Včetně tří hrobů (v jižní Francii, Jeruzalémě, Indii). Co vede autory těchto životopisů k tomu, aby se stále vraceli k životu jednoho člověka? Je to hned několik pohnutek. První jsou nepochybně nejasnosti, neúplnosti a částečné nebo zdánlivé protikladnosti Ježíšova životního osudu, jak je popisují křesťanská Evangelia. Tuto pohnutku lze pochopit, neboť v její hloubce je snaha o vyplnění mezer a hlubší pochopení Ježíšovy osoby.

Druhou pohnutkou bývá vylíčit Ježíše jako jednoho z "jogínů", neboť cestu životem pomocí jógy si autor jako jemu nejvíce vyhovující vybral. Východní nauky jsou ale antropocentrické, tedy egocentrické. Ježíšovo poselství je naproti tomu výrazně "teocentrické" – Bůh (Otec) a jeho vůle je vše, člověk je absolutně podřazen. Čtením oficiálních Evangelií ve svém pojetí života a světa znejistění autoři začnou v Evangeliích hloubat tak, aby si zdůvodnili, že mají pravdu, že Ježíš byl vlastně také jogín. Právě mám u sebe jeden druh takových knih – "Cesta Mistrů" od Dr. Juliána Johnsona. Jako všichni podobní autoři, také nepochopil ústřední princip pojímání světa, jak jej podávají křesťanská Evangelia. Proto také nalezl, že původní historický Ježíš byl vlastně jogín a jen jeho následovníci křesťané, na rozdíl od něho, ho nepochopili (to pochopení by mohlo být u mnohých křesťanů lepší, to je pravda).

Pohnutky zrozené z temnot

Další typy pohnutek různých životopisů, filmů, her jsou již z větší či menší části vedené zlem, neboli "Antikristem". Jejich sérii zahájil již kolem roku 120 spis známého římského spisovatele a tehdejšího společenského "playboje", jímž byl Celsus. Ten se na zakázku římského císaře vydal "vědecky" zkoumat v Izraeli stopy po onom Ježíši Kristu, jehož učení se začalo lavinovitě šířit v Římské říši. Po vyslechnutí "těch správných svědků" došel k závěru, že Ježíš Kristus byl malé postavy, špatné pleti, zrozený jako nemanželský syn dívky lehkých mravů Marie. V Egyptě se naučil magickým kouskům, jimiž ochromoval zaostalé vesničany. Poté, co vyvolal nepokoje a rabování stolků penězoměnců, byl ukřižován. Jeho stoupenci ukrad - li mrtvé tělo z hrobu a prohlásili jej za zmrtvýchvstalého. Výsledky tohoto "bádání" se tak líbily císaři, že je jako Celsův list nechal kolovat v celé Římské říši. Přesto účinky tohoto "bádání" na narůstání počtu křesťanů nebyly dostatečné. K většímu naplnění se smysl Celsova listu pokusila dovést svět až "sovětská věda". V padesátých letech jsem četl články a knihy o tom, jak sovětští vědci odhalili, že vlastně Ježíš Kristus vůbec nežil. Jeho existenci si měli vymyslet mágové a vykořisťovatelé proto, aby psychicky ovládli masy otroků a odlákali je tak od třídního boje. Dodnes se v tomto duchu objevují statě dialektickomaterialistických bádalíků nebo sibiřských jasnovidek. Naposledy i u nás vyšlé osmidílné povídání o tom, jak pomocí rodových statků a sibiřské prorokyně Anastázie bude "lidská civilizace vytržena z rejže".

