Řekneme-li Sicílie, mnohému z nás se hned vybaví Etna. Vzhledem k opakovaným erupcím v posledních letech se dá říci, že je to největší aktivní sopka světa a zřejmě také nejnavštěvovanější a nejobdivovanější. Údaje o jejích rozměrech se liší snad s každou větší erupcí a měnícím se povrchem. Nejčastěji se uvádí, že dosahuje výšky 3350 m n.m. a zabírá plochu 1250 km čtverečních. Má čtyři hlavní krátery a několik stovek vedlejších, menších kráterů. Její vrchol, zdobený velkou část roku bílou sněhovou čepičkou, je vidět z dálky až 250 km. Často může pozorovatel spatřit bílý sníh zalitý jazyky vytékající lávy, nebo naopak tmavý lávový povrh přerušovaný menšími sněhovými poli. Uvádí se, že vytékající láva může být horká až 1100 stupňů Celsia a než zcela vychladne, potrvá šest až sedm let.

Vystoupit na Etnu nemusí dnes patřit k příliš náročným sportovním výkonům, i když jde o živel ničivý a nebezpečný. Tam, kde se člověk zbytečně plahočí, nastupuje jako pomocník moderní technika, lanovka a terénní auta. I mně se podařilo spolu se skupinou českých turistů na pověstnou sopku vystoupit. Chtěla bych o tom krátce vyprávět. Nejprve ale bude zajímavé uvést několik vybraných údajů, vycházejících ze statistik evidovaných erupcí.

Erupce v průběhu 17. až 21. století

Za dobu, o níž existují písemné zprávy, bylo zaznamenáno 135 velkých erupcí Etny. K nejničivější došlo roku 1669, předcházelo jí třídenní zemětřesení a následná sopečná aktivita trvala 122 dnů. Láva se valila skrze město Catanii a dostoupila až do moře. V záznamech čteme o tom, že "z otevřené země se valila krvavě rudá láva jako rudá horká řeka". Erupce v roce 1792 patřila k dosud nejdelším, přerostla svým trváním až do roku 1793, trvala celkem 380 dnů a lávu chrlila do omračující výšky 600 metrů.

Erupce z roku 1886 trvala pouze 20 dnů, zato láva ohrožovala městečko Nicolosi a její proud se zastavil jen několik kilometrů před ním. Bylo to přesně v místě, kam kardinál Dusmet vynesl v čele prosebného procesí šál svaté Agáty, patronky Catanie. Podnes stojí na místě všeobecně uznávaného zázraku malá kaple a svátek svaté Agáty se slaví po celé Sicílii. Ve 20. století došlo k řadě poměrně velkých erupcí. Výbuch v roce 1910 patřil k nejvyšším a vytvořil třiadvacet nových kráterů. V roce 1928 došlo k největším destrukcím v historii, bylo zlikvidováno 770 hektarů obdělávané půdy a lesa a navíc bylo téměř kompletně zničeno 550 domů v městě Mascali. V roce 1971 vzala za své stará lanovka, láva zasypala vulkanologickou observatoř a zastavila se jen 7 km od moře. V letech 1983 a 1985 došlo ke zničení nově postavené lanovky a lyžařského areálu. V tomto případě poprvé použili vulkanologové uměle vyvolané exploze, aby odklonili proud lávy z jejího nebezpečného směru. V období mezi rokem 1991 až 1993 došlo k nebývale dlouhé erupci, trvající 471 dnů. Vznikla řada nových kráterů a láva dosáhla až k Zafferaně na jižním svahu.

Také ve 21. století sopka předvedla svou sílu. Při výbuchu v roce 2001 znovu zničila lanovku i moderní lyžařský areál a láva zalila i místní silnici, směřující k Zafferaně. A hned v následujícím roce 2002 Etna opět soptila. Její aktivita se stala dokonce turistickou atrakcí. Očitý svědek popisuje velké přírodní divad - lo docela strhujícím způsobem.

"Noc byla jasná a obloha plná hvězd. Náměstí v městečku Campidoglio se proměnilo ve velkou kavárnu. Návštěvníci pili ledovou kávu a vedli řeči. Všichni jsme čekali, až se ještě více setmí. Tou dobou byl provoz na silnicích na úbočí Etny jako v dopravní špičce. Celá Kalábrie i lidé z dalekého okolí se přijeli podívat, jak čerti v podzemí vaří kameny. Z dálky byl vidět sloup ohně, vysoký několik desítek metrů, který se při každé nové erupci vyhoupl vzhůru. Pod ním zářily dvě řeky pomalu tekoucí lávy, každá dlouhá kolem tří kilometrů. Etna, jedna z mála činných evropských sopek, měla své dny. Už týden se z ní pomalu vyléval potok lávy a z nitra země se každou chvíli ozvalo temné dunění."

Jak se dostat na Etnu

Pro autentický zážitek z Etny se dají využít dvě hlavní přístupové silnice. Jedna vede od severozápadu z hlavního města Sicílie Palerma, druhá míří z Catanie, druhého největšího města ostrova. Navíc se dá využít 140 km dlouhá panoramatická silnice, která obtáčí celou horu. Pro zdatné turisty, kteří hodlají vystoupit "po svých" pěší túrou co možná nejvýše, jsou připraveny dvě výstupové trasy, jedna ze severní, druhá z jižní strany. Při tom je třeba počítat s horkem i chladnem a kolem tří tisíc metrů třeba i s ohlašujícími se příznaky horské nemoci, ztíženým dýcháním, celkovou únavou a bolestí hlavy.

