Za svůj život jste si přáli nejmíň milion různých věcí. Souhlasíte? Nepochybně. Přemýšleli jste však někdy o svých přáních? Co je vlastně jejich podstatou a nejsou vám spíš ke škodě než k užitku? Zřejmě namítnete, že je to hloupost. Proč byste si přáli něco, co vám škodí? Takových přání je však paradoxně mnohem víc než těch, z nichž vám plyne skutečný přínos. Nevěříte? Pak čtěte dál. Čtěte a žasněte, jak prostý návod k použití "nástroje" jménem život máte v rukou. Popusťte uzdu svému hněvu, až zjistíte, že jediným viníkem všech problémů jste vy sami. Nechte se unést euforií při představě, že můžete mít vše, o čem jste kdy snili. Ale hlavně – soustřeďte se na hlas svého srdce. Posláním člověka na této Zemi je být šťastný. Pochopíte-li to, budete šťastni také vy. Jinak to nejde. Takový je zákon. Bez něho by byl vesmír vzhůru nohama.

Nedávno jsem měla hodně špatný den. Ráno jsem vstala takříkajíc levou nohou, nevyspalá a mrzutá. Venku byla ještě tma a hustě pršelo. Při představě dlouhého pracovního dne se mi dělalo nevolno. Nejradši bych vlezla znovu do postele, přes hlavu si přetáhla peřinu a všechno zaspala. Místo toho jsem se s povzdechem vydala do kuchyně, abych sobě a dětem připravila snídani. Měla jsem náladu pod psa a připadala jsem si jako ten největší a nejuštvanější chudák pod sluncem. Dala jsem vařit vodu na čaj, do kastrolku jsem nalila mléko na puding a rychle vklouzla pod sprchu. V duchu jsem se přitom neustále triumfovala přívlastky jako otrok práce a domácnosti a osudem zmítaný nebožák a v duchu si přála, aby mě mé okolí tak skutečně vnímalo a mělo pro mě aspoň slůvko uznání či aspoň politování. Neříkám, že mám zrovna bezstarostný život, někdy je toho skutečně příliš, ale nic se nemá přehánět. Tušila jsem, že líčím past sama na sebe, jenže jsem se nemohla a snad ani nechtěla, ovládnout. Hned po ránu jsem naskočila do temného vlaku frustrace, jenž uháněl vražednou rychlostí do cílové stanice, kam jsem si sama dobrovolně zakoupila lístek.

Velmi nevděčná objednávka

Vesmír je v tomto ohledu stoprocentně spravedlivý a každou naši "objednávku" vyřídí do puntíku přesně. To se stalo i v případě mé ranní "zásilky" nabité vztekem, hněvem a sebelítostí, kterou jsem tak neuváženě odeslala – navíc s expresním příplatkem. Odezva byla takřka okamžitá. Při odchodu ze sprchy jsem uklouzla po mokrých dlaždicích a praštila sebou po zádech na podlahu. Hlavu jsem si naštěstí nerozbila, zato na levém rameni, boku a stehně mi vyskočila parádní podlitina. Stejně tak levé koleno odmítalo poslušnost ještě několik dní poté. Celá zmatená jsem chvíli přemýšlela, co se vlastně stalo, ale do reality mě bleskem vrátil zápach spáleného mléka, které mezitím vesele vzkypělo na plotně. Vzteky bez sebe jsem dokulhala do kuchyně, chytla připálený kastrol a chystala se mléko vylít do dřezu. Ucha kastrolu však byla příliš horká a já v tom zmatku zapomněla na chňapku. Chtě nechtě jsem kastrol pustila a připálené mléko se rozlilo po celé lince. Vím, že to bylo jasné varování: zabrzdi, sedni si, zhluboka se nadechni a začni znova! V tu chvíli však převzaly otěže emoce a po zbytek dne jsem se už jen vezla. Děti jsem vzbudila se zpožděním a po celou dobu je nutila do spěchu. Byly z toho roztrpčené, takže naschvál zdržovaly. Tím pádem nám ujel autobus. Musela jsem dát dvě stovky za taxíka. Kluci to do školy stihli. Mně autobus do Prahy ujel. Čekal, až celá uřícená doběhnu na zastávku, aby mi pak zavřel dveře přímo před nosem. Na další jsem čekala čtyřicet minut. Když jsem svou ranní anabázi líčila do telefonu svým rodičům, upřímně mě politovali. Takže bych měla být vlastně spokojená, můj záměr došel svého naplnění.

