Indie je země obrovských kontrastů. Na jedné straně jsou zde neuvěřitelně milí lidé a k vidění nádherné starobylé památky, na druhé straně turisty zarazí špína, odpadky a zápach. Indie proto člověka buď dostane, nebo o ní už nikdy nebude chtít slyšet. U mě nastal případ první, a proto jsem do různých koutů Indie zavítal v posledních pěti letech již třikrát a rozhodně ne naposledy.

Co jsem začal v roce 1998 cestovat po světě, zjistil jsem, že kolo je nejdokonalejší dopravní prostředek. Nejsem vázaný na místní spoje, dostanu, se kam chci, a hlavně navštívím místa, kam běžný turista nikdy nevkročí. Ze všeho nejvíce miluji zapadlé vesnice a městečka – lidé jsou zde ještě nezkažení turistickým ruchem a vše je jiné, jakoby původní. Při jízdě mohu navíc cítit vůně krajiny, její zvuky a vibrace. To se v autě nebo autobuse nikdy nepodaří, neboť člověk je chtě nechtě od okolí odstíněn plechovou krabicí a z výše popsaného mu není souzeno vnímat absolutně nic.

Mnohý čtenář si určitě posteskne, že podobný styl cestování je jen pro sportovce

Je pravda, že tzv. cykloturista musí mít ke kolu blízko, ale na druhé straně si myslím, že to není až tak o kondici. Na cestách jsem potkal na kolech lidi všech věkových kategorií i tělesných proporcí. Indii, stejně jako naprostou většinu svých ostatních výprav, jsem projel sám. Má to určitě spoustu výhod, z nichž největší spatřuji v tom, že se často při jízdě dostávám do zvláštního způsobu koncentrace, kdy jsem schopen vše kolem sebe vnímat několikanásobně silněji než normálně. Kolikrát mě napadlo, že v této chvíli "vidím i dozadu". Několikrát se mi i stalo, že jsem se v tomto stavu bavil s místními lidmi – já česky, oni svým jazykem – a já po chvíli překvapeně zjistil, že jsem jim vše, co jsem se potřeboval dozvědět, rozuměl. Věc naprosto úžasná. Tento stav "vytržení" trvá u mě většinou jen pár hodin zrána, neboť později se začne probouzet rozum a já začínám přemýšlet, kam dojedu, kde budu spát, kde se najím a kdy si dokoupím zásoby. V neposlední řadě je zde zajímavý i fakt, že samotného cyklistu lidé často pozvou k sobě domů a lze takto poznat běžný život místních lidí, což se běžnému turistovi podaří jen zcela výjimečně. Nevýhodou je ovšem večerní nuda, kterou řešívám brzkým spánkem.

