Očistec je pojem, kterým se většina lidí, i věřících, příliš nezabývá. Ze své pozemské perspektivy nejsou s to vidět pravou realitu, a tak jen více méně věří v existenci Boha a nebeskou blaženost. Zapomínají na to, že člověk je tvor nedokonalý a jako takový se musí v prvé řadě oprostit od tíživého břemene všech nedostatků, aby se později – čistý a vědomý – mohl vydat na svou odvěkou cestu za Světlem. Touto otázkou se podrobně zabývá kniha FRANTIŠKA MRÁČKA, příznačně nazvaná "Očistec", v níž mimo jiné najdeme i celou řadu věrohodných svědectví, jež poukazují na pravdivost a reálnost očistce, jakož i zdokumentované případy styku duší se známými vizionáři.

Brána k blaženosti

Po smrti si člověk uchovává nejen svobodnou vůli, ale také povahu a své lidské projevy. Jestliže je tedy někdo pyšný nebo závistivý, začal by se také na věčnosti vyvyšovat nad druhé a záviděl by těm, kteří jsou blaženější. Pokud je někdo líný a neukázněný, byl by takovým i nadále a měl by snahu omlouvat své chování. Tak je to i s ostatními hříšnými sklony a vlastnostmi. Aby však "nebe" bylo skutečným místem blaženosti a přitom byla lidem ponechána jejich svobodná vůle, musejí se mnozí z nás nejprve zdokonalit a odčinit svá provinění.

Kde je očistec?

Spousta lidí si položí otázku právě tímto způsobem. Zde však neexistuje jednoznačná odpověď, neboť se ptáme na místo očistce v našem trojrozměrném prostoru. Očistec je však duchovního charakteru a nemá s hmotným světem přímou souvislost (obdobně bychom se mohli ptát, kde je nebe). Existenci očistce podporují také slova Kristova: "Amen, říkám ti, odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře (Mt 5, 26) a též Zjevení sv. Jana: "Nevejde tam nic nečistého" (Zj 21, 27). To lze chápat tak, že ten, kdo se před vstupem do nebe musí oprostit od svých hříchů, přijde nejprve na místo očišťování, které nazýváme očistcem. Lze tedy konstatovat, že existence očistce je nutná hlavně ze tří důvodů: 1. aby zde člověk pochopil své chybné názory a provinění, pravdu o Bohu, Jeho dokonalosti a lásce; 2. aby prožil očistné utrpení a tím odčinil dosavadní chyby, které v životě udělal; 3. aby si vlivem poznání Božího řádu vytvořil a upevnil nové názory.

Kontakt s dušemi v očistci

Někteří lidé jsou natolik citliví, že jsou schopni komunikovat s dušemi v očistci. Stává se, že se tato schopnost v určitém okamžiku našeho života uvolní a poté působí již celoživotně; u jednotlivých lidí nabývá přitom různého rozsahu. Člověk cítí, že dostává informace, a prožívá určité zážitky obrazové, sluchové a pocitové, které si nevymýšlí, a cítí, že nejsou ani výsledkem halucinací. Nicméně může některé informace od duší v očistci při jejich předávání v dobrém úmyslu upravovat a zkreslovat, jak tomu někdy bývá při předávání informací ze zjevení. Kniha Františka Mráčka vychází ze seriózních kontaktů lidí s dušemi v očistci, jejichž seznam a hodnověrnost jsou komentovány ve zvláštním, závěrečném oddílu publikace.

