Soudíme-li druhé, vynášíme ortel sami nad sebou (7)
-
Vytvořenopondělí 1. únor 2021 10:20
-
AutorZdeňka Jeníčková
-
Oblíbené1079 Soudíme-li druhé, vynášíme ortel sami nad sebou (7) /propozice/item/1079-soudime-li-druhe-vynasime-ortel-sami-nad-sebou-7.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Člověk, který koná zlo, způsobuje škodu především sám sobě, a vytváří tak ve svém mikrokosmu krystaly zla. Ty pak zůstávají v jeho auře jako příčiny, jež později vytvoří jeho karmu. Zastánci zla a služebníci temných sil nenaleznou útěchu, neboť v sobě nesou karmu odsouzení. Osudu, tedy sobě samému a vlastní auře, nelze uniknout, protože není kam.
Na vahách kosmické spravedlnosti
Ke konci našeho života musí miska ospravedlnění převážit misku odsouzení. Dojde-li k pravému opaku, nezíská náš duch psychickou energii potřebnou pro další povznesení a my se v nadpozemském světě propadneme ještě mnohem hlouběji. Mnozí lidé touží, a dokonce se i pokoušejí úmyslně a za pomoci násilí změnit svoji karmu nebo karmu svých blízkých. Každá taková snaha však jen přidává závaží na misku odsouzení. Tyto váhy jsou připraveny pro každého člověka, rodinu, národ, rasu i zemi a existují také váhy celoplanetární.
Vesmír odsuzuje slabost
Spánek se podobá smrti. Proto je dobré si ještě před spaním promítnout před svým vnitřním zrakem všechny události uplynulého dne, zvážit vše, co se stalo, a spatřit tak, co přispělo a co naopak uškodilo projevu světla v nás. Za úspěch je možné považovat schopnost nepodléhat okamžitým náladám při nepříznivých a protichůdných vlivech.
Temné síly nám mohou podstrčit libovolné myšlenky a pohnutky. V takovém okamžiku je třeba nezatemnit svou mysl, ale pozvat na pomoc svoji vůli. Zcela nepřijatelné je přestat bojovat, tedy přiznat svoji vlastní porážku. Dokud trvá boj, duch žije a má právo na povznesení. Ustat v tomto boji znamená zradit sebe samého. Slabost a bezmocnost vesmír odsuzuje. Avšak ohnivá síla ducha je jako světlonoš v temnotě a je schválena kosmickou vůlí, neboť nebeský oheň je člověku souzen od počátku věků.
Cílené myšlenky tvoří realitu
Pokud je myšlenka v mikrokosmu vědomě uložena se znamením oprávněnosti nebo odsouzení, je tím také určena povaha jejích projevů v budoucích činech. Ospravedlněná myšlenka má sílu, odsouzená myšlenka je své síly zbavena. Myšlenka a její energie mají tendenci se projevovat jako skutky ve fyzickém světě.
Je-li myšlenka vytvořena s určitým záměrem, síla jejího účinku se násobí v souladu s množstvím energie, kterou jsme do ní vložili. Většina lidských myšlenek žádný cíl ani záměr nemá, a proto i jejich účinek na okolí není nijak výrazný. Jestliže však budeme tvořit myšlenky s cílem dosáhnout něčeho určitého, jako kdybychom jim přikazovali, že musí splnit nějaký úkol, budou i následky našich myšlenek velice reálné.
Hmotná skutečnost je v našich rukou
Dříve, než začneme pomocí svých myšlenek konat velké věci, je zapotřebí naučit se ovládat malé myšlenky, řídit je a ukládat jim, aby plnily různé úkoly. Myšlenky to splní – pokud ovšem úkol bude jasně vymezený a pokud jí sami nebudeme bránit. Hypnóza a autohypnóza nejsou ničím jiným než vyplňováním zadaného úkolu myšlenkou. Je možné učit se na sobě, na svém vlastním těle. Můžeme myšlenkám nařídit, aby obnovily rovnováhu v libovolném orgánu nebo části těla, která onemocněla. Myšlenka bude pracovat na úkolu, který ji uložíme, a za dobu, jež jí určí vůle. Tak lze například dávat příkazy, aby během noci myšlenka pracovala na tom či onom orgánu a vyplnila tam přesně vymezený úkol. Budeme-li pouze přemýšlet o nemoci, nezbavíme se jí, pokud si však budeme představovat proces rychlé obnovy a uzdravování, je možné se vyléčit. Hmota nemá sama od sebe ani vůli, ani vědomí – těmi je vybaven pouze člověk. Můžeme jí proto určovat formu, kterou má přijmout.
Připravme se na pobyt v nadpozemské sféře
Na planetě Zemi se objevila hmota a vykrystalizovala do tvarů, jež byly stvořeny myšlenkou. Tento proces je vesmírného původu a je univerzální. Z neviditelného se stalo viditelné, z jemného hmotné a z myšlenky konkrétní projev. Mysl nezná překážky, to jen člověk mnohdy nechápe plně její moc. Lidé neumějí myslet jasně a srozumitelně a nedokáží ani vědomě vkládat do svých myšlenek vůli k určitému činu. Proto jsou jejich myšlenky neúčinné.
Úkolem člověka je být tvůrcem. Přijde čas, kdy budeme tvořit pouze myslí. Ve hmotném světě je tato doba ještě dosti vzdálená, ale v jemnohmotné dimenzi se vše vytváří a hýbe pouze prostřednictvím myšlenky. Když se již na Zemi naučíme ovládat své myšlenky, připravujeme se tím na svůj pobyt v nadpozemském světě.
