Žijeme v hmotné dimenzi, tj. ve hře polarit kladný – záporný, samčí – samičí atd. Do stavu vnímání jednoty neboli nadčasovosti se dostaneme tehdy, když poznáme, že polaritou jsou prostoupeny i všechny pravdy našeho poznání. Neboli musíme se propracovat k nadhledu, v němž se nám vyjeví, že vždy současně platí kromě za pravdu považované teze i její antiteze. Tedy že všechny pravdy rozumového myšlení jsou odvozeny od ztrnulého zorného úhlu pohledu na věc. Pak poznáme, že např. současně platí, že vesmír je konečný i nekonečný, že člověk je smrtelný i nesmrtelný, že je i není Bůh.

Kdo například věří, že není Bůh, má také pravdu. Takový Bůh, jak si ho dotyčný představuje, skutečně neexistuje. Děje vyšší spravedlnosti, které jsou nad polaritou hmotného, ale přesto běží podle Ježíšem vysloveného duchovního zákona "Jakou měrou (Bohu) měříte, takovou vám bude (Bohem) měřeno". Podle jím zformulované Pravdy onen "Jediný neodvisle existující" (Jsem, který jsem) "dělá" každému podle jeho víry. Ta je vždy vybudována na přání podvědomí dotyčného. Tímto jakýmsi "zákonem relativity" v duchovní dimenzi se naplní to, co my lidé pojmenováváme Spravedlnost. Bůh pak pro takto smýšlejícího není, když jej on osobně potřebuje! Zejména v dějích záhrobí po smrti těla. Z vylíčení prožitků stavu ateistické duše bez těla se odvozují popisované prožitky "studeného" pekla resuscitovaných! Jediná neodvisle Existující bytost netrestá tedy ani ateistu, pouze mu nastavuje zrcadlo důsledku jeho vlastní nedokonalé logiky, řízené vlastně jeho nevědomým přáním.

Důvody proti…

Podobná, pouze zdánlivá protikladnost platí, když se dva přou, zda existuje reinkarnace neboli znovuzrozování. Oba diskutující mají pravdu z určitého úhlu pohledu. To, že reinkarnace neexistuje, lze dovodit mimo jiných těmito důvody:

• Důvod logický: Skládá-li se člověk z dočasného těla a věčné duše a ducha, tvoří "sloučeninu" každého právě žijícího jedince tyto tři komponenty. Odumře-li tělo a přežívá-li duše s duchem a ta se znovu vtělí do jiného těla, nově narozený člověk již není stejná zesnulá osobnost. I když je jeho duše s duchem stejná, nemá v novém těle k dispozici vlastnosti, dobré ani špatné, které nosila DNA těla zesnulého. Tudíž spojení nových tří složek vytvoří jinou osobnost. Příkladně konkrétní zesnulý Antonín Opršálek se už určitě nenarodí! To ale neznamená, že prožitým životem Antonína Opršálka poučená duše se nemůže objevit v jinak schopnostmi a vitalitou vybaveném novorozeneckém těle a nedostane tak za jiných životních okolností novou příležitost ke vstupu do věčnosti! To také neznamená, že tato nová osobnost, uvedená do hypnotického spánku, se v něm nebude znovu cítit být mimo jiné zesnulým Antonínem Opršálkem! Jak se také masově děje. A že události z předchozího života, kdy duše řídila Opršálkovo tělo, nemají dopad i na děje v novém těle. Což je také často nalézáno ve formě nemocí záhadného původu.

• Důvod teologický: Vše, co chtěl Bůh křesťanům sdělit, je dle výkladu "školních teologů" ve "slově božím" (Bibli). Co není člověku sděleno prostřednictvím ji prostudovavších teologů (znalců nikoliv Boha, ale Písma), to nemůže být lidem duchovně pro jejich život užitečné. A že v Bibli výslovně o reinkarnaci nic není, rozhodl po nátlaku císaře dvěma třetinami hlasů roku 553 pátý ekumenický koncil. Ukončil tím pět století se vlekoucí spor mezi prvními křesťany. Zásadou, že si nechají poradit od odborníků z řad studovaných teologů, se řídí nestudovaní odpůrci reinkarnace z řad křesťanů.