Severovýchodní výstup je zpočátku velmi příjemný. Vychází z vesnice Linguaglossa, kde se můžete obdivovat krásným piniím, dále pak přijít do oblíbeného střediska zimních sportů Villagio Marevene. Pohodová cesta končí ve výšce kolem 1800 m n.m. v Piano Provenzana. Tady je moderní pozorovací stanice, odkud se naskýtá neopakovatelný pohled na dva hlavní krátery, severovýchodní a středový. Dále už následují jen tu a tam kouřící lávová pole. Turistická trasa jižním svahem je náročná, vede až do nadmořské výšky 3 000 m a je dlouhá pětatřicet kilometrů. Člověk šlape po asfaltce a mnohde se brodí lávou. Přichází se do oblasti zvané Tore di Filosofo, kde je možné pozorovat následky výbuchu z roku 1971. Pokud se v oblasti právě neválí mraky, dají se odtud spatřit hned tři krátery, nejvyšší severovýchodní, hlavní mohutný centrální kráter a jihovýchodní kráter, který vznikl při výbuchu v roce 1978. Naskýtá se také pohled do údolí, nazývaného Valle della Bove, kterému dominuje vysoká stěna, zastiňovaná doutnajícím kouřem.

Lanovkou, terénním autem, pěšky

Hned po snídani vyrážíme našim malým mikrobusem z Taormíny po dálnici směrem k nedaleké Catanii. Starobylá Catanie je město, jehož památky nezapřou blízkost vulkánu. Říká se, že je vystavěná z lávy a mramoru. Zejména obdivuhodný je střed města, chráněný UNESCEM, kde na náměstí Pizza del Duomo stojí katedrála zbudovaná z bílého mramoru, který kontrastuje s tmavými lávovými bloky v jeho zdech. Catanie byla několikrát poničena výbuchy Etny, nejhůře v roce 1669, kdy vedle padajících domů zahynulo 12 000 lidí.

My ale protentokrát míříme přes vesnici Mascalusi do Nicolosi a dále k Rifugio Sapienza v nadmořské výšce 1923 m. Projíždíme nejprve dolním úbočím vulkánu, které je krajem zeleně a květů. Půda je tu mimořádně úrodná, pěstuje se zde vynikající, sluncem prosycená vinná réva, citrusy, olivovníky i jedlé kaštany. Po nich nastupují piniové háje, střídané dubovými porosty a mezi nimi se občas zaleskne bílé tělo bříz. Postupně se kolem nás objevují lávová pole, které občas vyzdobí svou krásou žluté keře janovců i barvy endemických rostlinek, které nikde jinde nerostou, jako je fialová violka, odborně nazývaná viola aetnensis, či trsy drobných bílých kvítečků cerastium aetneum nebo výraznou červení se skvící trsy saponaria sicula. Ačkoli jsem dohledala jejich botanické názvy, pro mne jsou to drobné skalničky z Etny. Na Rifugio Sapienza se dá příjemně odpočinout. Je tu restaurace poskytující uspokojivý výběr italských jídel a dobrého pití od coca coly přes lahodné víno po místní pivo. Rychle jsme nabrali výšku kolem dvou tisíce metrů, a tak je dobré se napít a na chvíli zastavit třeba u stánků s množstvím upomínkových předmětů a obrázků Etny. I když láva právě nevytéká, posílám domů pohled na horu zalitou hořícím proudem.

Nastupujeme do moderní kabinové lanovky, která nás pohodlně dopraví do výšky dva a půl tisíce metrů. Slunce barví vše kolem nás doruda, dokonce i láva pod námi se červeně leskne. A v dáli se zrcadlí blankyt moře. Nádhera! Na horní stanici lanovky je zima. Kdo není dostatečně oblečen, může si na místě koupit či spíše zapůjčit veškeré vybavení pro vysokohorskou turistiku. Před budovou stojí terénní autobusy s vysokými koly. Každý se může svobodně rozhodnout, zda se sveze, nebo bude pokračovat jako sportovec pěšky prašnou lávovou cestou. Naše skupinka volí svezení. Dostaneme se tak rychle a pohodlně do tří tisíc metrů nad mořem. Někdo nazval poslední úsek cesty "oraništěm" s barevnými skvrnami. Zabarvuje se podle toho, zda se do lávy dostalo z útrob země červené železo, žlutá síra, či bílý křemík. V této výšce už na turisty čekají zkušení místní průvodci, kteří je povinně doprovází. Okruh, kterým blízko vrcholu projdeme, se určuje podle aktuální situace. Směřujeme do míst v okolí Tore di Filosofo. Náš průvodce jménem Angelo mluví přirozeně italsky a také dostatečně anglicky. Vedle výkladu sleduje především bezpečnost. Než ale vyjdeme, zahalí nás mlhavé mraky, válící se pod zvlněným povrchem sopky. Přesto je dostatečná viditelnost k tomu, abychom viděli zbytek budovy meteorologické stanice, zasypané až po střechu lávou při jednom z předchozích výbuchů. Rukou zkouším prohmatat sypkou lávu, která je překvapivě teplá, i když kolem vane ledový vítr. Sbíhám a pak zase vystupuji na okraj menších kráterů, ze kterých vystupuje pára. Je to jako bych chodila po hlubokých dunách. Rozjasňuje se. Hurá! Sluneční paprsky jako by honily spolu s větrem bílá oblaka po modré obloze. Kousek nade mnou vyfukuje mohutný středový kráter svůj věčný kouř. Nemohu se nasytit toho pohledu. V duchu říkám "Díky, díky, díky, že jsem tu mohla být." Ta slova směřují k přírodě i k Pánu veškerenstva.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.