Toto vyprávění věnuji památce mé babičky Marie Váchové z Borkovic, která upřímně milovala a ctila svatou "Terezičku Ježíškovou" a tuto lásku mi s velkou vroucností v útlém věku předala. S oblibou mi ukazovala její obrázky s růžemi v rukou a já měla dojem, že jsem spatřila nebeského anděla.

Kult svaté Terezie od dítěte Ježíše se rozšířil v Evropě i ve světě v čase jejího svatořečení, uskutečněného Papežem Piem XI. v roce 1925. Když byly ostatky této karmelitánky přenášeny z klášterního hřbitova do karmelské kaple v Lisieux, šlo ve slavnostním průvodu na 50 000 lidí. Dodnes si četní poutníci připomínají Tereziino svatořečení a 17. května, ve výroční den, nesou její relikvie v prosklené rakvi z Karmelu do tamní katedrály, postavené "velké malé světici". A nejen ve svátcích, snad každý den je tu pouť. Tak i já jsem jednoho dne přišla, abych se s úctou sklonila před jejím odkazem, zdůrazňujícím jednoduchost a prostotu ve víře i v životě.

Katedrála velkých rozměrů

Kraj jabloní, sadů a sladkého moštu, z něhož se pálí lahodné calvados, malebný kraj uprostřed francouzské Normandie je místem, kde vyrostla jedna z největších katedrál 20. století, zasvěcená sv. Terezii z Lisieux. Mnozí církevní představitelé byli proti přílišné velikosti stavby, přesto však nakonec zvítězila okázalá velkolepost. Vždyť Francouzi jsou na svou novodobou světici právem hrdí a prohlašují ji za druhou patronku Francie hned po svaté Janě z Arcu. Stavba trvala pětadvacet let, byla započata v roce 1929 a vysvěcena v roce 1954. Její půdorys má podobu kříže, nad kterým se zvedá mohutná kopule. Stěny jsou zdobeny krásnými mozaikami a okna vitrážemi podle návrhu významného francouzského výtvarníka Pierra Gaudina. V zadní části chrámu je umístěna hrobka, kde jsou uloženy ostatky Tereziiných rodičů, manželů Zélie a Louise Martinových, kteří dokázali svým dětem vytvořit prostředí dokonalé křesťanské rodiny. Terezie se narodila jako poslední z devíti dětí v Alenconu 2. ledna 1873.

Vstupuji do chrámu a mé oči nejprve sledují výjevy na stěnách, které reflektují Tereziino poselství velké víry v nekonečnou boží lásku. Potom následuji poutníky, kteří se kupí v pravé části klenutého prostranství, kde je umístěn relikviář s kostí její pravé paže. Má podobu pozlaceného čtyřlístku, kolem něhož vystupuje nápis: "Svatá Terezie od dítěte Ježíše oroduj za nás". Je až s podivem, kolik návštěvníků z celé Francie přichází vyprosit si tento dar. K pravidelným společným pobožnostem je svolává zvuk zvonů, umístěných v samostatné zvonici na velkém nádvoří před katedrálou. Je tu též vstup do podzemního prostoru mezinárodního pastoračního střediska, kde se mohou občerstvit, zhlédnout výstavu nebo film, navštívit knihkupectví, či zakoupit upomínkové předměty. Vybírám si na památku několik Tereziiných obrázků a krátkého průvodce okolním krajem. Potom už spěchám do míst spojených s jejím dětstvím a dospíváním.

