Sicílie je největším ostrovem Středomoří, vzhledem ke svému trojúhelníkovému obrysu přijala v antice jméno Trinakrie – země tří vrcholů a podnes se na tento další název nezapomíná. Od nepaměti přitahuje pozornost potenciálních osadníků a dobyvatelů. Její historie je stará více než tři tisíce let. Už Homér nám ve svém slavném eposu vypráví, jak bájný Odysseus proplouval při svém strastiplném putování obávanými vodami mezi Scyllou a Charybdou, obludami ovládajícími nebezpečné proudy v Mesinské úžině, která odděluje Sicílii od italské pevniny.

Vznikala tu města, která svou krásou konkurovala řeckým Athénám, africkému Kartágu i císařskému Římu. Sicílie vzkvétala za vlády Normanů, úpěla pod tíhou moci francouzských Anjuovců, na jejím území byl zahájen proces postupného sjednocování Itálie. Byl to Garribaldi, který v čele revolucionářů v červených košilích vyzval právě na tomto ostrově lid k boji za osvobození země. Pozoruhodné je, že řada kultur tu zanechala své nezanedbatelné stopy, ale žádná větší osobitá kultura zde nevznikla. Dnes těží Sicílie z bohaté historie, přijímá návštěvníky z celého světa a přitom si zachovává svou hrdost, poklid i staré zvyky. Sicilská mafie je neblahý pojem, který původně znamenal převzetí práva do rukou samotných Siciliánů, když na spravedlnost cizáckých vládců se nedalo spoléhat. Dodnes v určité pokřivené podobě přežívá. Ale běžný návštěvník se s jejími projevy nesetká. Potkává zpravidla lidi přívětivé, vstřícné a vždy ochotné pomoci.

Syrakusy vzpomínají na Archimeda

V 8. stol. př. Kr. připluli na ostrov pod Archiasovým velením osadníci z Korintu a založili město, náležející k nejvýznamnějším antickým metropolím. Rozložilo se zčásti na pobřeží a zčásti na ostrově Ortygia, který spojují s pevninou tři mosty. O jeho starobylé kráse a výstavnosti si můžeme udělat představu z památek dochovaných do dnešních dnů. Na Ortygiu vstupujeme po mostě Ponte Nuovo, cesta nás vede na Archimedovo náměstí, pojmenované po významném filozofovi a fyzikovi, který se v Syrakusách narodil a také zemřel. Člověk se neubrání vzpomínce na školu, kde jsme se povinně učili odříkávat Archimedův zákon: "Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou…" Legenda praví, že zákonitost objevil při koupání ve vaně. Slavnou dobu nám dnes připomínají pozůstatky Apollónova chrámu s dvěma dórskými sloupy a masivním překladem. Je to bohužel jen málo z původní velikosti.

Ve středu ostrova na malém návrší se rozkládá náměstí Piazza del Duomo. Vévodí mu katedrála, které vtiskl barokní tvář Andrea Palma při přestavbě po velkém zemětřesení na konci 17.století. Uvnitř lze spatřit řadu antických dórských sloupů, podivuhodně zakomponovaných do středověkého interiéru. Před chrámem kdysi stávala socha bohyně Athény s pozlaceným štítem. Dnes je tu monumentální schodiště a na něm právě drží čestnou stráž skupina svatebčanů dvěma novomanželům, zasypávaným barevnými konfetami. Sedíme s přáteli v nedaleké kavárničce pod širým nebem a připíjíme na zdraví a šťastný život mladým Siciliánům. Je to potěšení toulat se uličkami zdobenými květinami a balkónky domů, jejichž stáří dosvědčují nejen tvary, ale i tu a tam oprýskaná omítka a přitom si koupit na rohu kornout pravé italské zmrzliny. Projdeme až ke studni Aretusa, která nese jméno nymfy z družiny řecké bohyně Artemis. Ta prý přeměnila v tento vodní pramen svou služebnou, aby ji tak ochránila před láskou boha řeky Afleios. Dnes je to místo setkávání zamilovaných a v dávných dobách zdroj pitné vody pro často obléhané město. Sousedí přímo s opevněnou hrází, která odolávala náporu útočníků. Obrany města se aktivně účastnil i Archimedes svými návrhy strategie i válečných strojů. Za druhé punské války v roce 212 v boji proti Římu kreslil své obrazce do písku, a když do nich vstoupil římský voják, pronesl památná slova: "Neruš mé kruhy!", na to padl k zemi probodnut jeho mečem. Už v antice byla důležitou součástí Syrakus též jejich pevninská část. Zlaté období připomíná dnešním návštěvníkům Parco Archeologico. Můžeme obdivovat řecké divadlo, vytesané ve skále, které patřilo ve své době k největším, pojalo až 15 000 diváků. Je odtud krásný rozhled na město i na mořské pobřeží. Člověk se posadí na kamenné sedadlo, přivře oči a v duchu přihlíží slavným dramatům Aischylovým, Sofoklovým a Euripidovým. Sám Aischylos se tu prý účastnil prvního provedení své hry Peršané. Kdo přijde do archeologického parku, neměl by vynechat uměle vytvořenou jeskyni, nazývanou podle charakteristického tvaru vchodu Dionýsovo ucho. Byla pojmenována podle vládce a tyrana Dionýsia, který ji nechal zbudovat jako vězení pro své odpůrce. Obrovský kamenný prostor o výšce 23m a délce 65m ohromuje zvláště svou akustikou. Třepotavé echo se nese daleko do prostranství zeleného parku. Však také Dionýsos sem podle legendy chodil naslouchat hovorům a úpění vězňů. Ještě mi doznívají v uších zvuky jeskyně a už mne řada sarkofágů přivádí do římského amfiteátru z 1.století n.l. Ani si nechci představovat gladiátory a zvěř, kteří tam dole pode mnou vbíhali ke krvavým hrám. Volání současného věku svěřuji siluetě moderní katedrály z betonu, dokončené v roce 1990 podle návrhů francouzských architektů Michela Andraulta a Sierra Parata. Je to kostel Plačící Madony /Santuario della Madonna delle Lacrume/, kde se připomíná novodobý zázrak z roku 1953, kdy v prostém domku manželů Giustyových se začaly objevovat slzy na tváři Madony, pověšené na stěně. Vědecké metody zkoumání prokázaly, že jde vskutku o lidské slzy, a tak začalo přicházet mnoho lidí, aby je mohlo spatřit a dotknout se vzácné relikvie. Hned následujícího roku byl položen základní kámen ke stavbě velkolepé svatyně, která pojme až 14000 osob a přijímá poutníky z mnoha zemí. Ve chvíli ztišení tu naslouchám modlitbě doprovázené vroucím zpěvem poutníků z dalekého Polska. Kéž se splní jejich prosby a naděje.

