleka ne jen výzvy, jako byla tato.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.