Když fotografka Alena Hrbková chtěla udělat její herecké portréty, paní Skořepová navrhla, aby zkusila náročnější úkol – aby se pokusila zachytit její hereckou duši. Stalo se a nejnovější knížku paní Luby Tajnosti herecké a historky rozverné, kterou vydalo nakladatelství Smart Press, provází řada fotografií, které ono křehké herecké propojení s postavou odhalují zevnitř. Od jejích ostatních knížek se dost liší. "Ne dost, ale diametrálně, protože Tajnosti jsou hereckou zpovědí zachycenou prostřednictvím mých POSTAV," řekla paní Skořepová, když jsme se sešly krátce po autogramiádě. Samozřejmě, že jsme nemluvily jen o tajnostech hereckých, ale i o tom, jak se míjí s datem svého narození, či odkud se bere její nezdolná energie. A jak se dá zadržet čas.

Jak se dá zadržet čas?

O tom jsem už psala.

Ano, vím, dokonce i kde. V knížce O zvířatech a lidech a malých zázracích, ale ne každý ji četl. Takže jak zní Vaše rada?

Jenom nikdy nekoukejte na hodinové ručičky, jak uhánějí; jsou nepodplatitelné, to můžete klidně propadnout panice, leda, že byste je zastavili, nebo hodiny rozbili.

Co pokládáte v naší době za nejhorší?

Když pominu všechno ostatní, tak ze všeho nejhorší, dokonce nejnebezpečnější je ztráta sounáležitosti s přírodou.

Často zmiňujete svou podkrkonošskou babičku. Setkáváme se s ní ve všech Vašich knížkách.

Kolem podkrkonošské babičky bylo zvláštní kouzlo. Říkalo se o ní, že je jasnovidná, uměla léčit lidi i dobytek. Měla čistou mysl i duši. Nepřestávám děkovat za to, že jsem se mohla narodit v podhorském městečku a že jsem mohla prožít dětství právě u ní.

Věříte na víly a skřítky, v jedné knížce, myslím, že v Tajemných silách přírody, zmiňujete, že Vám, než jste šla do školy, nikdo neříkal, jak takové víly a skřítkové vypadají.

To je pravda. Jen já sama věděla, že to jsou stromy a kapradiny, že to, co ke mně vztahují, nejsou větve, ale živé ruce, že všechno je živé. Všechno se dívalo, mluvilo a poslouchalo. Když mi pak ve škole ukázali na obrázcích, jak mají takové víly a skřítci vypadat, vůbec se mi to nelíbilo. Žluté nakudrnacené vlasy, skřítci darmo povídat. Pitvořili se tak, že jsem se jich až bála.

Co znamená být jasnozřivý?

O tom se těžko mluví. Jak jsem už řekla, podkrkonošská babička měla ten dar, ale nebrala ho jako něco výjimečného. Vlastně si to vůbec neuvědomovala. Ona prostě věděla a dál se tím nezabývala. Nepotřebovala si nic ověřovat.

A Vy? Překvapilo Vás někdy něco neobyčejného?

Ne a nepřekvapí. Jako by to bylo někde v hloubce napsané.

Jasnovidnost, léčitelství. Není to svým způsobem břemeno?

Pro toho, kdo to má vyzkoušené, tak ne. Ale pro ty, kteří si nejsou takovým darem jisti, to břemeno je. A také může uškodit. V Podkrkonoší jsem poznala takového, který říkal, že když v člověku něco vidí, že to hned rozpouští.

Věřit, nevěřit? Zvláštním, řekla bych až úkazem, byl páter Ferda. V listopadovém čísle Phoenixu o něm píše Martin Petiška, který se s ním stýkal. Vy jste ho také znala. Jaký byl páter Ferda, myslím jako člověk?

Měla jsem to štěstí, že jsem s ním mluvila, dokud nebyl ještě nemocný. Jela jsem za ním kvůli tatínkovi. Pomohl mu. Měl smysl pro humor, ale později byl trochu nevrlý. Já jsem si netroufla udělat něco mimo. Byla jsem jako puťka. On toho moc neměl. Říkal, že bude léčit jenom děti, aby se dostal do nebe. I doktoři ho uznávali. Dožil se pětasedmdesáti.

Kdy vlastně zemřel?

V jednadevadesátém. Sudičky mu vstrčily do kolébky jasnovidnost a on ten dar skutečně využil.

Je podle Vás schopnost rozpoznat závadu v těle daná?

V každém případě je to dar. A každý k němu má jiný přístup. Někdo je doslova posedlý touhou lidstvu pomáhat, někdo si řekne – co já s tím, mám svých starostí dost.

Jak to bylo za dob Vaší babičky?

Dřív se o tom moc nepřemýšlelo. Především nebyly nemoci, jaké jsou dneska. Tak ty zhoubné asi byly, ale říkalo se tomu třeba jinak. Lidových léčitelů a ranhojičů, co spravovali zlomeniny a trhali zuby, bylo hodně. Ona byla také jiná situace, především vzduch byl čistý. Teď zeleně ubývá, za to přibývá aut a všude se staví. Žádná sounáležitost s přírodou. Všechno si zničíme.

Vypadá to, že si pod sebou pěkně podřezáváme větev.

Nepodřezáváme, my jsme si ji už podřezali.

Myslíte, že je to tak zlé? Mluvily jsme o léčitelství jako o daru. Možná, že se takové schopnosti dědí. Čím Vás sudičky ještě obdarovaly?

Mě prostupuje všechno, co dělám, všechno něčemu slouží.

Jednou jste řekla, že zahradničení, herectví a psaní jsou u Vás propojeny.

Je to vzájemná symbióza. To hraní bylo ve mně stejně jako psaní.

Ale co je Vám bližší?

Myslím, že to herectví, ono se to vlastně nedá oddělit. Obojí je dar, schopnost dávat člověku nějakou formou, která je také dar.

Píšete lehce?

Můžu říct, že se mi píše strašně lehce. Jedna mediální paní, už umřela, mi řekla, že to píše někdo ve mně. Fakt je, že většinou ty svoje zápisky vytrácím a musím psát znovu. A když je po čase najdu, zjistím, že jsem to napsala úplně stejně jako to předtím.

Máte počítač?

Píšu z hlavy do ruky, jakákoliv technika mě brzdí.

Vraťme se ještě k té Vaší knížce. Je opravdu po všech stránkách půvabná a vyvážená. Skutečná cesta do herecké duše.

Vím, že mě Pán Bůh poslal na zem kvůli herectví.

Vzpomínáte ráda?

Nemám ráda vzpomínky, protože ty časy, na které myslím, se už nevrátí. Spíš mě baví si ty časy přitáhnout, nechat je " rozžít" v přítomném čase, vybavovat si obrazy, vůně, zvuky slov.
Mám ráda mluvené slovo odjakživa. Účinkování ve Viole bylo pro mě vždycky svátkem.

Je prosinec, tajemný čas vánoční, jaká vzpomínka z dětství se Vám vybavuje ze všeho nejvíc?

Jednu mám velice sugestivní, přetrvává dodnes. Zaťukání na kuchyňské dveře a v nich se objeví ledová chaloupka ověnčená dobrotami. Špejle oblepené hedvábným papírem, na podlaze chaloupky nachumeleno krystalovým cukrem. Po hambalkách ajbišové certle, panenské jablíčko jako poselství z dalekých severských krajů. Dětská fantazie pracovala naplno.

Myslím, že Luba Skořepová pracuje pořád, jenom trochu jinak, v rovinách, kterým zcela nerozumíme...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.