Vykoupený

Dne 11. června 1923 se nade mnou při procitnutí skláněla jakási dlouhá, šedivá postava, docela zahalená v mlhu; nemohu říci, zda muž nebo žena, ale spíše nemilá. Velice jsem se vyděsila. Několik dní nato bylo se mnou velmi zle. Někdo mě chytil za rameno a zatřásl mnou. Byla to strašná chvíle. Strčila jsem do něho a řekla: "Nesmíš se mě dotýkat!" Načež ustoupil do kouta. Dne 19. června jsem poznala, že je to muž, ale pobyl tu pouze krátce. O dvě noci později byl u mne přes hodinu a neustále běhal sem a tam. Měl černé, urousané, rozcuchané vlasy a strašné oči. Dne 22. června byl u mne od jedné do páté hodiny. Bylo mi velice zle; nahýbal se stále nade mnou a sedal mi na postel. Plakala jsem úzkostí. 22. června mě uchopil za ramena. Zvolala jsem: "Řekni přece, co chceš, a už mi sem nechoď!" Žádná odpověď, běhal opět po pokoji a poté zmizel. O šesté hodině ranní přišel zase. Přistoupil až ke mně a vztahoval prosebně ruce. Pravila jsem mu: "Nemůžeš mluvit?" Zavrtěl hlavou. "Trpíš mnoho?" Strašlivě zasténal. Pokropila jsem ho svěcenou vodou, načež zmizel. Připadal mi známý, marně jsem si však lámala hlavu, kdo by to mohl být. Jak jsem později zjistila, šlo o zavražděného ovčáka Fritze. Dne 6. července již mohl promluvit. Otázala jsem se ho: "Proč ke mně stále přicházíš?" – "Protože ses za mne modlila." To je pravda. Ten ubohý hoch byl zvláštní už jako chlapec. Již tehdy mi ho bylo líto. Modlili jsme se spolu. Pak jsem se ho zeptala: "Jak trpíš?" – "Hořím." Potom přistoupil až docela ke mně a položil prst na mou ruku. Tak mě to zabolelo, až jsem vykřikla. Dne 10. srpna přistoupil Fritz blízko ke mně, byl docela přívětivý. Zeptala jsem se: "Už nemusíš tolik trpět?" "Ne." "Kde teď jsi?" "V osamělosti." "Přijdeš ještě často ke mně?" "Ne, nesmím." "Směla jsem ti pomáhat?" "Ano."

Setkání ve vlaku

Jedna z duší se mě otázala: "Znáš mě?" Musela jsem odpovědět záporně. "Ale víš o mně. V roce 1932 jsi jela vlakem do Hallu. Byl jsem tvým spolucestujícím." Tu mi hned bylo všechno jasné – byl to muž, který tenkrát ve vlaku nahlas nadával na církev a náboženství. Ačkoli mi tehdy bylo teprve sedmnáct let, dodala jsem si odvahy a řekla mu, že není dobrým člověkem, když tak snižuje svaté věci. "Jsi ještě moc mladá, než abys mě poučovala," hájil se. "Přesto jsem rozumnější než ty!" odpověděla jsem mu drze. Nato sklopil hlavu a neřekl už ani slovo. Když vystupoval, prosila jsem milého Spasitele: "Nenech tuto duši zahynout!""Tato modlitba mě zachránila," prohlásila duše nakonec, "jinak bych byl býval ztracen."

Kradl jsem

Dne 16. února 1924 jsem potkala na chodbě starce, který poté zmizel v mém pokoji, kde tropil velký hluk. Několik dní nato přišel znovu ke mně. Když jsem se pomodlila, zůstal ještě chvíli se mnou a otevřel zásuvku u prádelníku, jako by něco hledal. Později přišel opět a zůstal stát nehybně přede mnou. Upřeně se na mě díval. Bylo mi, jako by mi odnímal sílu. Cítila jsem se velmi slabá. Tu se nade mnou naklonil a dýchal na mě. Bylo to nepříjemné. Nic jsem však neučinila. Vtom zakřičel tak hlasitě, že jsem myslela, že se seběhne celý dům, a zmizel. Cítila jsem se bídně. Něco mi odňal, ale co? Dne 25. února jsem ho našla ve svém pokoji, když jsem chtěla jít spát. Při večerní modlitbě do mě prudce šťouchl jako člověk, který se zlobí. Nechtěla jsem si ho všímat. Šla jsem spát, a dokonce jsem zhasla světlo. Cítila jsem ho blízko sebe, také v pokoji byl veliký šramot, že jsem raději rozsvítila. Pobíhal po místnosti. Nakonec přišel ke mně a pravil: "Proč se mi stavíš na odpor?" Nechtěla jsem odpovědět. Tu se na mne vrhl, stiskl mi krk a zmizel se strašlivým výkřikem. Další noc opět přišel. Zeptala jsem se ho: "Co chceš? Jsem ochotna ti pomoci." On na to: "Proč jsi mě nevyslechla?" "Poněvadž jsem nechtěla, proč nejdeš k jiným?" "Já mohu jen k tobě." "Proč jsi otevřel zásuvku?" "Peníze." "Jak ti mohu pomoci?" "Mší svatou. Kradl jsem." Poté zmizel.