Jsme strůjci svého osudu

V podobném duchu probíhal celý den až do večera, kdy jsem se totálně vyčerpaná zřítila na postel s jedinou touhou zavřít oči a spát. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že jsem si to celodenní martyrium naplánovala já sama, asi bych ho odkázala do patřičných mezí. Přitom bych však v hloubi duše věděla, že má pravdu. Bylo to přesně tak. Pád v koupelně, vzkypělé mléko, ranní zpoždění a desítky dalších nepříjemností, které mě toho dne potkaly – to všechno neslo můj "tvůrčí rukopis".

Proč to všechno vyprávím? Možná to zní jako humorná nadsázka a zpětně se mi to tak také jeví, ale v tom denním minipříběhu je skryta hluboká pravda, která dnes a denně ovlivňuje životy nás všech: svůj osud si vytváříme sami svými myšlenkami, emocemi, postoji a je pouze na nás, budeme-li šťastní, nebo utrápení, zdraví, či nemocní, bohatí, nebo chudí. Snad to zní jako pouhá fráze, snad i jako téma lehce zprofanované díky obrovskému množství populárně naučných knížek skýtajících "zaručený" recept na štěstí. Nenutím vás, abyste hned napoprvé uvěřili, že to funguje. Nebudu vás přemlouvat, abyste tomu vůbec kdy uvěřili. Je to vaše vlastní volba. Pouze si vám dovolím předložit pár jasných a zřetelných důkazů, přidám trochu fyziky a biologie a vše "okořením" vlastní zkušeností. Konečné rozhodnutí ponechám na vás. Úvodem snad ještě malé varování. Nebude to tak docela snadné, přestože se to může takto jevit. Slupka "naučených pravd" a předsudků, která "chrání" naše nitro, je velmi odolná a mnozí z nás se ji bojí odhodit. Snad ze strachu, že by zůstali "pouze" sami sebou. Ale o to právě jde. Být sám sebou a žít pro úděl, který jsme si zvolili dávno před svým narozením a jenž je pro náš život jediný správný.

Jsme jako velký magnet

Mnozí z vás už jistě slyšeli o tzv. zákonu přitažlivosti. Nemám teď na mysli zemskou gravitaci, ale princip,který tvoří podstatu všech jevů a situací, jež v životě prožíváme. Tento zákon říká: "To, co je podobné, se přitahuje." To platí především pro naše myšlenky, které vytvářejí naši vlastní realitu. Pro lepší pochopení tohoto zákona si představte sebe jako velký magnet, který k sobě přitahuje podstatu toho, nač myslíte a co cítíte. Když si tedy připadáte všední a neatraktivní, nikdy nepřitáhnete krásu, když si připadáte chudí, nepřitáhnete zisk a bohatství. Jste-li přesvědčeni, že nejste hodni toho, aby si vás druzí vážili, stěží najdete někoho, kdo by ocenil vaše vlastnosti a dovednosti. Tomu jednoduše brání zákon.

To, čemu se ve svých myšlenkách věnujete, bez výjimky přitahujete do svého života. Pokud jenom pomyslíte na to, co si přejete, díky zákonu přitažlivosti vaše myšlenka roste a sílí a přitahuje do vašeho života více skutečnosti.

Nyní možná zcela logicky namítnete, že si v žádném případě nepřejete nic z toho, co by vám mohlo uškodit – přesto občas onemocníte, ztratíte lásku či přátele, přijdete o práci… Vzpomeňte si, jak v takových případech formulujete svá přání a jaké emoce vás přitom provázejí. Přání, které vyřkneme se strachem, či obavou, totiž přinese pravý opak toho, co chceme. Strach obecně funguje jako velmi silný magnet a přitahuje přesně ty události, kterým se chcete vyhnout. Pozor tedy na formulace typu: "Ne, to rozhodně nechci!". Vesmír totiž nezná slůvko "ne" a energie sleduje v prvé řadě to, čemu věnujete pozornost, a to je v tomto případě právě "to hrozné", čemu se chcete vyhnout. To je první pravidlo, jež je nutné respektovat, aby vám vaše přání přinášela užitek – věnujte pozornost skutečně tomu, po čem toužíte, nikoli obavám, že to nedostanete.

Co skutečně chceme?

