Můj pes Harry a já k sobě máme velmi blízký vztah. Harry, můj čtyřicetikilový dalmatin, vyslechne všechny moje stesky, utěšuje mě, kdykoli na mě padne deprese, a doprovází mě na každém kroku. Protože jsem ho vychovávala od jeho osmi týdnů, považuji ho za svého milovaného mazlíčka – za svého modrookého chlapečka a pro Harryho jsem milovaná maminka.

Jednoho krásného sobotního rána jsme si s Harrym vyšli do Central Parku. Pustila jsem svého miláčka z vodítka, aby se s ostatními psy proběhl po loučce, a spolu s dalšími páníčky jsem si vychutnávala jarní den v parku. Cítila jsem se dost na dně, protože mi nedávno dali výpověď z práce, kde jsem byla deset let. Procházka s Harrym po parku představovala jeden ze způsobů, jak se mi aspoň na chvilku dařilo zapomenout, že jsem nezaměstnaná a že vyhlídky na získání nového místa rozhodně nejsou růžové.
Zrovna jsem stála pod psí loučkou a mluvila s dalším pejskařem, když jsem zčistajasna zaslechla křik: "Počural mi nohu!" obrátila jsem se po hlase a propána! Nějaká paní hrozila na kopci mému mazlíčkovi, protože provinilcem byl očividně on. Rychle jsem vyběhla nahoru. Harry ještě nikdy v životě podobný zločin neprovedl!
Na kopci jsem bez velkého rozhlížení skočila rovnou po Harryho obojku, to pro jistotu, aby nevyvedl další nezdvořáctví.
Žena se v předklonu snažila zneuctěnou nohu očistit, a dokonce si vyzula střevíc, protože moč jí po lýtku stekla až k chodidlu.
Obě jsme se napřímily ve stejném okamžiku a vzápětí jsme na sebe šokovaně vytřeštily oči.
"Alexandro!" zvolala.
"Valerie!" hlesla jsem. Byla to moje bývala šéfka – právě ta, která mi před třemi měsíci dala výpověď.
Omluvila jsem se Valerii za Harryho chování, ale potom jsem se celou cestu domů jen smála a smála a zasypávala Harryho pusami a něžnostmi. Harry byl, samozřejmě, blahem bez sebe, že mu jeho uličnictví prošlo. Naštěstí už ho nikdy nezopakoval.
Já si však dodnes myslím, že vzhledem k Harryho báječné povaze a oddanosti existuje pouze jedno vysvětlení: svou "maminku" pomstil záměrně.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.