Všechny naše těla, fyzické, astrální i mentální, jsou smrtelná, a přesto je naše osobnost soustředěna právě v nich. Služba sobě samému je službou tomu, co je smrtelné a pomíjivé. Osobnost je pouhým prostředkem, nástrojem a služebníkem individuality. Tato služba spočívá ve shromažďování potřebných pozemských zkušeností a znalostí. To je jediný cíl a smysl pozemské existence.

Vnější člověk

Osobnost tvoří vnější vzhled člověka, jeho společenský statut, rodina, práce, vztahy s lidmi, jeho duševní svět naplněný detaily běžného života, jeho sympatie a antipatie. Patří sem také vnější nános výchovy a vzdělání, tedy všechno to, co lidé obvykle chápou pod pojmem "obyčejný člověk". V projevech většiny lidí tento vnější člověk převládá. Jeho vnitřní svět je zcela zaplněn elementy vnějšího života a reakcemi vědomí na ně. Existují lidé, v jejichž vědomí vnější člověk i ten druhý, vnitřní, jenž je projevem individuality, žijí v rovnováze. Jsou ale i tací, u nichž dominuje individualita.

Nesmrtelná individualita

Individualita je skrytý člověk v člověku. To, co přikrýváme pláštěm vnější podoby, tj. osobností, aby tato mohla splnit svůj úkol řádného vtělení. V individualitě jsou zakotveny všechny vyšší kvality ducha, které mají schopnost zůstat zachovány a projevit se i na jemnějších úrovních. Individualita neumírá se smrtí svých slupek, ale shromažďuje jejich prostřednictvím vše, co jí mohou dát v každém z jejich světů. Růst a rozvoj individuality bývá někdy v rozporu s touhami a směřováním vnějšího člověka. Stává se, že něco je pro naši osobnost velmi nepříjemné, ale zároveň nesmírně potřebné a užitečné pro naši individualitu.

Inkarnace má jediný účel

Osobní svět člověka a osobní vědomí slábnou a mění se v okamžiku osvobození od fyzického těla. Osobnost umírá vždy, když duše opouští tělo. Její zbytky pak mohou ještě dlouho znečišťovat vesmír. S každým novým vtělením však individualita roste a hromadí tolik potřebné elementy nepomíjivého. Každý člověk přichází na svět s určitým posláním. Často se však stává, že se naplno pohrouží do svých pozemských zájmů a zapomíná na svůj vyšší úkol, na misi svého života. Přitom právě jedině pro ni byl člověk inkarnován. Celé vtělení tak proběhne zbytečně.

Velcí duchové zachraňují Zemi

Činnost a tvorba velkých duchů přežívá jejich tělo. V tom je smysl jejich příchodu na Zemi. Pokud by jich nebylo, utopila by se naše planeta v oblaku temna. Velcí duchové tedy doslova zachraňují Zemi. Jedni se k nim přidávají, druzí jim naopak kladou odpor. Jedni pocházejí ze světla, druzí z temnoty. V současné době je toto rozdělení zvláště dramatické, neboť bude již definitivní. Každý z nás má ve svém nitru soudce. Ten, kdo bude stavět své bytí na kameni základu věčného života, se nedopustí chyby. Výraz "bytí" je třeba zdůraznit, neboť bytí je věčné, zatímco existence pouze dočasná. Bylo řečeno zcela jasně: "Kdo ve mně věří, bude mít život věčný." Vědomí, které přijalo Boha, žije i po smrti těla, ale vědomí, které nesmrtelnost popírá, se odsuzuje k smrti.

Touhu je třeba podpořit činy

Nikdo nemůže sklidit, co nezasel, a ocitnout se ve sférách, s nimiž není vnitřně svázán. Mnozí lidé, kteří ačkoli mají velkou touhu, avšak žijí jako zvěř, odsuzují sami sebe k odpovídajícímu životu ve vrstvách, které jsou v souladu s jejich skutečným chováním na Zemi. Ani ta nejvznešenější slova nás nezachrání od nízkých sfér, nejsouli podpořena činy. Nikoli podle slov, ale pouze podle našich činů, myšlenek a pocitů uskutečněných v životě se hodnotí naše kosmická pouť.

Dávání je nejvýhodnějším kapitálem

Dávání není nikdy daleko od přijímání. Přijímání a dávání představují opačné póly jednoho a téhož jevu. Kromě toho, příroda nestrpí prázdnotu a vyčerpaná energie se v důsledku zákona opět doplňuje. Dávání je nejvýhodnějším umístěním kapitálu, neboť se vždy navrátí.

Dávání může být osobního rázu, vyvolané touhou po posílení sama sebe, tedy sobectvím. Dokonce i rady a výroky převzaté z moudrých nauk potom proudí pouze k člověku samému a pro jeho vlastní zájmy, přestože jsou jakoby dávané druhým. Ten, kdo jinému dává jen kvůli sobě, stává se zvoníkem, jenž svolává lidi na svůj dvůr a přetěžuje v diskusi vědomí svých partnerů. Skutečné dávání, jež nehledí na sebe, ale toho, kdo mu naslouchá, se vždy uskutečňuje z popudu vědomí, jemuž je určeno. Lépe je dát méně, než příjemce zahltit něčím, co není schopen vstřebat. Pak se totiž může stát, že se dotyčný odvrátí od toho, co se do něj tak usilovně snaží vstoupit.

