Zadumaný, pokojný sled lesů, jezer, vřesovišť a mokřin protkaný světly starobylých měst a vesniček, připomínajících živé skanzeny, i jantar z břehů nejsevernější části Baltského moře - to je Estonsko. Po staletí se tu v nadvládě střídali mocní sousedé, Rusové, Švédové, Dánové i němečtí řádoví rytíři, až konečně ve dvacátém století svitla hvězda svobody. Nejprve nakrátko mezi dvěma světovými válkami, pak v roce 1991 Estonsko jako první pobaltská zem vystoupilo ze Svazu sovětských socialistických republik. Více než 60 % z necelých dvou miliónů obyvatel tvoří Estonci a téměř jednu třetinu Rusové. Kdo z Rusů chce získat státní občanství, musí složit zkoušku z estonštiny. Estonci jsou hrdí na svůj ugrofinský jazyk a své národní tradice, rádi vyprávějí mnohé legendy a podivuhodné příběhy.

Tallinn – perla Finského zálivu

Tam, kde Baltské moře vytváří Finský záliv, leží jedno z nejkrásnějších měst severu – Tallinn, půlmiliónová metropole Estonska, chráněná UNESCEM. Jeho historie sahá do 12. až 13. století, kdy bylo toto území obsazeno Dány. Gotické a renezanční domy, úzké uličky, katolické, protestantské i pravoslavné chrámy vyprávějí o životě hanzovního města, děleného odnepaměti na Dómský vrch a Dolní město. Dómskému vrchu vévodí chrám Panny Marie, proslulý sbírkou erbovních štítů významných šlechtických rodů. Mezi nimi se může našinec pokusit vyhledat i erb Jindřicha Matyáše z Thurnu, velitele stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, který stejně jako Komenský bloudil coby emigrant Evropou.

Dolní město bylo kdysi chráněno hradbami, ze kterých se dochovalo téměř dva kilometry zdí a šestadvacet bašt. Nejznámější z nich Tlustá Berta propouští svou branou návštěvníky do tallinnského přístavu, který od středověku do současnosti neztratil na svém významu. Z vyhlídkové terasy, zbudované na masivu pobřežních vápencových skal, se naskýtá nádherný pohled na město. Pověst vypráví, že ubohá vdova Linda sbírala po smrti svého milovaného muže kameny na jeho důstojný hrob, a tak vytvořila Dómský vrch. Poslední kámen jí však neustále padal z rukou, takže začala z vyčerpání plakat. Z jejích slz vzniklo jezero Ülemiste, ve kterém ten poslední kámen Lindakivi dodnes leží. Dómský vrch tedy nebyl a nikdy nebude dokončen, což hlídá bájný mužík, který žije na břehu jezera, hrozícího městu zaplavením. Je příjemné toulat se starým městem, které tak trochu připomíná Prahu. Má své hospůdky i stánkové prodavače, nabízející rukodělné výrobky ze dřeva a vlny. Pletené svetry, ponožky a rukavice se vzory jelenů, medvědů a losů však navozují představu hlubokých lesů.

Tajemství Čudského jezera

K nejvyhledávanějším místům Estonska patří Čudské jezero, estonsky zvané Peipurské, které je pátým největším jezerem v Evropě. V jeho blízkosti se nachází několik letovisek s hotely i kempy. Dlouhé větve staletých borovic se sklání nad písečnými přesypy a poklidná vodní hladina láká ke koupání. Ač poměrně vysoko na severu, voda je tu v létě teplá i s přicházejícím večerem. Měňavá hladina nabývá barvy stříbra a její druhý břeh neuvidíš. Rybáři usedají ke svým prutům i sítím a zvídavý cestovatel vyslechne vyprávění o zimních radovánkách. To přijíždějí lidé ze vzdálených končin, aby se přímo se svými auty projeli po zamrzlé vodní hladině a v ledu sekali díry k lovení těch nejlepších druhů ryb. Milovník historie nemůže nevzpomenout na zašlou slávu, kdy roku 1242 velký kníže Alexandr Něvský zastavil v bitvě na zamrzlém jezeře postup německých křižáků na východ. Po dávném boji se do dnešních dnů nedochovala ani památka, těla bojovníků i všechna vzácná zbroj mrtvých jsou navždy pohřbeny na dně jezera a zaneseny pískem. Téměř všichni novodobí průzkumníci hledali marně. Jako svědectví minulosti tak zůstávají jenom letopisy a legendy.

