Památný Mělník zve k návštěvě po celý rok. Leží nad soutokem dvou největších českých řek, Vltavy a Labe, a právě u vyhlídky na tento soutok začíná červeně značená Cesta Karla Hynka Máchy, končící po 50 kilometrech v Doksech. Básník, od jehož narození uplynulo 200 let, měl tohle místo velice rád a neopomněl se při svých cestách u něj zastavit. Pravdaže – asi jen na chvíli, protože když vyrazil ráno z Prahy, v poledne byl v Mělníku a k večeru již na Kokořínu. Slušný výkon!

Barokní zámek a vinná réva

Dnes by měl možná menší problém jako většina turistů shlížejících z vyhlídky na rampě pod mělnickým zámkem: vždyť je tam ještě jeden soutok navíc! Je to pravda, k oběma pramáti českých řek se několik desítek metrů po jejich splynutí, tedy vlastně už do Labe, vlévá také vraňansko-hořínský plavební kanál. Znamená to, že skutečný soutok Labe a Vltavy je z naší vyhlídky ten vzdálenější. Mělník proslavilo vynikající víno (stojí věru za ochutnání, zejména při slavnostech vinobraní), krásný zámek (po restituci patřící jedné ze tří větví rodu Lobkowiczů), neobvyklá koncentrace kostelů (svatých Petra a Pavla, svaté Ludmily a kapucínský – 14 pomocníků) a v neposlední řadě proslulá kostnice (jedna z největších v Česku). Nejvýznamnější památkou města, kde nyní žije 20 tisíc obyvatel, je nesporně zámek, jehož dnešní podoba je výsledkem složitého architektonického vývoje – od dřevěného staroslovanského hradu Pšova z 9. století přes románský kamenný hrad z 10. století, gotický hrad ze 13.– 15. století, renezanční zámek ze 16. století až po raně barokní renovaci hraběte Czernina v 17. století, která dala zámku jeho charakteristický vzhled.

Vydejme se na chvilku do minulosti

Poslední vládce kmene Pšovanů Slavibor měl jedinou dceru Ludmilu, která celé rozsáhlé území Pšovanů přinesla jako věno knížeti Čechů Bořivojovi, sídlícím na Levém Hradci; povila mu syna Vratislava. Ten měl dva potomky – Václava a Boleslava. Starší Václav, jak známo, zahynul roku 929 ve Staré Boleslavi bratrovražednou rukou Boleslavovou a později se stal světcem a patronem české země. Často pobýval se svou babičkou Ludmilou na Pšově, z něhož se později stal Mělník, ale kdy to přesně bylo, není historikům jasné. Jisté je, že se stal na konci 10. století vdovským sídlem kněžny Emmy, manželky Boleslava II., která tu razila vlastní mince s označením Emma a Civitas Melnic. Po Emmě zde sídlilo povícero ovdovělých královen – Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakaru II., Jitka, vdova po Václavu II., Žofie, žena Václava II., a také Barbora, manželka jeho bratra Zikmunda. Vdovská léta tu prožila také Johanka z Rožmitálu, manželka Jiřího z Poděbrad. Abychom nezapomněli – nějaký čas sem dojížděly pobýt (spíš trucovat) manželky císaře a krále Karla IV. Nu, ale tím Mělník tolik slávy nezískal. Obecně známým se stal coby město vína, a to díky právě Karlu IV., který neholdoval pivu, zato na zdejších stráních dal vysadit révu, přivezenou ze světoznámých vinic burgundských. Jenže – dnešní pohled na stráň pod zámkem, kde jsou proslulé mělnické vinice, není z doby otce vlasti, nýbrž až z roku 1895; tehdy byla zarostlá stráň zkultivována a znovu osázena révou.

Ale co se vlastně stalo s původním pšovským hradištěm?