Palermo nezapře panství Normanů

Nejkrásnější pohled na Palermo je z hory Pellegrino, kam se ve 12. století uchýlila do ústraní uctívaná patronka města Santa Rosalia. Široká zátoka obklopená horami svírá ve své náruči město a vytváří bezpečný přístav. Název Palermo je ostatně odvozen z řeckého Pánormos – Velký přístav. My však přijíždíme přímo do samého centra sicilské metropole, kde se spolu s autobusovým nádražím nachází také hlavní vlakové nádraží. Jedna z hlavních tepen Via Roma vede odtud do těsné blízkosti našeho hotelu. Je plná obchodů s elegantním italským oblečením pro ženy, muže i pro jejich nejmenší ratolesti. Oči českých turistek se nemohou odtrhnout od okázalých výloh s takovým zbožím. Jen supermarkety, stejně jako v celé zemi, marně hledáme. Prohlídka historického města začíná v jeho srdci na náměstí Quatro Canti, kde se křižují hlavní ulice Via Maqueda a Corso Vittorio Emanuele. Neopakovatelnou podobu mu vtiskl už na začátku 17.století barokní architekt Gulio Lasso. S údivem pohlížím na fasády čtyř rohových domů, odkud vytékají malé fontány do nádrží v podobě škeble, nad nimi se vypínají sochy čtyř ročních období, jim pak v další vrstvě vévodí postavy čtyř španělských králů Sicílie a z třetího patra shlížejí na všechno hemžení patronky země světice Agáta, Kristina, Oliva a Nymfa. Jen pár kroků směrem na jih mne přivede na náměstí Pretoria, které je doslova zaplněno sochami, schodištěm a vodou fontány stejného jména. Nahá mramorová těla římských bohů a bohyň prý r.1573, kdy představitelé Palerma přivezli zakoupenou fontánu z Florencie, pobuřovala cudnost obyvatel natolik, že dílu začali hanlivě říkat "nemravná fontána". Bryčka s koníkem proplétající se mezi auty a motorkami, kterou se tady vozí movitější turisti, mi naznačí cestu k památné katedrále. Má vyhrazeno volné prostranství ohraničené parkem, a tak lze vychutnat celou její nádheru už zvenčí. Na první pohled je patrné střídání stylů i kultur, a přesto jde o unikátní harmonii. Je výsledkem přestaveb, které trvaly více jak tisíc let, podepsali se na nich první křesťané, Arabové, Normané i italští barokní a klasicistní stavitelé. Uvnitř se nachází opravdový historický poklad. Jsou tu hrobky řady sicilských a evropských panovníků. Lidé se přicházejí poklonit Rogeru II. z Hauteville, který už ve 12.století udělal z Palerma hlavní město Sicílie. Leží tu největší z rodu Šlaufů císař Fridrich II., jeho první žena Konstance Aragonská, jeho matka Konstance z Hauteville i další významný předek král Jindřich VI. Svůj věčný sen tu sní i vévoda Vilém Aragonský a jiné korunované hlavy. Všechny sarkofágy jsou skvostná umělecká díla, zhotovená převážně ze vzácného a těžko opracovatelného porfyru.