Světlo lásky

Logika podobných analýz bývá odvozena od objektivně pozorovatelného faktu, že v průběhu prvních třech století se pojetí Ježíše mezi křesťany měnilo. Již ve druhém století přestal být vnímán jako člověk, jako židovský prorok, ale vynořovala se více a více skutečná podstata jeho osobnosti. Jeho následovníci stále více chápali, čím Ježíš přinesl vysvobození lidského ducha z pout hmotnosti. Nekřesťané dodnes nepochopili, a pro absenci funkce "duchovního oka" a transcendentních zážitků ani nemohli pochopit, přirozený nástup této změny. Ti, kteří s ním osobně jako s člověkem přišli do styku, přednostně vnímali konkrétní hmotnou osobu, ale to jim zčásti zakrývalo velikost a dosah jeho poselství. Příliš viděli spolučlověka, kterým také skutečně byl. Jejich následovníci se s ním však setkali až jako s bytostí "onoho světa", jež je spojuje se zářícím zdrojem energie v této dimenzi. Se Zdrojem, který je zachytitelný vědomím až ve změněném stavu při meditaci. Poznali jej až jako součást Světla vyzařujícího stále v dimenzi bytí, jehož existenci hmotné smysly nevnímají. Setkali se tedy s tou bytostí, se kterou se řečtí zasvěcenci odedávna setkávali v Orfických mystériích pod pojmenováním "Syn Slunce". Křesťané druhého a dalších století tohoto přesněji pojmenovaného "Syna Světla" identifikovali jako Ježíše Krista (např. Origenes). Dnes toto Světlo a bytost ze Světla popisují nejen všichni mystici, ale i obyčejní lidé po probuzení z klinické smrti. Teprve člověk po prožití transcendentního zážitku pochopí, jaký je kvalitativní rozdíl mezi proroky a světci a Kristem. Vlastní transcendentní prožitky prvních křesťanů byly tedy tím faktorem, který přivodil nárůst úcty k historickému Ježíši ve 2. a 3. století! Změna přístupu k osobě Ježíše byla až reakcí těch, kteří už jej sice jako člověka neznali, ale poznali plně rozměr jeho poselství až ve změněném stavu vědomí. Význam Ježíšovy pozemské mise byl tedy dokonale poznán až z naplnění jeho slibu "Já jsem s vámi až do konce světa!"

Křesťané jako sekta?

Kdo však zásadnost Ježíšova poselství ihned objevil, byli nejen "černí", ale i vládci tohoto světa. V Římské říši byla prakticky naprostá náboženská svoboda. Jediným perzekuovaným náboženstvím bylo křesťanství. Přemýšlivého člověka proto ihned musí napadnout, proč jediní křesťané byli pronásledováni? Je známo, že nejméně pět císařů studovalo Evangelia s úmyslem zastavit pronásledování křesťanů. A vždy po přečtení pobouřeně spis odhodili s tím, jaká je to skutečně rozvratná sekta. Měli pravdu. Všechna tehdejší náboženství reflektovala biologické zákony do myšlení lidí a uznávala je tak jako přirozené (zákony síly neboli džungle). Jejich kněží a kněžky měli odpozorovány zákony přírodních sil a člověka automaticky řadili mezi přírodní biologické jednotky. Jenže v člověku je něco navíc, duch. Duch je dokonce podstatou člověka. Proto právě tato podstata má určovat jeho chování. Má lidskou bytost vést k chování podle těch zákonů, jimiž se řídí duchovní dimenze! Chování lidí však, až na výjimky, řídily do Ježíšova vystoupení pouze tělesné neboli biologické zákony. Žití pouze biologických zákonů však neumožňuje naplnit smysl existence člověka, tj. rozvoj jeho nadčasového jádra – ducha! Žitím pouze biologických zákonů se po smrti těla takto žijících lidí jejich životem ve hmotnosti nerozvinutý duch nemůže natrvalo uchytit v záhrobí (na onom světě)! Není-li mu z boží milosti dovoleno se znovu inkarnovat, neboli není-li mu povolen životní "reparát", jeho vědomí se rozplyne. Což se rovná pojmu "nezíská život věčný" v nehmotné dimenzi. Všechny civilizace, které žijí jen v rámci biologických zákonů, vždy stagnují a nakonec zaniknou. Je ale duchovním zákonem, že jakmile kdekoliv ve vesmíru nastane takový civilizační stav, na žádost tamních vidoucích jednotlivců (proroků) se z lásky Stvořitele vesmíru vtěluje posel z duchovní dimenze. Tento vyslanec Stvořitele vesmíru má za úkol nastartovat žití duchovního rozměru lidských duchů.