Přeměnilo se na dřevěný hrad Přemyslovců a ve 13. století tu byl zbudován kamenný gotický hrad, několikrát přestavovaný. Když se později dostal do rukou Berků z Dubé, pan Berka jej přestavěl na zámek. Další větší úpravy provedli Černínové (těm vděčíme za vybudování dvoupatrových, hlubokých vinných sklepů v polovině 17. století) a od roku 1753 se stala majiteli zámku knížata z rodu Lobkowiczů. Objekt v roce 1949 přešel do vlastníctví státu a od téhož roku byl postupně opravován. Od roku 1990 je zámek zpět ve vlastnictví rodiny Jiřího Lobkowicze. Při prohlídce zámku, jehož výhodou je bezbariérový přístup, je toho k vidění v interiérech opravdu dost: velká ložnice, dámský salonek, pokoj Jiřího Kristiána Lobkowicze, pracovna kancléře Longina Lobkowicze, jídelna, velký zelený salon, koncertní sál, zařízení a předměty ze sbírek mělnické větve Lobkowiczů. Zajímavý je také velký a malý sál s kolekcí map a vedut, topograficky přesných kreseb krajiny s bočním pohledem na město (byly oblíbené před vynálezem fotografie). V galerii se nacházejí cenné exempláře dobového nábytku a bohatá sbírka obrazů slavných českých barokních malířů – Karla Škréty (1610 - 674), Petra Brandla (1668 -1735) a Václava Vavřince Reinera (1689 - 1743).

Proslulé mělnické víno

Přístupná je vinárna a vinné sklepy s expozicí tradice mělnického vinařství. Lákavá je i ochutnávka. Skromnější a spořivější návštěvníci se spokojí s tzv. malou degustací dvou druhů zámeckých vín, náročnější zvolí velkou degustaci šesti druhů vín a fajnšmekři mohou za zvýšený poplatek ochutnat všechny druhy vín ze zámeckých sklepů. Kolik těch druhů je, necháme zastřeno rouškou tajemství. Zámek i sklepy si můžeme prohlédnout bez průvodce (k dispozici jsou texty v češtině i cizích jazycích), při ochutnávce vína bude naším hostitelem zámecký sklepmistr. Severní křídlo zámku je dvoupatrové, s lodžiemi a sgrafity s rostlinnými motivy, jižní křídlo má arkádový ochoz. V prvním patře zámku dnes sídlí Okresní muzeum Mělník, jehož expozice obsahuje doklady o dějinách Mělníka a mělnického regionu od pravěku až do druhé světové války. Součástí je rovněž expozice o historii dětských kočárků, vozítek a hraček. Mělník se pyšní celou řadou významných rodáků, mezi něž patří např. básník a dramatik Viktor Dyk (1877 - 1931), profesor antropologie MUDr. Jiří Malý (1899 - 1950), malíř Karel Jan Sigmund (1897 - 1959) a básník Oldřich Wenzl (1921 - 1969).

Mortui vivos docent

Naproti zámku stojí kostel svatých Petra a Pavla – monumentální stavba, typická dominanta Mělníka, jejíž věž je viditelná široko daleko. Z ochozu je vynikající rozhled na Říp a České středohoří. Původně, v 10. - 11. století, tu byla trojlodní románská bazilika. Roku 1420 byla goticky přestavěna, o čtyřicet let později byl vybudován presbytář neboli kněžiště a zároveň s ním asi i krypta. "Málokdo ví, že zachovalých kostnic jsou v Čechách tři desítky," říká průvodkyně paní Olga Douděrová. "Ta naše patří mezi nejzajímavější a největší. Je v místě původní krypty přímo pod presbytářem chrámu." Do podzemí vcházíme se smíšenými pocity. Do oka nám padá veršovaný latinský nápis: "Hic fugit ille, qui non timet mille." Kohopak tady asi napadlo napsat, že "odtud utíká i ten, kdo se nebojí tisíců"? A před mnoha lety tu naškrábal rudkou na stěnu jakýsi návštěvník: "Hic loco aderat Slaup de Žluticz Anno Domini 1535." (Na tomto místě byl Sloup ze Žlutic léta Páně 1535). Rozhlížíme se kolem sebe. Všude samé lidské lebky a kosti. "Ostatky tu jsou asi z patnácti tisíc osob," upřesňuje průvodkyně. "Víte, ona ta ponurá prostora byla snad původně myšlena jako hrobka význačných osobností, snad i královen sídlících na Mělníku. Svědčí o tom rozměrný portál v severní straně krypty – tam, kde je dnešní vchod. V době morových epidemií během 16. století se však stala skládkou lidských kostí z malého hřbitova kolem kostela, a to až do roku 1787. Za císaře Josefa II. byly z hygienických důvodů všechny kostnice zrušeny. Také ta naše byla uzavřena a později, roku 1838, zazděna. Velká skládka kostí se nazývá Kalvárie, v největší hrázi byl vkládáním lebek vytvořen nápis Ecce mors (Ejhle smrt), za drátěným plůtkem jsou lidské kosti s patologickými změnami a lebky s válečnými jizvami."