Epocha dělení ducha a hmoty

Nový svět změní Zemi, čas se již krátí. Roztrhání falešné opony bude rychlé a rázné a dobré bude odděleno od zlého. Soudit se však bude každý sám. Rozsudkem pak bude přijetí anebo zavržení světla. Velké dějiny již započaly v hlubinách vědomí mnoha lidí. Na každého proto nahlížejme podle toho, zda přijal či odmítl světlo. Žádná třetí možnost zde neexistuje – pouze rozhodný příklon k pólu temnoty, anebo pólu světla. Nechť každý chápe, že jej neodsoudila karmická krutost, ale on sám. V epoše dělení ducha a hmoty je třeba považovat za odsouzeného toho, kdo kolem sebe vytváří kruh nepochopení. Proč se neustále za něčím hnát?

Vyjde nové slunce

Znamení nastupující epochy je mnoho, ale lidé je nechtějí vidět. Bude však nutné je přijmout, neboť skutečnost je možné popírat pouze do určité míry. Dokonce i slepý vnímá slunce. Slunce života vychází nad světem a není možné jej popřít. Je však možné je zavrhnout. Bude svítit nad planetou a ti, kteří jej odmítli, zde již nebudou mít své místo.

Národy se nyní probouzí k pochopení společného dobra. Přicházejí nebývalé časy, kdy se velké a malé, světlé a temné a vznešené a ubohé utkají v poslední bitvě. Pouze světlo má však naději na vítězství. Světlo, jež je na straně nového světa, a tedy na straně evoluce.

Nevědomí spojenci temnoty

Temné síly obvykle nepůsobí přímo, ale prostřednictvím sil ne zcela temných a jakoby téměř světlých. Tito prostředníci jsou za to samozřejmě odpovědní, neboť temné vlastnosti, skrze které temnota působí na svět, jsou v nich přítomny. Jsou to její nevědomí spojenci. Zdálo by se, že mnohé skutky odporu proti světlu jsou zanedbatelné, ve skutečnosti však bez ustání vtahují ty, kdo se dopouštějí malého zla, na oběžnou dráhu temných vlivů. Jednou se i jejich oči otevřou, aby spatřili zlo, jež způsobili a svůj vlastní soud, to však již bude pozdě něco měnit, neboť čas velkého dělení lidstva je nezvratným procesem. Není možné úspěšně vzdorovat temným silám, pokud naše vlastní temnota nebyla pochopena a překonána. Ten, kdo zvítězil sám nad sebou, stává se vítězem i nad temnotou.

Co neseme ve své auře?

Co lidé potřebují ze všeho nejvíce? Přirozeně uznání nekonečnosti života, který se projevuje ve všech světech. A pokud jsou zasvěcení svým chováním přesto vzdáleni dokonalosti, co potom můžeme říci o těch nezasvěcených? A přece má toto poznání velmi silný vliv, a to i v atmosféře pozemské nedokonalosti. Pokud by si jej všichni lidé osvojili, život na planetě by se od základů změnil. Člověku byla dána mysl, aby se mohl posilovat ve svém údělu světlonoše a aby si mohl posvítit, kdyby se dostal do tmy. Světlonoš se odlišuje od obyčejných lidí tím, že ve své auře nese záři světla. Co z toho, že všude kolem je jen temnota, tak tomu přece bylo vždy, a proto jsou také světlonoši na Zem posíláni. Otázka toho, co ve své auře přinášíme světu, je velmi významná. Přinášíme-li světlo, dočkáme se ospravedlnění, v opačném případě budeme odsouzeni. Každý z nás něco nese, pouze jde o to, co. Proto až budeme začínat svůj další den, pomysleme na svůj úděl, který přinášíme světu.

Vyvarujme se prokletí karmy

Odsouzení a pohana Boha je nenapravitelná. Každý, kdo tak činí, musí vědět, že jeho lehkomyslnost a hříchy mu znečistí karmu na mnoho století a mohou přivodit i zhoubu jeho blízkým. Nízké myšlenky bývají zobrazovány v podobě plazících se hadů. Žádné jiný příměr neodpovídá lépe těmto vyvrhelům vědomí. Můžeme snad zůstat klidně sedět, když v křesle pod námi se skrývají jedovatí hadi a štíři? Je zapotřebí se od nich osvobodit, a to zejména v rovině kosmického řádu. Když je vesmír zanášen mlhami nepochopení, je přirozeně obtížné, aby skrze něj pronikaly paprsky tvůrčích principů. Každá vrstva je prodchnuta elementy odpovídajícími jejímu směřování. Proto jsou pozemské vrstvy tak neproniknutelné. Hledání ducha by mělo probíhat co nejrychleji, aby byl duch přitažen k magnetu kosmického řádu, neboť každá síla má svůj odpovídající protějšek na Zemi. Zákon kosmického řádu je proto nutné uplatňovat v každodenním životě. To mějme stále na mysli…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.