Pravda – cesta – život věčný

Situace lidstva v době zrození Stvořitelova posla Ježíše byla směsí pudového marazmu a brutality Římské říše. Jeho úkol upozornit na jiné zákony, než jsou zákony tohoto světa, se zdál být nadlidský. Navíc musel jednoznačně dokázat, že zákony Otce vesmíru, duchovní zákony, musí být tím, kdo chce vyjít z reinkarnačního cyklu, žity přednostně před biologickými (odtud Ježíšovo "Dvěma pánům nelze sloužit!"). Rady Stvořitelova vyslance musely být navíc formulovány tak, aby byly srozumitelné i pro ty v pozemském poznání nevzdělané. Pro všechny ty, kteří je chtějí slyšet, protože tuší, že smrtí celá existence člověka nekončí. Pro ty, kteří chtějí, aby jejich duch po smrti těla překročil onu Satanem střeženou hranici z dimenze hmotnosti do dimenze Ducha neboli do "Ježíšova království". Vyslanec (Syn) Otce vesmíru má za úkol odhalit, a Ježíš také odhalil i poslednímu neučenému člověku, pravý smysl života ("Já jsem Pravda."). Má ukázat a ukázal zájemci o duchovní růst cestu z dočasnosti do věčnosti ("Já jsem Cesta a Život věčný."). Po splnění těchto úkolů, po překonání pro člověka nepřekonatelných překážek ze strany lidí obsedlých temným duchem může být "Syn Otce" Ježíš právem označen za Vysvoboditele lidských duchů na Zemi. Ježíš mohl celý úkol v tehdejších zvěrských podmínkách dokončit jen za cenu vlastního života. Od toho se odvozuje označení "Vykupitel". Dal svůj život jako "výkupné" za to, že se jeho poselství k nám lidem vůbec dostalo. Musel nasadit vlastní život, aby mohl překonat informační blokádu temných duchů ovládajících svět. Tehdy jako dnes! Právě Ježíšem vyjevené zásady z "jiného světa" (duchovní dimenze) to byly, které tak rozzuřily římské císaře. Mocní tohoto světa, tehdy jako dnes, nejlépe vědí, na čem pozemské vlády stojí. Na síle, na používání zákonů silnějšího a úskočnějšího! Duchovně slepým se zdá, že pravdu na tomto světě zatím má ten, kdo má "největší klacek" v ruce! Otevřeně to říkali nacisti a komunisti, nyní je to slyšet i od "tržních ateistů". Dosud jen Ježíš Kristus a jeho praví následovníci jim rušili "jejich pravdy". Až ale nastoupí dělat pořádek síly toho, který "sloupy tohoto světa" postavil, tak se definitivně ukáže, kdo měl Pravdu.

