Těžká a hořká životní zkušenost nás učí, že lidé, kteří vědomě vykročili na cestu Světla, nepřestávají být těmi, jimž byla dána nevraživost a nedostatky. Kdo může říci, kolik času bude každý z nás potřebovat k překonání vlastních chyb? Je chybou domnívat se, že když někdo studuje moudré knihy, stává se ideálem ve vztazích ke svým blízkým. Naopak ten, který se vážně pustil do učení, stává se často ještě horším, neboť z hloubi jeho nitra se začnou vynořovat všechny špatné vlastnosti, které dosud nepřekonal.

Ježíš lidi neodsuzoval

Poznání člověka je tvrdá škola. Konejšení se dobrými vlastnostmi některých lidí zde není na místě. Vzpomeňme si, jak dokonale znal lidi Ježíš. V jeho slovech, výzvách a kázáních přesto nevidíme, že by se snad nechal ukolébat falešnou lidskou dobrotou. Přirozenost člověka znal až příliš dobře na to, aby si vytvářel růžové představy o věrnosti, vděčnosti a oddanosti těch, kteří jej obklopovali. Ježíš však lidi nikdy neodsuzoval a tuto vlastnost chtěl vštěpit i jim. Malá vědomí obvykle klopýtají i přes malé překážky. Velký duch však přináší velkou rovnováhu protikladů ve svém srdci, které je silnou a odolnou pevností, schopnou vzdorovat i tomu nejzuřivějšímu náporu temnoty. Pouze ten, kdo dosáhl této rovnováhy, může po právu říci: "Zvítězil jsem nad světem."

Magdalenin náhrdelník

Ježíš řekl kdysi jednomu ze svých učedníků: "Vezmi špetku prachu, odnes ji této ženě (Marii Magdaleně) a vyměň ji s ní za její náhrdelník. A skutečně, v tomto popelu bylo více světla než v jejích kamenech, neboť z popela mohu vytvořit kámen, ale z kamene pouze prach." Ježíš Magdalenu neodsoudil, pouze zvážil její pouta a ta se rozpadla na prach. Mezi Ježíšovými žáky a následovníky bylo mnoho smutku a životních útrap a on jim pomáhal především povzbuzením ducha. Teprve když byla ustanovena rovnováha, začal posuzovat stav věcí. Přitom nikdy neodsuzoval minulost, ale vždy hleděl do budoucnosti. Je těžké spojit lidské poznání s neodsuzováním. Odhalení tváří je umění, kterému není snadné se naučit. Když velcí duchové přicházeli na Zemi, byli obklopeni lidmi. Velmi dobře znali pravou lidskou přirozenost, a přesto lidem neúnavně sloužili, někdy i za cenu vlastního života. Neodsuzovat tedy neznamená nevědět, ale právě naopak, znát a věnovat všechny síly ušlechtilé službě, která se právem nazývala velkou.

Svoboda v jemnohmotném světě

Karma, která nebyla prožita na Zemi, musí být prožita v jemnohmotném světě. Proto je lépe osvobodit se od ní už v pozemských podmínkách a vstoupit do nadpozemské existence bez zbytečné zátěže. Z tohoto pohledu se slova "čím hůře, tím lépe" stávají srozumitelnými, neboť nesnadný život v nejtěžších zkouškách znamená vyrovnání starých účtů. Neodsuzování a odpuštění těm, kteří nám způsobili zlo a těžkosti, není ničím jiným než osvobozením se z karmického spojení s nimi a představuje svobodu v jemnohmotném světě. Lépe je setkat se tam s přáteli než s protivníky a nemilosrdnými věřiteli.

Neodsuzujme ty, kteří odešli

Velcí myslitelé radí: "Neodsuzujte ty, kteří odešli. Nevěděli byste, co říci při dalším setkání. Kdo ví, možná se budete muset znovu setkat a žít vedle sebe. Připravte si proto jen radost."

Budeme-li o zesnulých mluvit špatně, můžeme na sebe přivolat silného nepřítele z jemného světa. V opačném případě však můžeme získat nového přítele. Je možné dokonce uzavřít přátelství s dosud neznámým člověkem a potom při přechodu do jemnohmotného světa se s ním setkat. Sympatie a antipatie, jež vznikají ve vztahu k těm, kteří již překročili onu velkou hranici, mají pro naši nadpozemskou existenci dalekosáhlý význam. Hlavní je nevytvářet si nepřátele. Od nežádoucích bytostí je třeba se izolovat. Ty, které k sobě přitahujeme a kteří v nás vzbuzují sympatie, respekt nebo lásku, si můžeme udržet, jestliže jim budeme posílat dobré myšlenky a emoce. Nad navázáním podobných vztahů je možné se zamyslet, protože z tohoto světa odchází mnoho neprávem pronásledovaných, utýraných a zavražděných lidí. Přitom je tak málo zasvěcených, kteří by jim právě od Země a jejích útrap mohli skutečně pomoci. Slova "modlete se za můj klid" mají v této souvislosti hluboký význam. Ti, kdo odešli, nepřestávají vnímat naše myšlenky, které k nim vysíláme. Reagují na ně tím, že se radují, nebo jsou smutní. Obzvlášť bolestivě působí odsouzení. Ne nadarmo říká moudrost: "O mrtvých jen dobré." Mějme tuto radu stále na mysli a v nadpozemském světě potkáme více přátel.