Nejvzácnější památka Palerma nás však ještě čeká. Stačí se projít pěšky k tak zvané Nové bráně, postavené v 15.století ve stylu triumfálního řeckého oblouku. Sousedí těsně s královským palácem, známým jako Palazzo dei Normani, který nechal zbudovat kolem roku 1130 první sicilský král, původem Norman, uměnímilovný Roger II. Dodnes tu můžete spatřit Rogerovy pokoje, vyzdobené exotickými mozaikami květin, ptáků a zvěře, a v podzemí paláce zbytky hradeb z období punských válek. Opravdový skvost však čeká v prvním patře. Mohutné schodiště s klenutým podloubím vede ke královské kapli, zvané Palatina, která byla vysvěcena v roce 1140. Už doma jsem se těšila, až sem vstoupím, ale to, co jsem spatřila, předčilo všechna očekávání. Je to jako pohádka ze skla, zlata a vzácného kamení sepsaná v byzantském stylu. Stěny tří lodí baziliky vyprávějí svými freskami příběhy z Bible, počínaje zrozením Ježíše Krista, jeho příchodem do Jeruzaléma, ukřižováním až po zmrtvýchvstání. Doprovázejí je též příběhy apoštolů Petra a Pavla. Kristus Pantokrátor dominuje čelní apsidě i velké kopuli svatyně. Připadá mi, že pohled na tu krásu je jako sama modlitba.

Vydávám se s přáteli na večerní procházku městem. Světla reflektorů nás přivedou na náměstí Piazza Verdi k bohatě nasvícenému Velkému divadlu Teatro Massimo, které svou kapacitou 3200 diváků patří k největším operním domům ve světě. Je to mistrovské dílo architekta Giovana Battisti Filippa Basileho, který započal stavbu roku 1875 a dokončil ji až jeho syn Ernesto Basile, mistr italské secese. Není divu, že před monumentální vstupní schodiště přicházejí svatebčané, aby se nechali vyfotografovat s velkolepou kulisou za sebou. Maně si vybavuji italské mistry opery v čele s Verdim, jejichž díla v divadle často zaznívají. Právě jedno z nich, opera Sicilské nešpory, byla inspirována historickou událostí, která se udála v Palermu o velikonočním pondělí 29. března roku 1282. Bylo to za vlády francouzské dynastie Anjouovců, kteří se na Sicílii chovali jako opravdoví uchvatitelé, a obyvatelstvo je nenávidělo. V kostele sv. Ducha právě svolávaly zvony věřící k nešporám a po nich k obvyklému lidovému veselí. Do davu se vmísili i Francouzi, kteří začali obtěžovat krásné sicilské ženy. To Siciliáni nemohli unést, strhla se rvačka a přítomní Francouzi byli pobiti. V celém městě následovalo všeobecné povstání a vraždění, při kterém čekala smrt na dva tisíce francouzských mužů, žen i dětí. Neunikly ani sicilské ženy, které se za Francouze provdaly. Dávno jsou pryč cizáčtí vládcové a Palermo je městem otevřeným pro všechny, kdo chtějí poznat jeho památky i zažít atmosféru pohody, dobrého jídla, cukráren a zelených parků, plných jižních květů. Říká se, že je ve městě vysoká kriminalita, já jsem zažila spíše přátelské přijetí od místních lidí.

Taormina – orlí hnízdo na skále

Když jsem v Česku jedné známé řekla, že pojedeme na Sicílii, hned odpověděla, že se k nám přidá s tím, že zůstane v Taormině a bude tam čekat, než se vrátíme z okružní cesty po ostrově a potom se s námi vydá domů. Je to prý nejkrásnější přímořské letovisko, jaké lze spatřit. Dnes už vím, že Taormina je vskutku krásná a že má přítelkyně měla pravdu. Rozkládá se na svahu hory Monte Tauro vysoké 378m. Člověku pozorujícímu panorama připadá, že to snad orli si zbudovali ve skále nad mořem své hnízdo. A pod kopcem jsou písečné pláže, omývané vodami azurového Jónského moře, kam se můžete pohodlně dopravit lanovkou. Voda je v něm teplá i v době, kdy na vrcholu nedaleké Etny se ve slunci stříbřitě třpytí sníh. Město bylo založeno roku 358 př. Kr. přesídlenci z Naxu, které přivedl Andromachus po hrůzném krveprolití v boji s Athénami. Jak už to bývá v sicilské historii, střídali se boje a následně též vládcové, mezi nimi Řekové a Kartaginci, Římané i Arabové. V 9. století byla Taormina dokonce hlavním městem byzantské Sicílie. Dodnes se zachovalo neporušené středověké jádro. Už v 18. století a potom na přelomu 19. a 20. století tu vyrostlo mondénní letovisko, kam přijížděli za odpočinkem mocnáři jako německý císař Vilém II. nebo anglický král Eduard VII. Dodnes je Taormina srovnávána s francouzskými přímořskými lázněmi Cannes či Nice a o nejbohatší klientelu nemá nouzi.