…a pro reinkarnaci

Oproti důvodům, které svědčí proti existenci reinkarnace, stojí dle mne silnější důvody, které svědčí pro její existenci. Jsou to opět tyto důvody:

• Důvod logický: Kostru hmotného těla pohání, neboli oživuje energie, které se v antice říkalo entelechie (živá síla), nyní duše. Tomuto náhledu se vymyká pouze anomální způsob myšlení materialistů, kteří nenaleznuvše žádný atom duše došli k názoru, že žádná duše neexistuje, že těla živých bytostí se pohybují sama od sebe. Jestliže ale dojdeme k závěru, že nějaká energie hmotným tělem živých pohybuje, musí toto něco, co je vlastně podstatou člověka při oddělení se od těla někam přejít. U člověka je to, na rozdíl od duší zvířat a rostlin, které duch neřídí, duše řízená nehmotným věčným duchem. Řekněme ve shodě se všemi náboženstvími, že se duše stáhne do nehmotné astrální dimenze. Žijícími lidmi je tato dimenze vnímána jako záhrobí. Ale co tam se zástupy velmi nedokonalých duchů lidí, kteří zde na Zemi žili? Dávno by duše zemřelých, čekající na poslední soud, hustě pokryly celou zeměkouli! Je nepochybné, že záhrobí "spravuje" týž Hybatel jako hmotný vesmír. Jak se kdokoliv mohl přesvědčit, v něm ani jeden atom nestojí! Ve vesmíru nenajdeme místo bez tvoření nového a krásného. Je proto logické, že je tomu stejně v záhrobí! Pro stejného Tvůrce Řádu v hmotnosti i v záhrobí musí být v obou pohyb zákonem (viz hermetický zákon: jak nahoře, tak dole). Stvořitel člověka a jeho ducha jej proto učinil, aby se všichni duchové mohli skrze život prožitý v těle přiblížit k Němu. Ve strnulém záhrobí (u indiánů snová dimenze reality) je možnost zdokonalování jen omezená (každý duch bez těla je přitažlivostí stejnorodého vtažen mezi sobě podobné, aby si je "užil"). Proto by pobytem mezi sobě podobnými mnoho lidských duchů nedosáhlo do skonání hmotného světa kvality nutné pro vstup do dokonalé dimenze věčnosti. Slovy evangelisty do "Ježíšova království". Protože nepochybuji, že je vůlí Stvořitele lidských duchů a člověka, aby skrze zdokonalení se životem ve hmotnosti se tito přiblížili Světlu, bylo by vlastně jistým průkazem nedokonalosti Stvořitele, aby se tak na konci věků nestalo! Jeví se mi tedy logické, že Bůh dává z hlediska člověka takřka nekonečné množství šancí duším, které miluje, protože je stvořil. A do těchto šancí nepochybně patří další a další možnosti života v lidském těle na Zemi a zřejmě i jiných planetách ve vesmíru. Je to božský dar milosti "reparátů života" pro ty, kteří to v průběhu jednoho nestačili dotáhnout na požadovanou míru dokonalosti. A tak se nepochybně děje to, co viděli v tzv. mystériích zasvěcenci starověku, že po určité době pobytu v záhrobí se duším zemřelých, jimž se nepodařilo vstoupit do dimenze věčnosti, umožní "napít z řeky zapomnění mezi zemí a záhrobím" a znovu se vtělit do počatého těla člověka. U svých předků dokonce občas cítím, kteří ještě na onom světě jsou a kteří již jsou někde zpět v těle (není s nimi možný telepatický kontakt). Ve víře odmítající reinkarnaci vidím buď narušení logiky, nebo snížení vnímání míry láskyplnosti neboli dokonalosti Stvořitele.