Má vlastní proměna

Nyní popíšu, jak jsem přišel ke "skutečnému životopisu" Ježíšovu já osobně. Začalo to před 45 roky, kdy jsem se jako stoupenec "vědeckého světového názoru" hádal o náboženství se svým příbuzným. Během sporů jsem zjistil, že vlastně moc o tom, co potírám, nevím. Byl jsem o hodnocených věcech informován asi tak jako předseda vlády českého ateistánu Mirek Topolánek, který si po vyškolení ve vojenské škole myslí, že věřící si chodí do kostelů pro vymývání mozků. Moje povaha mi ale už tehdy nedala, abych vší svou mentální energií nevnikl do věcí, které chci potřít. Sedl jsem a pozorně četl Bibli. Jako vytrénovaného čtenáře Rudého práva mě zajímaly zejména věci v kontextu, protože ty prozrazují vždy daleko více než pouhá slova. Když jsem Bibli poprvé přečetl, měl jsem v hlavě pěkný guláš. Co v té knize ti lidé vlastně vidí? Jsem natvrdlý já, nebo ti druzí? A četl jsem podruhé, a dokonce potřetí. A pak to teprve přišlo. Při čtení Evangelií, přes mnohé rozpornosti textu a dějinných poznatků, z nich na mne vystoupila kompaktní, vyzařující a čistá osobnost Ježíše. Až se tajil dech. Ten člověk říkal a vyzařoval zákony z jiného světa, než ve kterém jsem žil. Světa Jasu a Světla, světa dokonalosti a lásky mezi bytostmi. Pocítil jsem k němu lásku a uznal, že to by mohl být můj dávno hledaný dokonalý lidský vzor. V mém nitru došlo k nějaké podivné změně, protože jsem přestal být na hodnocení jevů kolem sebe sám. Začalo mi automaticky "naskakovat", co by mému chování, myšlení a dění kolem řekl Ježíš. Jenže nadále na moje chování působila setrvačnost a tlak okolí. A tak jsem nějakou dobu myšlením a konáním kolísal ve stylu "něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem". To trvalo až do "kádrových prověrek" v rámci normalizačních čistek. Nechal jsem se úmyslným "setrváním v pomýlenosti" vyhodit ze zaměstnání a spílala mi za to celá rodina. Ale mně se ulevilo a jak! Rozhodl jsem se chovat sice maximálně nenápadně, ale jen podle toho, co odcítím jako správné neboli proti čemu by On neprotestoval. A byl jsem po několika letech překvapen! V důsledku tohoto rozhodnutí se odehrál jakýsi další podivný proces v mé duši. Proces, který měl za následek, že se ve mně rozhostil nikdy před tím nepoznaný klid! Teprve na základě této zkušenosti jsem pochopil, proč Ježíš při příchodu zdravil učedníky oním "Pokoj vám".

Zrození z Ducha

Přijetím jeho hodnotového žebříčku vstupuje do duše takto proměněného člověka pro ateisty naprosto neznámý a nepochopitelný klid! Teprve později jsem přišel na to, že je to přílivem energie, která "vyživuje" ducha. Dnes již její vibraci poznám v jakémkoliv člověku. Vyznačuje se přítomností zlatého odstínu barev v auře. Takový člověk je trochu nadsazeně a "technizovaně" řečeno veden zlatou nitkou přes srdce ze zdroje, který nazývám kosmický princip Krista.

Vedlejším účinkem tohoto "napojení" je, že přesný popis bývalých reálných dějů Ježíšova života na Zemi se stává zcela podružným. Každý takto "navibrovaný" člověk začne vidět, že je zcela vedlejší, kde a kdy se Ježíš narodil, koho a jak uzdravil. Rozhodujícím se stává prohlédnutí toho, jakou kvalitu pravidel lidského myšlení a konání říkal a vyzařoval! Každý, kdo jeho pravidla uzná za správná, neboli ztotožní se s nimi vnitřně, vstupuje duchem do "Ježíšova království". Platón říkal do světa idejí, prostí lidé říkají do nebe. Moderní terminologií by se také dalo říci, že se vibračně s řídícím duchem spojí. Přesto, že takový ještě "vláčí" pozemské tělo! Evangelijní terminologií se takové proměně říká "zrození z Ducha." Pak se nutně musí jevit jako logické, že po odpadnutí vašeho těla (smrti) je takový duch přitažlivostí stejnorodého vtažen do rozměru bytí, pro který je tento typ vibrací typický! A to lidé pojmenovávají nebe.

Vstup ducha do této vibrace má ještě další vedlejší účinek. Člověku nejen že nevadí různé Ježíšovy "životopisy", filmy a muzikály, odhalená "tajemství", většinou peníze honících objevitelů, ale s pobavením a chutí si je vyslechne. Jednak cítí, co v nich může nebo nemůže být pravda, jednak jsou více než o Ježíšovi výpovědí o autorovi a jeho pohnutkách. Protože pocit nedostatku peněz různých autorů knih a filmových scénářů je velký a staré zápletky se stávají obehranými, jenom čekám, kdy někdo objeví, že "Ježíš byl vlastně Atlanťan, Hyperborejec či Lemuřan, což doloží nálezem jeho dalších zaručeně pravých sarkofágů na Špicberkách, nebo v Antarktidě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.