Analýza versus pokání
Analýza emocí ukazuje, že zvíře prožívá mnoho pocitů, které jsou vlastní i člověku, například závist, žárlivost, hněv, strach, lásku, nenávist a další. Všechny emoce, které člověka sbližují se zvířaty, jsou soustředěny v astrálním těle. To lze podrobit vědomé analýze, a tak spatřit své vlastní duchovní směřování a bezpečně rozpoznat, zdali je stoupající nebo klesající.
Analýza sebe samého je vždy přínosná, ale sebekritika nikam nevede. Je totiž stejně neplodná jako pokání, které je přípustné pouze v jednom případě: směřuje-li k nezlomnému a konečnému rozhodnutí již nikdy více neopakovat svou chybu. Všechny ostatní druhy pokání jsou k ničemu. Analýza nám však umožňuje stanovit, co konkrétně lze v naší povaze zlepšit, co odstranit vyvara co se vyvíjí normálně. Jejím cílem je zdokonalení sebe samého.
Vyvarujme se sebetrýzně
Sebeanalýza je přínosná do té doby, dokud nám dává sílu bojovat se svými nedostatky, tedy dokud nezbavuje víry v sebe a touhy kráčet stále dopředu. Snadno se však může změnit v trýzeň a sebemrskačství, oslabit nás a způsobit nám škodu. Je třeba být velice vnímavými, abychom nepřekročili tuto tenkou hranici.
Sebetrýzní a nedostatkem sebedůvěry trpí dnes mnoho lidí. Tyto pocity mají velmi daleko k bojovnosti. Strohá a nezaujatá analýza, která nás učí vidět se očima druhých, objektivně a bez příkras, je naopak velmi užitečná, neboť napomáhá oddělení vědomí od moci vlastní osobnosti. Pokusme se tedy poodstoupit od sebe a pohlédnout na sebe tak, jako se díváme na druhé.
Zbavme se astrálního těla
Lidé se již odnaučili samostatně myslet, ale zato si osvojili myšlení podle šablony. Do základů myšlení byl vložen princip "to si myslí všichni". Život vědomí je však individuální. Člověk přichází na svět samotný a v samotě jej také opouští. Tělesnou bolest zakouší člověk sám, stejně jako je individuální každé utrpení a strádání. Zátěž, kterou člověk nese během pozemského života, může být zmírněna osvobozením od všeho nadbytečného. Od nepotřebných věcí nás osvobodí smrt.
Co nás však osvobodí od hněvu, strachu a smyslnosti? Hněv nespočívá ve fyzickém těle. Čím je nakažen a nasycen astrál? Co si s sebou odnášíme do jemnohmotného světa? A jak se lze oprostit od tohoto tíživého nákladu? Nejlepší bude učinit potřebná opatření hned teď a neztrácet ani okamžik. Užitečné si vzít, škodlivé a temné odhodit. Setřást ze sebe astrální tělo je možné ještě předtím, než se samo oslabí. Jedině elementy nepomíjivého můžeme vzít s sebou na dalekou cestu.
Vědomé zakládání příčin
Neochota analyzovat okolní jevy nám brání spatřit, že lidské vědomí doplňuje to, co vidíme složitým a téměř nepostřehnutelným procesem automatického myšlení, za nímž stojí dlouhé roky zkušeností a poznávání. Jestliže vidíme slzy, je nám jasné, že se za nimi skrývá žal, tak jako za úsměvem radost.
Moudrý člověk se snaží spatřit pod vnější formou její obsah a za následkem jeho příčinu. Chápání sféry příčinnosti umožňuje tvořit již vědomě nové příčiny s cílem dosáhnout kýženého následku, a to prostřednictvím vlastní vůle. Lidská činnost se obvykle příliš neshoduje se zákonem příčin a následků, zatímco činnost jogína je vždy promyšlená a pod kontrolou.
Nechť nám slouží světlo i temnota
Optimista a pesimista, kteří hledí na stejnou věc, docházejí k naprosto opačným závěrům. Všechno tedy závisí na úhlu pohledu, který lze změnit pomocí vůle. Můžeme nasměrovat paprsek poznání do potřebného směru. Proč vydávat napospas libovůli to, s čím můžeme naložit sami? Nejsme to snad my, kdo rozhoduje? Při analýze libovolného jevu a při jeho nazírání v souvislostech tento jev prohlubuje a rozšiřuje naše chápání a otevírá v něm cosi nového, vyššího, co se vymyká běžnému vědomí.
Odsud pramení i schopnost nahlédnout za hranice naší viditelné reality. Analýze bychom měli podrobit také jevy, které nepřinášejí radost, ale smutek a zatemnění vědomí. V každém z nich můžeme nalézt něco kladného. Žádný jev není absolutně špatný. Budeme-li ve všem hledat dobré stránky, záhy pochopíme, čemu nás učí věci, které nám nejsou příjemné.
Jestliže porozumíme smyslu životních lekcí a významu životních zkušeností, které v sobě ukrývají, budeme moci žít v radostném vědomí toho, že pro náš další vývoj je přínosné absolutně všechno, co nás potká – dobré i zlé.
Ten, kdo vědomě nutí projevy světla i projevy temnoty, aby mu sloužily, nazývá se předurčeným vítězem. Slovo, jež člověk vyslovil, odlétá do kosmu. Dokonce i přísloví říká, že "slovo není vrabec, jakmile jej jednou vypustíme, zpět jej nechytíme". Slovo, které zmizelo ve vesmíru a přestalo být vnímatelným pro lidský sluch, se stává součástí jemnohmotného světa. Kde je poté včerejší den se všemi svými maličkostmi? Není již otištěn ve svitcích akáši? Vytrvalá analýza nám pomůže pochopit věčné spojení mezi světy.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.