Medicínská revoluce aneb podoba čistě náhodná
Víte, jakou podobu mám na mysli? Srovnávám současný kvas v našem zdravotnictví se sametově se tvářící revoluční situací v roce 1989. Tehdy náměstí větších měst jako první zaplnili studenti mladí věkem i duchem. Maje za sebou málo prožitého, i když v totalitě, stali se symbolem a výzvou i pro ty ostatní k dokončení díla. Stejně tak velké procento dnešních lékařů, co podali výpověď, je z mladé generace. Téměř vyšli z fakulty. Stanou se také výzvou a symbolem revoluce, tentokrát ve zdravotnictví?
V době, kdy píši tento článek (polovina ledna 2011) to vypadá, že ve zdravotnickém sektoru nezůstane kámen na kameni. Počet podaných lékařských výpovědí hrozí, že bude ohrožena akutní medicínská péče v mnoha městech a že nastane masový odchod lékařů neznámo kam, jelikož v zahraničí se těžko mohou všichni rebelanti uplatnit.
Co bude, až nebudou? Znepokojení panuje jak na straně nepříliš chápajících pacientů, tak i v táboře těch, kteří hodlají sloužit a kormidlovat nemocnice i nadále. Spekulací o praktických dopadech je plno, žádná není příznivá.
Mnozí však nevěří, že se naplní byť jediná z nich
Víc než o skutečný masový odchod jde spíše o solidární akt kolegů s nejasným koncem, na jehož počátku byla platová nespokojenost. Nepovrchně uvažujícímu člověku se však dříve nebo později v hlavě rozsvítí, že jde o mnohem hlubší problémy, které se nevyřeší pouhou anarchií a ze dne na den, navíc jen metodou vylepšení platové pásky. Ba domnívám se, že jako první na nevědomé úrovni byla neuchopitelná a nejasná nespokojenost se stavem stagnace v mnoha oborech a na druhém místě zapůsobila jako katalyzátor finanční sféra.
Akt vystoupení na veřejnost je výbornou příležitostí ke zviditelnění a vybublání odsouvaných a neřešených problémů.
Doba zkrátka dozrává k tomu, aby se současná podoba zdravotnické péče obrátila naruby a pořádně provětrala své, nestydím se napsat, až poněkud zatuchlé postupy. Medicína je hodně nemocná. Tak nemocná, že bude potřeba hluboké transformace, která se neobejde bez bolesti a bez obětí, a to na obou stranách. Jak u lékařů, tak i u konzumentů zdravotní péče a asi nejvíce tam, kde se rozhoduje, jak má zdravotnictví vypadat.
Na všech stranách panuje mezi zúčastněnými rozdílná úroveň myšlení, která záleží na úrovni duchovní zralosti. Různý stupeň zralosti odpovídá různému stupni odpovědnosti za své zdraví přímo úměrně. Odpovědný člověk si nemyslí, že za jeho zdraví může ten, kdo léčí, případně zdravotní pojišťovna. A mezi různě zralými panuje jen obtížně shoda. Vždy, nebo aspoň ještě hodně dlouho budou vedle sebe žít lidé různě zralí a má-li se vyhovět všem, bude nutno vytvořit i pestrou prolínající se medicínu. Dá se říci mnoha úrovňovou. Klasickou a alternativní či holistickou, která zahrnuje jak tělo, tak i ducha a duši.
Každá medicína má své místo a své zastánce
Kdo již pochopil, ví, že ideál je v komplementárním propojení, ani jednu stranu nelze nadhodnotit. Odpovědné řízení by bylo dobré převzít těmi nejzralejšími jedinci, kteří nevládnou jen rozumem, neúprosností nad přílišnými tlaky farmaceutických lídrů, ale také duchovním nadhledem. Důležité bude přiznat plnou legalizaci existenci mnohým postupům, kterým říkáme alternativní a které zatím skromně, doslova popelkovsky živoří na okraji.
Ke škodě jejich i pacienta. Přírodní léčebné prostředky potřebují získat odpovídající vážnost na poli medicíny, a nejen se krčit pod zakrývajícím názvem dietetické doplňky. Je nutno nabídnout lidem bez předsudků dnes již širokou škálu alternativní přístrojové diagnostické i léčebné techniky, přiznat jim jejich zasloužené místo na slunci a umožnit jejich správné provozování, které má netušené možnosti. Jinak se nenaplní pravidlo léčení lege artis v souladu s dosaženou úrovní vědy a techniky...to si stále někteří činitelé nechtějí uvědomit. Stačila by rovnoprávnost, protože informovanost mezi lidem je stále nevelká a poptávka po alternativních přístupech nepřevyšuje nabídku klasické péče. Realizované změny mohou pozitivně ovlivnit jak naše zdraví, tak se i významně dotknout našich kapes. Jak té společné státní, tak i každého z nás. Jak konkrétně, to už záleží na tom, jak by byla reforma postavena.
Dnešní klasická medicína je drahá, ale placená pojišťovnou, takže pojištěnec má minimální představu, kolik vlastně v případě nutnosti čerpá. Účet jako v restauraci pacient nedostane a nemůže se tedy nad ním zamyslet. Možná, že kdyby tomu tak aspoň symbolicky bylo, tak by se mnozí z nás zastyděli a šli pokorně do inventury svých soukromých dluhů napáchaných na vlastním těle. Úspěšné, ale komplikované a drahé zásahy lety poškozených orgánů jsou sice hezké, pěkně viditelné, kdyby se však pečovalo preventivně, určitě by se významně snížil počet drahých zásahů. V tomto bodě se odborníci (a obchodníci) klasické a alternativní medicíny donekonečna hádají, rozhodnout to může jen pacient, když se aktivně zapojí a včas.
Aby se rozhodl správně, k tomu napomůžu připomenutím dobrých mravů ve staré Číně, kde byl chvalořečen a odměňován jen takový lékař, který měl zdravé pacienty, a když mu někdo onemocněl... to si domyslete sami. Obecné povědomí o zdraví versus finance je velmi slabé. Ani nelze zobecnit, každý jsme obdrželi do života jinou, různě kvalitní tělesnou schránku. Sugesce o tom, že péče o tělesné vozítko má nastat v době nemoci a nutně musí být postavena na farmacii, je hluboce zakořeněná, tedy silná. Zbourat a přestavět myšlení o principech zdraví je tedy běh na dlouhou trať.
A pochopit, že existuje i levnější medicína, kterou by mohla proplácet pojišťovna, nebo prevence, kterou by mohl za pomoci lékaře každý provozovat sám, není pro nezasvěceného zrovna snadné. Je to však cesta, jak přitáhnout občana – pacienta k podílení se významně a aktivně na péči o své zdraví a naznačit i institucím směr, kudy vede zdravější zdravotnictví.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.