Památná místa Tereziina života

Nejprve je to Les Buissonnets, malé venkovské sídlo na okraji Lisieux, kam se přestěhovala zámožná rodina Martinových z Alenconu po smrti matky, která zemřela, když bylo malé Terezii čtyři a půl roku. Strávila tu deset let šťastného dětství, obklopena láskou starších sester i milovaného otce. Červený dům v klasickém stylu, který se rozkládá uprostřed pěstěné zahrady s bílými lavičkami a mramorovou sochou líbezné dívenky v náručí otcově, otevírá denně dveře zvídavým návštěvníkům. V přízemí se ukazuje prostorný obývací pokoj s kuchyní v podobě připomínající Vánoce roku 1886. V patře dotváří melancholickou atmosféru Tereziina postel, hračky, předměty denní potřeby a především soška usmívající se madony, která svou laskavou tváří získala náklonnost zbožného dítěte a jež prý přispěla k jejímu náhlému uzdravení z vážné dětské nemoci. S pocitem jakési tajemné duchovní závrati vstupuje řada zasvěcených návštěvníků vraty kláštera karmelitek v Lisieux do míst, kam přišla Terezie Martinová v patnáctém roce svého věku, aby se zasvětila Bohu a chudobě a už nikdy neopustila Karmel dle zásad přísného karmelitánského řádu. Zde přijala jméno sestra Terezie od dítěte Ježíše, trávila tu své dny v kontemplativních modlitbách, umrtvováním svých tužeb a službou spolusestrám, prací na klášterní zahradě i povinnostem novicmistrové, starající se o duchovní vedení novicek. Posléze na přání svých spolusester sepisovala básně a duchovní texty, z nichž se zvláště proslavily takzvané "žluté sešity". Zde také zemřela na tuberkulózu ve věku pouhých čtyřiadvaceti let. Její ostatky se dnes uchovávají v klášterní kapli uvnitř mramorového soklu pod prosklenou pozlacenou rakví, ve které je zpodobnění umírající světice v oblečení řádové sestry. Růže, které jsou ve schránce uloženy, přinesl kardinál Vico v předvečer třídenní pobožnosti konané na oslavu jejího svatořečení. Nad rakví je umístěna socha usměvavé Panny Marie (Vierge du Sourire), která stávala v domě Tereziiných rodičů. Vedle kaple je přístupná i cela, v níž je možné zhlédnout některé upomínky na Tereziin klášterní život a její fotografie, odrážející jemnou duchovní krásu. S Tereziiným dětstvím je spjata též velká gotická katedrála sv. Petra, kterou najdeme uprostřed historické části Lisieux. Byla postavena na přelomu 12. a 13. století a nese tak i důležité znaky francouzské gotiky – vznosné sloupoví, sevřené do podoby sepjatých rukou, magické světlo prosklených oken i špičaté věže ukazující k nebesům. Až do francouzské revoluce bývala biskupským sídlem. V tomto kostele přijala Terezie první svaté přijímání a moderní soška ukazuje místo, kde sedávala spolu se svou rodinou při nedělních bohoslužbách. Je zde umístěn vysoký oltář, dar kostelu od Tereziina otce, pana Martina, z roku 1888.

Malá cesta k dokonalosti

Svatá Terezie od dítěte Ježíše si oblíbila jednoduchou a všem dostupnou cestu k Bohu. Zvláště zdůrazňovala cestu dětství. Čtení jejích slov je snadné jako vyprávění dítěte a zároveň hluboké jako studna neskonalé lásky. "Duše velkých svatých jsou jako orlové, kteří krouží vysoko v oblacích," říkávala, "ale já jsem jen ptáčátko, sotva chmýřím pokryté. Nejsem orel, mám jen orlí srdce a oko. Ano, přes svou převelikou slabost se odvažuji neodvratně upírati zrak na slunce božské lásky a zmírám touhou vzlétnout k němu. Chtěla bych se vznést jako orel. Ale vše, co mohu, je, že zvedám křidélka. Vzlétnout nemohu." Sama si vyvolila "malou cestu k dokonalosti", spočívající v prosté, každému dostupné askezi. Konání dobrých skutků, sebezapření v drobnostech i velkých věcech, dokonalá poslušnost jsou potřebnými prostředky. Ačkoli její cesta byla prostá, stala se jednou z největších mystiček křesťanské víry.

Historie jedné duše

Na sklonku Tereziina života, dva roky před smrtí, v době těžkých zápasů s nevyléčitelnou tuberkulózou ji požádala matka představená, sestra Anežka od Ježíše a zároveň její nejstarší rodná sestra o sepsání autobiografických vzpomínek. Terezie své zápisky nazvala Historie jedné duše (Historie d’une Ame). Popisuje v nich rané vzpomínky na matku, život ve venkovském domě, lásku ke svému otci, radostné dětství, rozhodnutí pro vstup do řádu, poutní cestu do Itálie, audienci u papeže, předčasný vstup do kláštera, život za jeho zdmi, své modlitby i pochybnosti a nakonec i dar utrpení v těžké nemoci. Neboť, "chceme-li dosíci dokonalosti, musíme mnoho trpěti." Rok po Tereziině smrti, 30. září 1898, publikoval klášter v Lisieux její vzpomínky a rozeslal je všem karmelitánským klášterům ve Francii. O půl roku později vyšlo další vydání a krátce nato třetí. Kniha se postupně stala jedním z nejznámějších děl francouzské literatury, byla padesátkrát přeložena do světových jazyků. Pro mnohé čtenáře se stala prostředkem konverze ke křesťanství.

Zástupy poutníků přicházejí dodnes k jejímu hrobu. V roce 1980 mezi nimi i papež Jan Pavel II., který ji o sedmnáct let později prohlásil doktorkou a učitelkou církve. Ač nedosáhla formálního vysokého vzdělání, stala se učitelkou církevních vzdělanců i prostých laiků.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.