Hodnoty jsou podle H. Lotze "obecný pojem pro všechno, čeho si třeba ceníme nebo vážíme jako takového, ne jako prostředku k něčemu jinému.To, co je vzácné, čemu se člověk věnuje, za čím je ochoten jít, něco obětovat. Pojem hodnota se snaží vyjádřit fakt, že svobodná volba není libovolná, nýbrž že dává něčemu přednost." Současná doba dává přednost té tržní – co za co a co za kolik. Bohužel. Proto je každé setkání s člověkem, který si v hierarchii hodnot cení té nejvyšší, jakýmsi světlem ve tmě. Tak působí i setkání s hercem Stanislavem ZINDULKOU. Na otázku, co pokládá ve svém životním postoji za nejdůležitější, odpověděl:

Spíš co pokládám za jedno z nejdůležitějších východisek. To je to Kantovo – nečiň, co nechceš, aby ti činili jiní. Tím jsem se řídil celý život a řídím dosud.

Což není jednoduché, zvlášť ve společnosti, která postrádá morálku.

Myslím si, že kolem nás je pořád hodně krásných a báječných lidí, alespoň je na své pouti stále potkávám. Není jich málo, jen na ně není tak vidět, protože nemají ten "vysoký ječivý hlas". Takže si myslíte, že nejsou. Ale oni jsou, jenom je potřeba stále připomínat.

Vzpomínám na svůj zážitek z loňska. Bylo to v Hodoníně při celostátních oslavách kulatého výročí narození T. G. M., kde jsem měl zajímavý úkol.

Přiblížit osobnost T. G. Masaryka mladému auditoriu prostřednictvím člověka, který o něm tak krásně napsal, prostřednictvím spisovatele Karla Čapka. Když před nimi vyrůstala tato vysoce morální osobnost, bylo to pro ně cosi jako zjevení, co snad ani není možné. Ale ono to je a já věřím, že alespoň něco z takových objevů v nich zůstane. Kdybych tomu nevěřil, tak bych… Samozřejmě, že se zlobím, že jsem roztrpčený. Samozřejmě, že mám momenty, kdy si myslím, že to nemá cenu. Ale pak si uvědomím, že je kolem mě řada dobrých lidí, a kolik radosti přinese setkání s pracovitým a poctivým člověkem.

Někdy mám pocit, že jde o vymírající druh.

Víte, jestli to není i tím, že na takové lidi nevidíme, že se nad nimi nezamýšlíme, že na ně nemáme čas. Jsme rozběhnutí, zadýchaní a ničeho si nevšímáme.

A také postrádáme vzory, osobnosti…

To se vracíme k tomu, co jsem už řekl – jsme nevšímaví, uspěchaní...

Měl jste vmládí někoho, koho jste si opravdu vážil? Komu jste se chtěl podobat?

Nevím, jestli jsem se chtěl podobat, ale měl.

Chcete o něm mluvit?

Rád. Luďku Kultovi jsem to svým způsobem i povinován. Byl to renezanční člověk.

Až geniální osobnost. Jeho život by vydal na román. Ale to jsem Vás přerušila. Jak jste se k němu dostal?

Po osmačtyřicátém působil jako mladý profesor na jilemnickém gymnáziu. To bylo v době, kdy nastupovala mladá garnitura, noví mladí kantoři, mezi nimi byl právě Luděk Kult. Velice nás zaujal. Zaujal nás tím, čím může kantor mladého člověka zaujmout, především svým přístupem. On byl do těch věcí, které dělal, zapálený. Nebyl z těch kantorů, kteří přijdou a jen odpřednáší, byl svým způsobem i psycholog, protože dovedl rozpoznat charakter, co kdo obnáší. Tady nešlo pouze o kontakt profesora za katedrou a žáka v lavici, u něho šlo o kontakt i mimo školu. Lidi, co chodili na jilemnické gymnázium, bydleli většinou v okolních chalupách, takže jsme podnikali společné nedělní výlety do hor, nebo i sami. To jsou nezapomenutelné zážitky. Chodíval jsem k němu, seznamoval mě s filozofií ne jako kantor, ale jako starší kamarád. On byl můj starší kamarád. Dalo se s ním povídat o všem. Hrál nádherně na klavír, měl výbornou paměť. Nebyl detailista, byl romantik. A velice skromný člověk. Jednou jsme se tak zapovídali, že jsme celý den zapomněli jíst. Pak mu došlo, že musím mít hlad. Otevřel skříň, ve které měl peřiny, dlouho se v těch peřinách štrachal a vytáhl hrníček sádla. Pak zaštrachal znovu a vytáhl chleba. Byla z toho ohromná hostina. Luděk Kult byl pro mě takovým prvním intelektuálním zjevením i touhle nepraktičností.

To on Vás přivedl k divadlu?

Že chci být hercem, to jsem věděl už od dětství, on to poznal a také v tom smyslu naše hovory směřoval. Byl jsem na jeho přátelství velice pyšný, měl jsem ho rád za to, že nepoučoval, za to, co všechno jsem se od něj dověděl.