Ani Bůh nesoudí

Nesnažme se vidět v těch, kteří již kráčejí po stezkách Světla, nadpozemsky dokonalé bytosti. Zůstávají lidmi, před kterými vyvstal obtížný úkol překonat sama sebe a své pozemské nedostatky. Nelze od nich požadovat, co v nich není. Lidé nepřestávají být takovými, jací byli dříve, tím, že začnou studovat moudré knihy nebo se věnovat duchovním naukám. Vlastnosti, jež se vytvářeli po tisíciletí, není možné změnit během několika měsíců nebo let. Je zapotřebí skutečně velkého ducha, aby se mohla celá přeměna uskutečnit najednou, to se však stává ve-lice zřídka. Zbavení se některých návyků (např. masité stravy) ještě nezaručuje vnitřní přerod. Stejně tak ani slova, která pronášíme, ještě nesvědčí o naší přeměně. Za takové omyly se draze platí. Nelze však odsuzovat nikoho z těch, kdo se vydali po cestě za vyšší moudrostí. Vždyť pokud je v nich alespoň jiskřička světla, mají právo na přístup k němu. A kdo ví, časem se možná tato jiskřička rozhoří jasným plamenem snahy a hrdinství. Proto se vyvarujme toho, abychom ji udusili svým odsouzením.

Kdo ví a nekoná, je předem odsouzen

Veškeré učení má však smysl pouze tehdy, je-li uplatněno v praktickém životě. Znalost neuvedená v život není k ničemu. Vědět a nepoužít znamená nevyužít nabízenou možnost. Zasvěcený člověk, který své vlastnosti nijak neuplatní, je předem odsouzen. Lépe je vědět méně a svou znalost využít. Nepoužitá znalost se stane odsouzením, užitá zásluhou. Nevědomcům a těm, kteří se o nic nesnaží, se odsouzení nedostane, avšak zasvěcení, kteří nebudou konat, ponesou veškerou tíži následků.

Láska – naše odpovědnost za Zemi

Tam, kde je opravdová láska, není místo pro pochyby. Ani v případě nejasností nebude milující člověk odsuzovat. V dnešní době velkých otřesů si nemůžeme dovolit polovičaté pocity. Je zapotřebí se těsně semknout, aby nezbyla sebemenší skulinka, kde by se mohly uhnízdit nepřátelské síly temnot. V našem uspěchaném životě jsou takové trhliny velmi nebezpečné. Schovejme si alespoň trochu lásky pro ty, s nimiž se v životě setkáváme, a vyměňme odsudky za poznání a soucit s těmito lidmi. Jsou to buď nevědomí, nebo zasvěcení, kteří se nedostali dost blízko k hierarchii světla. Soucit dá vzniknout pochopení. Bere na sebe cizí těžkosti a bolest. Je velkou vlastností ducha, jehož příklad nám svou velkou láskou k lidstvu ukázal sám Bůh. Moudrá láska zná nedostatky milovaných, pokouší se je napravit, laskavě a bez odsudků, a svým blízkým tak pomoci. Nenávist funguje zcela opačně. Darujme lidem světlo a mějme na paměti, že všichni jsou našimi bratry v duchu, přestože o světle dosud nevědí. Mají v sobě stejný věčný plamen a kráčejí stejným směrem jako my. To je naše odpovědnost za Zemi.

Dobro je záchranou budoucnosti

Podívejme se nyní na rozdíl mezi běžným každodenním odsuzováním a spravedlivým soudem. Každému je jasné, co může být oním zločinem, který přímo žádá tvrdý soud. Pod pojmem "obyčejné odsuzování" je však myšleno bolestivé a škodlivé slovo.

Lidé si navykli soudit lehkomyslně a doufat, že nikdy nebude pozdě měnit svá rozhodnutí. Tato změna je ale velice podobná zradě, tedy vlastnosti, jež je obzvlášť negativní. Nemůžeme soudit poustevníka, pokud známe hnutí jeho mysli. Nemůžeme soudit umělce, chápeme-li dosah jeho tvůrčích myšlenek. Naším úkolem je naopak odnaučit se odsuzování, neboť jedině tvůrčí mysl může být svému nositeli užitečná. Jak nádherná je tvorba mysli, jež nesměřuje ke zlu! Až lidé pochopí prokletí odsudků, otevřou si novou bránu k budoucnosti. Kolik času se poté uvolní pro poznávání a tvorbu skutečného dobra. Dobro není žádná abstrakce, nýbrž záchrana budoucnosti, neboť bez něho není možné žádné povznesení. Dobro nám pročistí vzduch a zachrání naše zdraví.

Shovívavost dává lidem křídla

Hlupák bije svého osla, a tím působí jen škodu. Uvážlivý hospodář však dá zvířeti najíst a dopřeje mu odpočinek, a tím získá užitek. Stejné je to i s nevědomými. Neměli bychom jim ukazovat svoji zlost, ale naopak sestoupit na jejich úroveň a nalézt přesvědčivá slova. Není to zrovna snadné, ale moudří lidé vědí, že do nízkých dveří je nutné se sehnout. Opravdového povznesení se dosahuje prostřednictvím shovívavosti a ohledů na druhé. V nadpozemském světě takováto schopnost vede k rychlému vzestupu. Naučme se naslouchat hlasu bolesti a naplníme svoji mysl hojivými myšlenkami, které nám darují křídla.

Člověk by měl stále hledat, kde svou shovívavost uplatnit. Velcí myslitelé vyzývají: "Učiteli, pozvedni své žáky shovívavostí." Neochota odsuzovat spolu s trpělivostí jsou hodnoty, bez nichž spravedlnost trpí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.