Indií na kole

V březnu 2008 jsem se rozhodl projet jeden z indických svazových států Radžastán, což se ukázalo jako dobrá volba, protože tady jsem zažil tolik zajímavého i napínavého, že jsem si za tuto volbu následně více než blahořečil. Původně mě na tuto expedici nalákal jeden indický kamarád, se kterým jsem se seznámil při předchozí návštěvě Indie, nakonec však nenašel odvahu, a tak jsem jel sám. Radžastán je pouštní stát s velikou koncentrací světoznámých památek, tudíž sem jezdí velké množství západních turistů. Ač většinou razím zásadu: "Památky nevyhledávat, ale nevyhýbat se jim", tady to vycházelo tak, že jsem každý den na některou narazil a ani toho moc nelitoval. Naprosto nejúžasněji na mě zapůsobil největší z chrámů ve městě Mount Abu – Jain Temple. Obrázky z "Jain Templu" jsem viděl sice už v jedné knize, skutečnost však předčila moje veškerá očekávání. Tento chrám patří do úchvatné skupiny pěti buddhistických staveb na vrcholu hor. Chrámy vynikají neuvěřitelně jemnou kamennou dekorací a propracovaností. Bílý mramor, ze kterého jsou postaveny, je opracován tak jemně, že člověka nechtě napadá myšlenka, že toto snad ani nemůže být dílo lidské ruky. Složitě tesaná výzdoba chrámů působí naprosto snově a je neuvěřitelné, že chrámy vznikly již kolem roku 1000 n. l. Chodil jsem po neskutečně nádherných sálech a oči mi málem lezly z důlků. Veškerá výzdoba je vytesaná do nejmenších detailů a nic není opakované dvakrát. I když např. desítky sloupů v jednom ze sálů vypadají na první pohled stejně, při bližším zkoumání se najde mnoho rozdílů. Postavy, zvířata, květy i ornamenty jsou na každém sloupu jiné. Totéž platí i o "armádě" asi půlmetrových slonů nebo desítkách Buddhů podél stěn – každý je odlišný a propracovaný do nejmenších detailů. Když se člověk koukne nad sebe na stropy, naprosto nevěřícně hledí na to, jak dokonalá výzdoba i zde může být. Naprosto mě mrazilo v zádech z pomyšlení, že toto vše mohu vidět na vlastní oči. Dodnes nechápu, proč tento chrámový komplex není na seznamu největších divů světa. Pro mě bude rozhodně patřit k těm z nejúžasnějších míst, která jsem kdy ve svém životě navštívil, a vzdávám hold tehdejším mistrům, kteří toto jedinečné dílo vytvořili. Škoda jen, že se musí dole před vstupem odevzdat veškerá technika a že se zde nedá fotit. Hned za ním se v pomyslném řebříčku umístilo město Jaisalmer, do kterého jsem dojel o pár dní později večer po celodenní úmorné jízdě v poušti a teplotách 45°C. Město působí jako jeden z dalších divů světa – po nekonečné poušti se náhle před cestovatelem zjeví vysoký kopec a na něm je vystavěno něco naprosto velkolepého. Pevnost je plně obydlená a je to tedy "město ve městě". Mladí náhončí z hotelů se mi hned pod hradbami snažili vnutit ubytování, jeden chlapík z lidu mi však poradil, abych jel až nahoru, kde je prý celkem 35 stylových hotelů a za poloviční ceny než dole. Opravdu, hned za obrovskou vstupní bránou do pevnosti se na mě vrhlo asi pět dalších naháněčů. Na druhý pokus jsem u jednoho z nich usmlouval za pokoj se sprchou na 180 z 200 rupií (asi 60 Kč). Můj pokoj byl přímo v hradním kamenném komplexu z 12. století, který zůstal po celá staletí téměř v původním stavu. Úplně jsem zíral a téměř jsem nebyl ze sebe schopen vypravit slovo. Kamenné chodby, miliony kroky vyhlazená schodiště a všechny místnosti v "hotelu" vypadaly naprosto úchvatně. Znovu jsem pociťoval příjemné jehličky po celém těle a děkoval osudu, že něco takového mohu poznat na vlastní kůži. Hned, jak jsem se osprchoval, už mě čekala nahoře na střeše (terase) výborná a dle domluvy dvojitá večeře s vychlazenou limonádou za úplný pakatel. Koukal jsem shora po osvětleném městě a nevycházel jsem z úžasu. Kdyby bylo něco podobného v Evropě, budou se sem, jako do chráněné památky, vodit prohlídky a na vše se bude hledět z uctivé vzdálenosti. Tady se v tom normálně bydlí. A co teprve kamenné uličky! Vše je sice přizpůsobeno turistickému ruchu – snad všude je obchod se suvenýry – ale úžasnou atmosféru to nezmění. Poprvé a naposledy mně ani nevadily mraky turistů, kteří město Jaisalmer vyhledávají jako jednu z největších atrakcí Radžastánu. Vše je zde postaveno ze žlutého pískovcového kamene, ne náhodou se proto Jaisalmeru přezdívá "Zlaté město". Jediné, co se dá pevnosti lehce vytknout, je stejně jako v ostatních indických městech všudypřítomný pach moči. Jestli je to tady jen od volně popocházejících krav a psů, nebo i od lidí, nedokážu posoudit, v každém případě jsem byl i tak ze všeho nadšený, že jsem samým vzrušením jen velmi těžko usínal.

Zmiňovaný zápach je asi největší "bolestí" Indie

Zvláště ve velkých městech je to někdy přímo příšerné. Někdy až tak, že mívám pocit, že mi to snad rozleptá všechny sliznice v těle. Také mi není jasný přístup a vztah místních lidí k přírodě. Čističky odpadních vod zde neexistují, kanalizace jde rovnou do řek, které jsou navíc zaneseny tunami odpadků natolik, že našinec při pohledu téměř nevěří, že něco takového může vůbec existovat. Často si při těchto příležitostech kladu otázku, jak je možné, že nás Indové chtějí učit duchovnu, když si neumějí vyřešit to základní – vztah k Zemi jako k živé bytosti. Po Jaisalmeru jsem projel ještě mnoho dalších turistických "atrakcí" včetně Taj Mahalu ve městě Agra, ale v mých očích zůstanou tato dvě místa jako to "nej", co jsem v Radžastánu viděl.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.