V tomto zamyšlení bych rád upozornil na pár témat proplétajících se našimi životy. Máme silný sklon vidět pouze navyklé aspekty. Je to pohodlné, není třeba příliš přemýšlet, dělat si hlavu a hlavně bolestně měnit své zakořeněné postoje.

K tomuto tématu mě přivedl nedávno uveřejněný zákaz roztoku chloritanu sodného, známého pod zkratkou MMS. Ve svém jiném článku se k této problematice jasně vyjadřuji. Kritici z řad oficiální medicíny razantně odsuzují jeho toxicitu. Ano. Tento roztok JE jedovatý, avšak zejména pro nádorové a infekční buňky, mající kyselé pH. Jeho užívání ve vyšších dávkách může skutečně poškodit naše orgány, zejména ledviny spuštěním masivní detoxikace.

Nebezpečná cytostatika

Je pro mě zarážející, že stejné vědecké kruhy nekritizují se stejnou rozhodností například cytostatika, tedy chemikálie používané k chemoterapii zhoubných nádorů. Ty jsou, jak je všem dobře známo, mnohem nebezpečnější. Zejména proto, že poškozují VŠECHNY buňky, které se rychle množí. Tedy vedle nádorových buněk i například krvinky, a tak ničí náš imunitní systém, který potřebujeme k uzdravení.

Cytostatika už vůbec nepoužívám. Totéž, ne v tak silné míře, dělají např. antibiotika. Používat by se měla, jen pokud je ohrožen život. Farmakoprůmyslu však takové detaily nemohou zabránit v jeho gigantickém byznysu a všemožně je cestou vědeckého výzkumu a školení lékařů doporučují.

Často slýcháme nebo čteme, že nějaký léčitel či bylinkář poškodil svého klienta tím, že nedokázal odhalit jeho vážnou chorobu a tím mu nepřímo způsobil zdravotní komplikace. Ano, to se bohužel často stává.

Proč se ale nemluví o tom, že jsou denně na celém světě poškozováni nemocní lidé v oficiálních zdravotnických zařízeních? Jsou poškozováni chemickými léky se spoustou nežádoucích účinků, zcela nevhodnou stravou (nedávno přiznal jistý vysoce postavený lékař, že v našich nemocnicích a léčebnách někteří pacienti umírají hlady!). Proč nikoho nevzrušuje, že pacienti jsou poškozování oficiální vědeckou medicínou při různých invazivních vyšetřovacích metodách, jako např. punkcích orgánů, lumbálních punkcích mozkomíšního moku, biopsiích a radiačních či nukleárních diagnostikách? Pokud se někdy stane, že léčiteli nebo alternativnímu lékaři zemře jeho pacient, je to skandál, že? Že se totéž děje MASOVĚ v režii vědecké medicíny, je samozřejmost, o které netřeba mluvit.

Podívejme se nyní mimo oblast medicíny

Například všichni dobře známe chlapskou agresivitu. Opakovaně se dozvídáme, jak nějaká ubožačka trpí vedle svého opileckého, primitivního manžela (kterého si sama vybrala), jenž ji pravidelně mlátí. Jistě, je to politování hodné a tato žena by měla co nejdříve takové hovado opustit. Proč se ale nikdo nezmiňuje o ženské agresivitě, která je minimálně stejně rozšířená, avšak má zcela jiný ráz. Je skrytá, nenápadná. Projevuje se neustálým stěžováním si, pomlouváním, podceňováním, zesměšňováním, tlacháním atd. Její druh je denně sužován, energeticky vysáván, nemá klid a svobodu. Znám mnoho takových případů, kdy takový člověk onemocněl rakovinou, nebo dostal infarkt, či mrtvici. Není toto také vážné a politování hodné téma?!

Známe termín syndrom týraného dítěte, že? Netřeba to dál rozebírat. Slyšeli jste ale o syndromu týraného RODIČE? Asi ne. Tento termín jsem si vymyslel. Vím však, že je stejně rozšířený a závažný jako ten známý, psychology stále omílaný. Obojí existuje a je to zlé! Proč hledíme ale vždy jen jedním okem?

Poslední věcí, kterou předkládám k zamyšlení, je rasová otázka, která tak hýbe naší společností. Jsme rasisti, nesnášíme Romy, Asiaty, Židy. V Německu a Francii mají podobné problémy.

Třikrát ANO. Rasizmus je mi cizí a odsuzuji ho. Proč ale nevidíme, že stejný rasizmus je například i na straně Romů, a to úplně stejný. Jsme pro ně Gadžové, které je třeba pořádně vyčórovat. Zkuste si představit, že žijeme v jejich společenství, že jich je 10 miliónů a nás půl miliónu. Stejný rasizmus je i u domorodých obyvatel Afriky, u ortodoxních Židů, u Arabů, atd. Rasizmus je prostě temná stránka LIDÍ. Agresivita a rasizmus není výsada mužů, rodičů či bělochů. Je to nedostatek lásky, skrytý strach.

Tak to bylo pár věcí namátkou, které se mi vybavují. Zkuste sami posuzovat život kolem sebe a nečekejte, až vám někdo laskavě předloží, co je správné. A hlavně, prosím, začněte vždy u sebe. Jedině tak něco pochopíte a změníte.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.