Velmi důležitá je i formulace jednotlivých přání, která by měla být co nejpřesnější. Když máte jasno ve všem, co chcete, získáte všechno podle svých představ. Často tomu však bývá naopak. Říkáte například: "Chci žlutou a modrou barvu." Ale pak dostanete barvu zelenou, kterou jste si samozřejmě nepřáli, přestože se jedná o "směs" vašich přání. Autor bestselleru "Jak si správně přát" Pierre Franckh vzpomíná na jedno ze svých prvních přání, které se mu splnilo přesně podle jeho "zadání", nikoli však k jeho plné spokojenosti. Jako malý devítiletý chlapec, který si už několik let předtím vypisoval přání na zvláštní lístečky, jež potom svěřoval svým strážným andělům, dobře věděl, že tato metoda dokonale funguje. Neměl tudíž ani nejmenší důvod o tom pochybovat. Jednoho dne se však rozhodl, že vyzkouší něco "nemožného", něco, co se prostě splnit nemůže. A tak si "objednal" velkou filmovou roli. Na lístek s přáním tehdy mimo jiné napsal: "…aby mne každý dobře viděl." A skutečně, ještě téhož roku převzal roli protivníka hlavního hrdiny v hraném filmu Příhody uličníků. Jeho rodiče mysleli, že se stal zázrak, on však dobře věděl o své "objednávce". Ta se splnila dokonce mnohem přesněji, než měl v plánu. Udělal v ní totiž zásadní chybu. Na lístek napsal, že ho v tom filmu má každý vidět, nebyla však řeč o tom, že ho má být také slyšet. Během natáčení režisér rozhodl, že berlínský dialekt jeho postavy lépe zvládne jiný herec. Pierre si tedy skutečně zahrál jednu z hlavních rolí, ale jeho ústy mluvil někdo jiný.

Víra vytváří úspěch

Taková úžasná věc, jako je plnění našich přání, však nefunguje pouze v dětském světě. Využívat ji můžeme i my dospělí, ale ke své vlastní škodě to neděláme. A přesto se naše přání plní. Každý den, každou hodinu, každou minutu. I ta naše, a to všechna. Což ovšem znamená, že se zhmotňují i naše pochyby a myšlenky spojené s neúspěchem a méněcenností, neboť i to jsou přání, přestože nechtěná. Jde tedy o to dostat svá přání pod kontrolu. Jak na to? Pierre Franckh radí, abychom si jednoduše začali přát. A protože toužíme co nejrychleji vidět první úspěchy, měli bychom začít s malými, jednoduchými věcmi. K takovým přáním lze přistupovat hravě a nepředpojatě. Věci, které pro nás mnoho neznamenají, jsou také spojeny s menší dávkou strachu. Můžeme si je představit svým duchovním zrakem a pak na ně jednoduše zapomenout, tedy odpoutat se od nich a tím je vyslat na "energetickou pouť". U těchto "bezvýznamných" věcí snáze uvěříme, že se přání splní, protože nám na tom tolik nezáleží. A právě důvěra je v tomto ohledu tou nejdůležitější věcí. Důvěra vytváří víru – víra v úspěch pak úspěch sám. Zde však obvykle narážíme na některé překážky, zejména na rozum, který se nás ze všech sil snaží přesvědčit, že nic takového nefunguje, a žádá logické vysvětlení. Nesmíme se na něj zlobit. Nic jiného totiž neumí. Pro "zázraky" zkrátka není kompetentní. Ve svém dětství jsme se naučili, jak co nejsnadněji dosáhnout splnění svého přání: škemrat, fňukat a nakonec vřískat tak dlouho, dokud jsme nedostali vytoužené lízátko. U přání to však probíhá přesně naopak: neškemráme, nežadoníme, nepoukazujeme stále na vše, co nám chybí, a na to, jak jsme kvůli tomu nešťastní – NAOPAK! Víme, že dostaneme, co si přejeme, víme, že nám to náleží a je nám to neustále k dispozici.

Svět plný vibrací

Všechno je jen energie. Také hmota představuje energii, stejně jako my lidé, naše myšlenky, pocity, emoce a události, které nás v životě potkávají. Přijímáme tedy jen nejrůznější vibrace a tyto informace zpracováváme ve svém mozku do pevné představy. Když si je pak všichni lidé překládají podobně, pak dané věci cítíme a vnímáme také velmi podobně. Například barvy existují tak, jak je vnímáme, ve skutečnosti ale vůbec neexistují. Do našeho zraku se dostávají vibrace různých frekvencí, jsou převáděny v elektrické impulzy a náš mozek z nich vytváří to, co "vidíme". Rozdílné frekvence barev v nás vyvolávají pocity, něco v nás rozkmitávají, a proto některé barvy vnímáme jako teplé a jiné jako studené, přestože daný materiál má vždy stejnou teplotu. Vše tedy sestává z atomů a ty z dalších elementárních částic, které jsou nahromaděním energie. Teprve když pochopíme, že veškeré předměty na zeměkouli, všichni lidé a všechny situace představují různé formy energie, dokážeme pochopit, jakým způsobem můžeme hmotu ovlivňovat.