Estonská Svatá Hora

Uspenský ženský pravoslavný klášter byl postaven na konci 19. století na severozápadě země v místě, nazývaném Pjuchtica, což v překladu znamená Svatá Hora. Legenda vypráví, že se tu prostým vesničanům zjevila Matka Boží a poblíž památného dubu byla nalezena její ikona. Pod horou pak vytryskl posvátný pramen, jehož léčivá síla už uzdravila bezpočet nemocných na těle i duchu. Poutníky, přicházející od městečka Kuremé, vítají z dálky zelené cibulovité kopule kláštera, kterému vdechl pohádkovou podobu architekt Preobraženskij. Nástěnná vyobrazení vstupní brány připomínají příběh prvního mariánského zjevení. Krásná paní v modré plachetce otvírá svou náruč věřícím. Ostatně za zdmi kláštera vyslechne i současník tajemné vyprávění o tom, že Bohorodička navštěvuje dodnes každou noc svou svatyni. Přichází, aby splnila upřímná přání prosících.

Věhlas kláštera byl vždy tak velký, že ani sovětská moc si ho nedovolila uzavřít. Odnepaměti byl znám svou zdravotnickou a charitativní činností. Pravoslavné pobaltské bratrstvo tu založilo v roce 1873 první bezplatnou nemocnici, lékárnu a dětský útulek. Abatyše Varvara zřídila klášterní školu, kde se děti učily nejen číst a psát, ale také různým řemeslům. Lékařské a zdravotnické kurzy probíhají stále. Každý, kdo přijde, zde nalezne útočiště na půlden, dva dny či několik měsíců. O službu nemocným a chod rozsáhlého klášterního hospodářství se stará sto šedesát řádových sester.

Chladivá voda z pramene chutná jako nejvzácnější "voda živá", kdo se v ní vykoupá, jako by se znovuzrodil. A srdce zahřeje setkání s lidmi, jejichž duše je čistá a hluboká jako ta posvátná studna.

Kopec splněných přání

Nejstarší národní park Pobaltí Lahemaa, založený v roce 1971, leží na břehu Finského zálivu. Bludné kameny v zátokách zařezávajících se do pevniny porostlé lesy a vřesovišti i vodopády zrozené z vody říček stékajících z pobřežního prahového glintu patří k pozoruhodnostem kraje. O letních měsících sem přichází mnoho lidí hledat krásu i odpočinek. Často navštěvovaná je Kasmu, vesnice námořních kapitánů. Do třicátých let dvacátého století tu byla námořní škola a ze 153 místních rodin mělo 64 ve svém středu námořního kapitána. Dnes se obec vylidnila, obyvatelé a návštěvníci přicházejí pouze za rekreací. Udržované dřevěné vilky s vyřezávanými okenními rámy, natřené na bílo či do modra a zelena, působí malebně. V místní kapličce najdete výstavu fotografií rodáků, která vedle ukázky zajímavých typů lidí svědčí i o jejich dlouhověkosti. Podle autora výstavy má toto místo zvláštní čarovnou moc, přivolávající klid duše, z níž pramení i dlouhá léta. Jeden ze starousedlíků založil ve vlastním domě soukromé muzeum s volným vstupem, často spojeným i s vyprávěním majitele. Najdete tu dobové fotografie, lodní knihy, mapy, rybářské sítě, lucerny, modely lodí, kormidla a před domem i hlásnou věž z dob sovětské moci s původní vývěsní tabulí přísných zákazů a příkazů, protože zde byla hranice, kde za mořem byl nepřítel. Snad nikdo si nenechá ujít vycházku ke Kopci splněných přání, jehož tradici založil sám dánský král Gustav Adolf. Říká se, že kdo přiloží na kopec kámen, splní se jeho přání. Když pak třeba zvečera usedne s kytarou k táborovému ohni, zjistí, že slunce tu nezapadá, neboť je v kraji bílých nocí a bude si přát, aby se sem ještě někdy vrátil.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.