• Důvody teologické: Naprosto odmítám, že by v Bibli bylo vše potřebné pro ducha napsáno, a proto by člověk neměl přemýšlet, meditovat o duchovních zákonech. Vždyť Ježíš musel vzít do úvahy, že mluví k negramotným rybářům, kteří nic složitého nepochopí. Navíc jim slovy evangelisty jasně říká, že by jim toho měl mnoho co říci, ale že by to nepochopili, a proto jim sešle Ducha Pravdy a ten jim potřebné časem doplní. Proto vidím jako těžký hřích proti Duchu odmítat rozvíjení poznání duchovních zákonů odkazem na úplnost Bible. Postup nejen poznání rozumového, ale i duchovního, je třeba i za cenu dočasných omylů. Jejich prohlédnutím se usilující dočasný "kacíř" stává duchovně pokročilejším, než by byl coby pravověrný stagnující dogmatik. Dokonce si myslím, že za katastrofální duchovní úpadek křesťanství v Evropě mohou postup duchovního poznání odmítající dogmatici a scholastici. Naprosto odmítám výklad Ježíšova poselství v tom duchu, že jakýkoliv křesťan unikne trestu za své přestupky proti Řádu stvoření proto, že to za něj odtrpěl Ježíš na kříži. Co to je za pojetí Spravedlnosti Světla, kdy karmické dopady za naše lidské špatnosti by měl odtrpět Syn boží? A v důsledku toho by pozemským organizacím pochlebující křesťané měli očištěni vejít do dimenze dokonalosti! Takoví by "v nebi" udělali pěkný binec! Já za svou osobu si jednoznačně nepřeji, aby za moje nepravosti trpěl kdokoliv jiný, tím méně Ježíš Kristus! Jsem mu nesmírně vděčný za to, že se obětoval za mne již tím, že se vtělil, aby mi ukázal cestu z hmotnosti do věčnosti. Vtělil se i za cenu, že mu poskoci ducha temnot připraví ukřižování. Z vyšší roviny pohlédnuto, byla právě tato oběť nutná. Kdo by dnes věděl o Ježíši, i kdyby říkal totéž, co říkal, kdyby nebyl ukřižován a vzkříšen? Existuje nějaký jiný duchovní učitel, který za to, co říká, dá život? Realitou tehdejšího lidstva bylo to, že hluchotu našich vnitřních uší mohla prolomit jen jeho mučednická smrt! Právě to nám vysvětluje, proč Bůh nevyslyšel Ježíše na hoře Olivetské, když se k Němu modlil, aby od něj ten kalich přicházejícího utrpení odebral.

Bůh nezatracuje!

Pro mne je naprosto nepřijatelné pojetí naplnění božsky dokonalé Spravedlnosti tím, že by někdo jiný za přestupce převzal trest! Já naopak vidím, že k naplnění Spravedlnosti a k poučení zastoupených se často stává, že špatní rodiče se inkarnují v následných životech do rolí dětí u svých bývalých dětí. Aby na vlastní kůži zkusili a poznali do hloubi duše, co špatného konali na duších svých dětí. Jen prožitím následků vlastního konání se postupuje v poznání správného. J

e pro mne naprosto nepřijatelné, aby dokonale spravedlivý a současně milosrdný Bůh někoho, kdo nějakou dobu za svého pozemského života páchal přestupky proti Řádu stvoření, třeba jen den před smrtí, odsoudil k věčnému zatracení!

Je pro mne naprosto nepřijatelné pojetí božské spravedlnosti, aby pozemský darebák v realitě blížící se smrti ze strachu před peklem přijal od kněze odpuštění a jeho duše odešla do nebe. A jeho oběti, které to nestihly, propadly věčnému zatracení!

Je pro mne naprosto nepřijatelný výklad božské Spravedlnosti, aby vrazi dětí mohli být odpůrci reinkarnace hodnoceni jako zachránci duší před peklem. Podle oficiálního výkladu jdou duše dětí do nebe. Kdyby zavražděné děti žily dál, část z nich by nepochybně "padla do hříchu" a následně by jejich duše "propadly peklu". Takže kdo včas zabije ty v budoucnosti padlé děti, je má podle logiky odpůrců reinkarnace zachránit před peklem? Měl by být vlastně prohlášen za pomahače vstupu do nebe. Od toho pojmenování andělíčkářka! Z tohoto pojetí čouhá jak sláma z bot, že život duše na Zemi vlastně není dar, ale trest, vyhnání z ráje, průchod slzavým údolím. Naproti tomuto pojetí pozemského života já denně děkuji Bohu za dar mého života na Zemi a v Česku! Vnímám jej jako mimořádnou milost od Boha, neboť jsem poznal, jaké jsem dostal v jeho průběhu možnosti se jím vyzařovanému Světlu více přiblížit. Myslím si k tomu analogicky, že život na Zemi je užitečným darem pro každého. I pro ateisty, neboť napráskáním na konci jejich života od božích mlýnů se jim dostane otcovského poučení.