V současnosti má město necelých 11 000 obyvatel, kteří jsou živi převážně z turistického ruchu, na rozdíl od ostatní Sicílie, kde je pracovních příležitostí nedostatek. Pomyslnou vzdálenou bránou, otevírající vstup, je Mesinská úžina. Její přeplutí na trajektu dá pasažérovi několik krásných chvil a pohledů při průjezdu průlivem, kterému vévodí zlacená socha Panny Marie na sloupu, zvaná Madonina. Potom už zbývá jen necelých 50km dálnice, která vás přivede přímo pod úpatí hory. Až ke středu města se vine jako had silnice plná serpentin, lemovaná právě v těch nejkrkolomnějších místech hotelovými stavbami. Poblíž autobusového nádraží se dá zaparkovat a pak už je nejlépe jít pěšky a vstoupit kamennou Mesinskou branou.

Největší pamětihodností je bezesporu řecké divadlo, pocházející z 3.století př.Kr. Je to druhé největší řecké divadlo na Sicílii, řazené hned za divadlo v Syrakusách. Za římského císařství prošlo přestavbou, zvednutím obvodových zdí a rozšířením hlediště, takže dnešní vzhled s kapacitou 5 400 míst pochází pravděpodobně z 2.století n.l. K divadlu vede mírně stoupající ulička Via Teatro Greco. Procházíme spletí pečlivě udržovaných středověkých domů se spoustou obchůdků plných suvenýrů, mezi nimiž panuje svou originalitou kruhový emblém s hlavou medúzy s třema nohama – symbol Sicílie nazývaný Trinakria. Po vstupu do archeologického areálu se náhle naskytne pohled do kotle amfiteátru s několika vztyčenými mramorovými sloupy, lemovaný strhující kulisou. Z hlediště divadla lze spatřit třítisícovou sopku Etnu, kouzelné jónské pobřeží, dvě strany zálivu s plážemi, oddělené skalnatým výběžkem i z moře vystupující osamělou skálu, která bývala sídlem poustevníka. Pro svou vynikající akustiku i celkovou atmosféru je amfiteátr každoročně dějištěm festivalu Taormino Arte s předními aktéry současných mezinárodních scén. Pro mne je však už dostatečným divadlem hra světel a stínů slunce zapadajícího nad městem.

Zvečera ožívá centrální promenáda Corso Umberto I, která začíná na náměstí Piazza Santa Catarina a končí na Piazza Sant Antonio. Na volném prostranství před palácem Corvaja vyhrávají tři muzikanti v krojích s rudými šerpami kolem boků. Sicilské lidové melodie lahodí uchu návštěvníků. Jen znát slova a přidat se k nim. Ostatně i sama budova paláce ze 14. století stojí za pozornost. Patří k typickým sídlům sicilské středověké aristokracie. Je to čtverhranná budova s vnitřním dvorem a vnějším schodištěm, vedoucím do poschodí. Má bohatou historii, v roce 1411 se tu sešel sicilský parlament svolaný královnou Biancou, dnes je sídlem městské správy a informačního střediska. Odpočinkovým krokem procházím Corsem, v němž výkladní skříně obchodů se šperky, keramikou, obrazy i elegantní obuví a obleky vystavují na odiv svou bohatost. Po pěší zóně projíždí ověnčené auto s nevěstou a ženichem, aby si v rokokovém kostelíku svatého Josefa řekli své ano. Zato z nedaleké katedrály sv. Mikuláše na Pizza del Duomo se line zpěv poutníků a vybízí k návštěvě chrámu, jehož počátky sahají do 13.století. Pozdější vnější úprava vypráví o strohé kráse sicilské renezance, kterou zde charakterizuje žlábkování okrajových struktur celé střešní konstrukce. V třílodní svatyni je plno, zástupci poutníků vyprávějí odkud přišli a jaká je jich charitativní činnost. Je to inspirativní, škoda, že dobře nerozumím. Starobylá kašna z roku 1635, ozdobená kentaurem na samém vrchu, osvěžuje vzduch ještě prosycený horkem dne pozdního léta. Okouzleni pohádkovými scénami se pomalu vracíme do hotelu, abychom se připravili na sportovní výstup následujícího dne. Čeká nás Etna.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.