Přicházela v ohni

Dne 11. března 1924 přišla za mnou ta žena třikrát za noc. Její neštěstí bylo patrno z jejích paží. Ústa měla zduřelá. Řekla mi, že je Irmingarda Montfortová. Vrhla se na zem a strašlivě plakala. Bylo mi jí velice líto. Klekla jsem si vedle ní a slíbila, že učiním vše, co by jí mohlo pomoci. O pár dní později přišla znovu. Nastavila jsem jí křížek umírajících, a když jej políbila, nebyla k utišení. Zeptala jsem se: "To tolik trpíš?" Odpověděla: "Podívej se na mne." V tom okamžiku jako by ji pohltil oheň. "Pročpak musíš tolik trpět?" – "Pro hříchy jazykem. Působila jsem roztržky." – "Jak ti mohu pomoci?" – "Láskou." Dne 5. dubna přistoupila k mé posteli s rozpřaženýma rukama. Podala jsem jí své ruce a řekla: "Jak často ještě přijdeš?" Odpověděla: "Dej mi více." – "Co?" – "Svaté přijímání." Poté zmizela. Koncem dubna vypadala Irmingarda velmi šťastně. Jedné noci pravila zcela zřetelně: "Usque at Domum Dei". "Jsi nyní vysvobozena?" otázala jsem se. Usmála se na mě, vykročila mi s rozepjatýma rukama v ústrety a zmizela.

Duše v očistci potřebují pomoc

To je jasně patrno i z oněch několika málo uvedených příkladů. Tyto duše jsou vskutku hodny politování, přestože si mohou být jisté svou budoucí blažeností, a to z několika důvodů: 1. Nemohou, jako je tomu na Zemi, dosáhnout od Boha odpuštění konáním dobrých skutků, nýbrž pouze utrpením. Pro ně nastala noc, o níž Kristus říká, že: "Nikdo nebude moci pracovat" (J 9, 4). 2. Utrpení duší v očistci nepřináší zásluhy na rozdíl od lidí, jimž za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. 3. Očistný proces je mnohem bolestnější než jakýkoli pozemský trest nebo utrpení. Duše v očistci jsou na tom v mnohém ohledu hůře než žebráci, neboť ti mohou kdykoli prosit své bližní o pomoc. K tomu je však duším zapotřebí Božího souhlasu. Je proto velmi žádoucí těmto duším pomáhat a zmírňovat tak jejich útrapy. Prakticky to lze realizovat několika způsoby – modlitbou, mší svatou, postem, almužnou, svatým přijímáním a trpělivým nesením utrpení za duše v očistci. Sv. Augustin říká: "Modlitba je klíč, kterým se duším v očistci otevírá brána do nebe." Modleme se proto za své blízké zesnulé, ale i za ty zástupy anonymních duší, s nimiž jsme se jako lidé nikdy nesetkali, ale které přesto toužebně stojí o naši laskavou pomoc. A modleme se i za ty, kteří k nám přicházejí, aby si vyprosili naši lásku a odpuštění. Jakým způsobem můžeme být těmto neklidným duším nápomocni na jejich cestě ke Světlu a jaké dobro vzejde pro nás z těchto upřímných pohnutek, neboť duše v očistci dokáží být velmi vděčné, o tom si více povíme v příštím díle.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.