Vynucené "pravdy"

Pro mne je naprosto nepřijatelná samospasitelnost jakékoliv pozemské církve! Takový pocit představitelů církve svědčí o nedostatku pokory před Bohem, tj. nedostatku představy o Jeho dokonalosti. Nevyhlašováním "samospasitelnosti" neboli dokonalosti vlastního náboženského poznání jsou odsunovány mimo oprávněnost jakékoliv náboženské války! Všechny takové války dnes i v minulosti byly jen zástěrkami pro pozemské cíle temných, kteří mají v "popisu práce" od Satana zmanipulovat nezralé "horlivce" do "svatých" válek a džihádů. Řádění křesťanů v tomto směru v minulosti je naprosto neomluvitelné. Jen takřka nekonečná milost boží umožňuje, že tito "šiřitelé víry", často označení církví za "veliké", neslyší od Ježíše: "Odstupte pachatelé nepravostí, neznám vás!" Nepochybuji, že právě jejich duše dostaly možnost znovuzrození.

Naprosto si nedovedu představit sebe jako šťastného v nebi, kterak se dívám na to, jak moje příbuzné, známé a kamarády jinověrce a ateisty, ba i přestupce "opékají čerti v kotli na věčné časy a nikdy jinak"! Co je to za kvalitu pojetí štěstí odpůrců reinkarnace si myslet, že oni budou spaseni a tím šťastni, zatímco jejich jinak věřící známí budou trpět? Ve dne v noci bych musel volat k Bohu, že se s tím něco musí udělat, aby se jim dala šance! Tu šanci vidím ve znovuzrození jejich duší v nových tělech a v nové životní roli. Dokonce si myslím, že takoví, kteří si to jen myslí, že oni, řádní členové a podporovatelé pozemských církví, si nebe zaslouží, kteří výše zmíněný stav myšlení na okamžik připustí, do nebe ještě nepatří! Je pro mne naprosto nepřijatelné, aby světská moc nutila duchovní představitele k přijetí nějakých pro ni vhodných závěrů. Jako se to dělo na všech pěti ekumenických koncilech v letech 313 až 553. Na 5. koncilu v Konstantinopoli císař Justinián II. pod vlivem své manželky, bývalé prostitutky, nejprve vnutil koncilovým účastníkům odmítnutí učení o reinkarnaci a prohlášení zakladatele Alexandrijské katechumenické školy Origéna za kacíře. Origénes (185 - 254), absolvent všech řeckých zasvěcovacích mystérií, považovaný ve své době za největší křesťanskou filozofickou kapacitu, vyučoval reinkarnaci jako jeden z patnácti základních pilířů křesťanské víry (viz teze Origenovy). Justinián II. poté nutil papeže k podepsání závěrů koncilu pod pohrůžkou sesazení, což je historiky zaznamenáno (sesazení se tehdy provádělo formou vyslání najatých vrahů). Odjakživa mezi slušnými lidmi platilo, že souhlas vynucený nátlakem není morálně závazný! Proto mne udivuje, že papežův podpis pod závěry 5. koncilu již dávno nebyl zneplatněn!

Osobně o existenci reinkarnace lidských duší, ovšem jen z člověka do člověka, nepochybuji. Za druhé se nepřu s těmi křesťany, kteří tvrdí, že se již nenarodí. Může to být pravda, když dotyční tak dokonale myšlením i skutky sledují cestu Ježíše Krista, že do světa dokonalosti stačí "dozrát" "na druhé straně" v očistci. Dokonce myslím, že takové lidi i poznám. Ale kolik jich je! A nejsou to právě ti, kteří si to o sobě myslí. Myslím, že všichni věřící lidé dobré vůle mohou s nadějí zvednout hlavy! Po mnoha životech, třeba i na jiných planetách, se všichni sejdeme v nebi a budeme s veselostí vzpomínat na spory o reinkarnaci.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.