Snad každý člověk má pro něco, nebo k něčemu určité předpoklady. Rozdíl je v tom, do jaké míry si je uvědomuje, či zda o nich vůbec ví. Někdy je objeví zcela náhodou, některé schopnosti jsou opravdu zvláštní. Třeba proutkaření. Když se kníže Filip Hohenlohe usadil v Poděbradech natrvalo, začal přemýšlet, odkud čerpat pro zámek i město užitkovou vodu. Nakonec si pozval proutkaře Karla Bülowa, který 8. srpna 1905 v hloubce 96 metrů narazil na pramen vody. "Vyvřel časně z rána na povrch s tlakem takovým, že vyhazoval i bláto ven, které se vytvořilo vrtáním opuk. Během dne se voda vyčistila a byla způsobilá k pití. Překvapilo, že voda byla nasycená bohatě kyselinou uhličitou, v míře takové jako známé prameny Krondorfské a Kysibelské vody," píše ve stati o proutkaření Čeněk Zíbrt. Tato schopnost je dodnes nevysvětlená. Ostatně jako jasnovidnost či telepatie, které řadíme do oboru psychotroniky, oblasti zabývající se výjimečnými psychickými schopnostmi. Eva Kňapová se věnuje diagnostice.

Obvykle spojujeme pojem diagnóza s určením nemoci.

To samozřejmě. Ale diagnostikovat znamená také stanovit, nebo rozpoznat situaci či stav nejen z hlediska medicíny. Například i v oblasti partnerských vztahů a problémů s nimi spojených.

V čem si myslíte, že je vaše schopnost poznávání výjimečná?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Možná intuice, ale především schopnost vidět věci v hlubších vazbách, vidět pod povrch. Nechce se mi říkat, že je výjimečná. Je prostě daná. Samozřejmě, že když jsem si ji uvědomila, tak jsem ji začala rozvíjet a vzdělávat se. Dlouho jsem si myslela, že ji má každý. Svým způsobem je to dar. Jako talent. Ono v tom vlastně není nic nadpřirozeného. Podívejte se na nonverbální komunikaci u dětí. Batolata do tří let se na ni spoléhají. Umí ji používat a interpretovat. Pak převládne mluvený jazyk a ta schopnost se vytrácí. Nebo spíš zasouvá kamsi hluboko, odkud ji musíme, pakliže se k ní budeme chtít opravdu vrátit, vytáhnout. Ale už to není bezprostřední, už ji musíme znovu objevovat a učit se.

Když před dvaceti lety vyšla česky Lewisova publikace Tajná řeč těla, vzbudila veliký zájem. Svým způsobem se stala jakýmsi manuálem – třeba při hledání zaměstnání. Autor v ní dokonce zmiňuje jednatřicet pravidel, která pomohou na cestě k úspěchu.

Tu knížku jsem četla. Je tam například pravidlo, jak poznáte, že dotyčný lže.

A jak to poznám?

Obvykle si mne ruce, nebo nos, nebo uši, ono to nejde paušalizovat. Je to vlastně soubor signálů, které, když je sledujete, dávají celkový obraz. Člověk, který vám lže, je většinou snahou být přesvědčivý tak stresovaný, že se přestane kontrolovat. Teď mluvíme o průměru. Těch mimoverbálních komunikací je nepřeberné množství.

Myslíte, že je to, při správném používání, opravdu první krok ke společenskému úspěchu?

Samozřejmě, protože lidé povětšinou nevnímají smysl toho, co říkáte, ale jak působíte.

Což je do jisté míry nefér.

Ono je to někdy až zneužitelné. Čtení těla, myslím v uvozovkách, by mělo napomáhat v komunikaci, k pochopení, nikoliv ho ovládat jako maskovací manévr, či k manipulaci.

Víte, ono manipulovat s lidmi, třeba v zaměstnání, nejde do nekonečna. Člověk může vstoupit do hry připravený, ale jednoho dne už nebude spontánní, jednoho dne se prozradí.

K té mimoslovní komunikaci patří i gesta. Luc Benoist říká, že neprozrazují jen základní pocity, ale že jsou nositelem obecnějších a podstatnějších představ, že vyznačují hranice jakéhosi fyzického vyměřování…

Ano, gesta jsou určitým vymezením našeho prostoru.

Jaké gesto, teď myslím ruky, je třeba varovné?