Již v roce 1933 pozorovali fyzikové Marie a Pierre Curieovi, jak může hmota vzniknout z "ničeho". Vědeckým způsobem objevili, že lze hmotu a energii vzájemně proměňovat. A zde se dostává do hry prvek velmi důležitý pro úspěšné přání si - poznatek, že energie se dá řídit silou myšlenek. Naše myšlenky jsou něco jako laserová pistole, která dokáže soustředit energii do jednoho bodu tak, že zhoustne do určité formy. Dává-li energie vzniknout hmotě a myšlenky jsou ryzí energií, potom kolem nás neustále vznikají věci, které sami materializujeme. Abychom svá přání mohli do života povolat, musíme učinit následující věci:

• využít sílu myšlenek
• stát se přístupnými tomu, co si přejeme.

K tomu využijeme dva fyzikální zákony: zákon zachování energie a zákon rezonance.

Zákon zachování energie

Na tomto zákoně je založen celý náš život. Říká, že kterákoli jevová forma povstává z energie a lze ji převést do jiné formy. Rovněž uvádí, že nikdy nemůže dojít ke ztrátě energie. Ta se může pouze proměňovat, ale nemůže zmizet. Co to znamená pro naše přání? Je to pořád jen energie, která vytváří nové formy. Energie je usměrňována a udržována vědomím. To, na co myslíme, se zhmotňuje. Může to být i něco zdánlivě nemožného, jako je třeba vyhrát dvě hlavní ceny ve sportce během jednoho roku, najít velkou životní lásku, nebo získat ideální zaměstnání. Každé naše přání je energií. Ta je vyslána a chce se konkretizovat, tedy proměnit ve hmotu. Čím intenzivnější jsou naše vysílané myšlenky, tím mocnější je daná energie. Čím více s sebou nesou emocí, tím více přitažlivé síly získají.

Ale pozor! To platí bohužel i v negativním případě. Také negativní myšlenky chtějí být upevněny. Energii je jedno, co si myslíme, nerozlišuje mezi dobrem a zlem, nezná morálku a nehodnotí. Je jí lhostejné, v co se proměňuje. Mění pouze své formy a podřizuje se přitom základnímu vesmírnému zákonu. Pokud jsme nešťastní, vysíláme do vesmíru myšlenky typu: "Jsem nešťastný." "Mám se tak špatně." "Nikdo mi nepomůže." "Je to všechno beznadějné." To všechno jsou pro univerzum jasné energetické povely a naše neštěstí je posíleno.

Stejný princip ale může pracovat také v náš prospěch. Myšlenková energie je vysílána a zhušťuje se. Různé energie se spojí, zachycují je různí lidé, kteří je považují za své vlastní ideje, přepracovávají je a najednou tu stojí partner, jakého jsme si přáli, objeví se žádaný výsledek či vytoužený předmět. Přání tedy není nic jiného než gigantická výměnná burza energie založená na principu hledat - najít.

Zákon rezonance

Zde se do hry zapojuje další z vesmírných zákonů - zákon rezonance. Ten říká, že stejné je přitahováno stejným a naopak nestejné se odpuzuje. To, co je stejné, se dokonce vzájemně zesiluje, tedy rezonuje. Jako u klavíru - uhodíte-li na jednu strunu, rozezní se i další naladěné struny. I naše myšlenky představují energii, která vibruje určitou frekvencí. Ať už si tedy myslíme cokoliv, uvádíme do pohybu to, co vibruje se stejnou frekvencí. A působí to i obráceně. Vše, co ve vnějším světě vibruje shodně s našimi myšlenkami, uvádí do pohybu i nás. Naše myšlenky jsou jako magnety, které přitahují vše, co se jim podobá.

Proč obdrží právě ti lidé, kteří už toho mají nejvíce, ještě více? Protože tak myslí, protože ve světě jejich myšlenek neexistuje nic jiného, protože žijí ve světě vibrací bohatství. Jsme-li zamilovaní, nezažíváme jen pocit štěstí z lásky, v našem životě probíhá lépe navíc i vše ostatní. Je to proto, že pozorujeme svět pozitivníma očima a pozitivní myšlenky vytvářejí pozitivní svět. Zdá se, že se nám vše daří: "Jsem tak šťastný." "Celý svět mi leží u nohou." "Všechno se mi daří." A skutečně, svět nám doopravdy leží u nohou, protože vesmír tyto pocity vnímá a zpracovává.

To platí samozřejmě i naopak. V okamžiku, kdy své mínění změníme a už se necítíme neseni láskou, posuzujeme svět kritičtěji a naše "přací věty" znějí úplně jinak: "Určitě mne podvádí." "Mě přece nikdo ani milovat nemůže." "Jsem tak ubohý a k ničemu." "Celý svět je proti mně." V souladu s touto změnou se během krátké doby úplně změní také naše prožívání a my obdržíme potvrzení svých myšlenek, aniž bychom věděli, že my sami jsme pravou příčinou vzniklé situace.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.