Na protější stěně jsou ostatky lidí, kteří žili před stovkami let, uspořádány do tvarů srdce, kotvy a kříže – symbolů lásky, naděje a víry. Kdoví, jak dlouho by kostnice zůstala utajena a zapomenuta, nebýt oprav chrámu roku 1892 a před první světovou válkou v letech 1913 - 1914. Vstup do krypty byl uvolněn a světoznámý antropolog profesor Jindřich Matiegka začal s pomocí svých studentů a zdejšího kostelníka Kautského obsah kostnice zkoumat a srovnávat. Nezapomněl ani na konzervaci a ochranný nátěr. Mělnická kostnice poskytuje nenahraditelný materiál pro studium otázek o složení obyvatelstva v minulých staletích, o rozšíření chorob i stavu lékařství v dávných dobách. Ostatně, i dnešní lékaři poznávali při svém studiu pravdivost úsloví Mortui vivos docent (Mrtví učí živé). "Co jste vy, byli jsme i my; co jsme my, budete i vy," připomíná v kostnici memento na pyramidě ostatků dávných předků a vyvolává úctu k lidskému životu – i k tomu našemu.

Odměna zámeckého skřítka

Abychom ale nekončili tak ponuře, na závěr si dejme něco úsměvnějšího. Třeba jednu mělnickou pověst. Stalo se to před mnoha lety. Zámecký písař Tadeáš byl na roztrhání. Nebylo divu, šlechta se spíš zabývala hony, tancem a hostinami, takže na základní vzdělání neměla čas. Číst a psát uměl na zámku jedině pan Tadeáš. Všechny supliky, dopisy, přehledy výdajů a poplatků procházely přes jeho husí brk, který měl připraven i v noci. Trápila ho však chamtivost jeho ženy – chtěla mít stále víc nejen stříbrňáků, ale pokud možno i dukátů. Majetek však brzy dokázala rozkutálet. Písař se před spaním vždy modlil, aby měl štěstí na zisk dalších peněz. Jeho přání se mělo vyplnit, ale nemohl tušit, jaké to bude mít zanedlouho následky. Inu, touha penězích bývá mnohdy silnější než zdravý rozum.

V noci na svatého Jana Křtitele ho probudil podivný šramot. Otevřel oči a k svému údivu spatřil mužíčka vysokého čtyři pídě, v červené čapce, s dlouhou holí a mošničkou přes rameno. Otázal se písaře, zda potřebuje peníze. Ten – když se štípnutím do tváře přesvědčil, že to není sen – přikývl a mužík vysypal na peřinu hrst zlaťáků. Tadeáš musel svatosvatě slíbit, že neprozradí, odkud peníze má, a mužíček zmizel. Nebylo pochyb, byl to pověstný zámecký skřítek, popisovaný v mělnických kronikách. (Na Mělníku žilo kdysi několik generací mimořádně zakrslých liliputánů v zámeckých službách.) Stejná příhoda se opakovala druhou i třetí noc – jenže v rozhodující chvíli se probudila paní Loty, písařova manželka, a pidimužík zmizel. Tadeáš jí popravdě vše popsal, ale žena měla obavu, že jde o ďáblovo dílo. O peníze ovšem nechtěla přijít, a tak přinutila manžela, aby se šel vyzpovídat faráři. Ten slíbil písaři rozhřešení jen za podmínky, když peníze získané od skřítka věnuje na opravu kostela. Nešťastný Tadeáš nevěděl, co si má počít. V noci ho skřet opět probudil, ale už ne s úsměvem a otevřeným měšcem, nýbrž s holí, kterou překvapeného písaře zmlátil. "To máš za to, žes prozradil naše tajemství," byla jeho poslední slova.

Rozbolavělý písař se ráno navzdory manželce vydal k faráři se zlaťáky, které v první noci dostal a které jeho paní nedokázala utratit. Farář byl však uznalý a několik penízků Tadeášovi věnoval. Co tomu všemu řekla paní Loty, o tom už se pověst nezmiňuje.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.