Takové úplně nejvarovnější, známe už z dětství, když maminka zvedla ukazováček a řekla tytyty. Zvednutý ukazováček je gesto silně varovné. Nebo třeba, když proti někomu zvednete ruku namířenou dlaní. To je, jako byste říkala, odstup. Je to gesto velmi nepříjemné.

Co je podle vás v životě nejdůležitější?

Rovnováha. Ta je podle mne nejdůležitější životní hodnotou. Rovnováha je vyrovnanost, což ovšem neznamená, že se neumím zlobit. Nebo, že jsem se vším smířená. Tak to není. K duševní rovnováze se musíte dopracovat.

Jste ráda sama?

Samota mě uklidňuje, můžu nahlížet do sebe a meditovat.

Jste trpělivá?

Myslím, že posledních deset let už ano.

Zabýváte se diagnostikou. Řekly jsme, že diagnóza není jen otázkou medicíny. Týká se i partnerských vztahů a jejich problémů. Daří se vám určit, rozpoznat základ takového problému?

Vždycky. To je právě ten dar rozpoznávání. Samozřejmě, že se v tom člověk musí pak vědomě vzdělávat a vědomě ho používat.

Věnujete se i poradenské službě?

Ne, poradenstvím se nezabývám. Spíš je to obeznámení s tématem, naznačení cesty.

Mluvily jsme o gestech. Když k vám klient vstoupí – "přečtete si ho"?

V žádném případě. Musím zachovat objektivitu.

Jakým způsobem?

Mám takové rituály, třeba jdu pro vodu. Víte, ten první pohled může být mylný. Stane se, že klient těsně před sezením zažil nějakou nepříjemnost, což ho do jisté míry ovlivní.

Takže jak ho vnímáte?

Jako celek. Hodnocení si nechávám na konec. Protože jinak by to bylo předbíhání událostem. Člověk nemusí být neurotik, i když se tak při vstupu chová. Možná si na schodech ulomil podpatek. Všímám si, jak ukládá věci, jak se zouvá, jaké jsou jeho rituály. Držení těla je už samo o sobě jakési subtilní sdělení.

Dokážete ovlivnit své okolí?

Ovlivňujete už tím, že pozorujete.

Co je pro vás ještě podstatné?

Pro mě je podstatná rodina. Nejsem materiálně založená, ale ta materie tu je. Vím ale, jak pro mě už v dětství bylo důležité vstát a vidět sluníčko, vnímat jakoukoliv maličkost. Rodina jako taková vůbec je první molekulou společnosti.

Co by měl člověk hledat?

Především by měl sám sebe zdokonalovat. Ale, aby se mohl zdokonalovat, měl by být především sám sebou.

Takže duchovní očištění?

V podstatě ano.

Myslíte, že nás technika až příliš okupuje?

Do určité míry potlačuje naše vnímání. S její pomocí se objevuje virtuální svět a zapomínáme vůni rozkvetlé louky.

Přátelíte se s počítačem?

Působím jako rušička. A je to prokázané.

Na začátku jsem zmiňovala proutkaření. Ale je tu něco, co jsem v této souvislosti nezmínila. V publikaci Cesta Karla Hynka Máchy, kde její autoři Jan Tůma a Jaroslav Kňap zachycují putování po přírodních krásách a historických zajímavostech Máchovy stezky a jejím okolí, je věnována obsáhlá pasáž také hradu Houska. Tam jsem se dočetla, že jste se velice intenzivně zabývala jeho výzkumem. Objevila jste něco nového?

Ano, objevila jsem v okolí opravdu zvláštní místa.

Traduje se, že pod kamennou podlahou kaple je zazděný otvor do podzemí, říká se mu "brána do pekla", nebo také "vchod do jiných světů"…

Ano, popisuje ho i August Sedláček. V roce 1594 prý slíbili jednomu vězni na Housce svobodu, když se nechá do té díry spustit a probádá to tam. Byl bez sebe hrůzou, křičel, aby mu raději hlavu srazili, než aby to místo dál ohledával. Nakonec díru zasypali.

Podivuhodný zážitek na Housce zaznamenal také Mácha, ostatně o tom všem se píše v knížce. Možná, že bychom si příště mohly povídat o vašich zážitcích při prozkoumávání nejen tohoto tajemného hradu, ale i jeho okolí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.