Takže, když se ptáte, kdo na mě v těch mladých studentských letech nejvíc zapůsobil, tak to byl právě Luděk Kult. Vynikající překladatel z románských jazyků, překládal i ze středověké španělštiny. Byl žákem profesora Černého, studoval v Římě a v Paříži, což mu později zpečetilo další osud.

Je pravda, že jste režíroval i jeho hru " Tanec, vojna, noc", kterou napsal pro studenty na jaře 1949?

Jenom spolurežíroval.

Účinkovalo v tom, jak jsem zjistila ve vzpomínce Josefa Waldmanna, 25 herců – recitátorů a zpěváků a také orchestr. To musela být dost náročná práce. Na jaké téma?

Byla to hra o třech jednáních, na text evropské lidové poezie.

Za Vašeho mládí byla prý Jilemnice velice kulturní město.

Především živé, měla ochotnické divadlo s tak vysokou úrovní, že se mnohdy skoro vyrovnalo profesionálnímu. Byly tam zpěvácké spolky, orchestr s velice dobrými muzikanty.

Ochotníci tam nastudovali i Prodanou nevěstu, dokonce v ní vystupovali i sólisté z Národního divadla, je to pravda? Prý jste v ní hrál.

Žádné prý, měl jsem tam roli kluka, co v cirkusové scéně zvedne činky.

Opusťme minulost a pojďme do současnosti. Jedno z vynikajících divadelních představení poslední doby je z repertoáru Činoherního klubu. Hra Felixe Mitterera Moje strašidlo, kde hrajete s paní Blankou Bohdanovou. Je to hluboký a syrový vhled do soužití dvou lidí poznamenaných osamělostí, bolestí a zlobou, která hraničí až s krutostí. Dialog vedený přes hranici života. Jan je za ní, jeho žena Rose zůstává… Postava Jana je typ role, na jakou nejsme u Vás zvyklí.

To je pravda. Je to úplně jiný charakter, než jaký jsem měl předtím možnost ztvárnit. Je to postava až krutá a já miluju laskavost. Trochu jsem se toho zalekl. Proč vstupovat do něčeho, co sahá až na samé dno lidského bytí. Marazmu je kolem nás až dost. Nechci ubližovat. Chci pohladit na duši. A Jan ubližuje. Ubližují si vzájemně. Četl jsem tu hru pořád dokola, snažil se dostat pod povrch té postavy, tak strašně vzdálené od černého řidiče Hoka Koleburna z Řidiče slečny Causy.

Tam byla Vaší partnerkou paní Alena Vránová. Máte štěstí na herecké partnery?

Já říkám, že ve většině případů mám velké štěstí na vynikající partnery. Protože to je skutečně štěstí. A teď hraju s paní Bohdanovou. Nikdy předtím jsem se s ní jako partner nesešel, ani v rozhlase, ani v televizi, ani ve filmu. Ale vím o ní, znám ji od jejích začátků. Když jsem nastoupil do Hradce Králové v roce 1955, tak ona hrála v sousedním pardubickém, zářila tam jako hvězda, ale ne ta uměle nasvícená, byla skutečně ryzí, zářící herečka, ona si od samého začátku v sobě nesla světlo, čistotu. Její herectví není žádný exhibicionizmus, ale herectví úžasné hloubky a velikého lidství.

Když jsem se dozvěděl, že bude mou partnerkou v téhle hře, tak jsem už neváhal. Když se setkáte s takovým partnerem, tak ono se vám to hraje samo. Takže jsme se po tolika letech konečně sešli. Předčila všechno. Je ještě lepší, než jsem si kdy myslel. Je to skutečně velká umělkyně a neobyčejně skromný člověk.

A také vynikající malířka. Celé to představení je jeden velký koncert. Myslím, že to není hra o krutosti, ale o bolesti. Ta syrovost jejích postav je jen slupkou, pod kterou se skrývají křehké lidské bytosti. Je o tom, jak šíleně těžké je bojovat s vlastní zlobou a nenávistí. A že za vším je vlastně zasutá touha po lásce a vzájemném pochopení. Ale projevit ji, znamená prozradit se. A prozradit se, znamená slabost. Tu hru vnímám jako výpověď o člověku. Nádherné představení odměněné několika minutovým potleskem. Mluvil jste o marazmu, který nás obklopuje, myslíte, že dojdeme k nějakému obrození?

Krutosti vidíme denně, stačí jen zapnout televizi, rádio, ale s tím člověk přece nemůže do nekonečna existovat. Také si nemůžeme říkat, že to je jenom dneska.Ty temné síly vždycky fungovaly, měly převahu, protože na ně bylo vidět. Ale na ty lidi, kteří nosili lucerničky, bylo vidět málo, jen někdy. A přesto byli v celém lidském vývoji strašně důležití, v celé historii. Vždycky byli a budou. A já bych chtěl být tím, kdo tu lucerničku, to světýlko někde nese.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.