Myšlenka je energie, stvořená bytostmi schopnými myslet. Tato energie dostává tvar, který odpovídá obsahu myšlenky. Tehdy se také myšlenka stává bytostí myšlenkového světa se všemi znaky svébytné existence. Dokonce i jen letmá, avšak určitá myšlenka, může nadlouho jistým způsobem zbarvit stav mysli, když pulzuje okolo svého původce nebo okolo toho, k němuž byla vyslána…

Především je nutné přijmout fakt, že člověk je přirozeným tvůrcem myšlenek – tedy tvorem myslícím podle své vůle. Naše myšlenky jsou podle svého charakteru a síly nositeli pozitivního smyslu a jsou tedy světlonosné. Myšlenky skleslosti, zoufalství a strachu, ale i odsouzení, neklidu nebo podrážděnosti jsou však opačného charakteru. Poznání světla plodí světlé myšlenky, temné poznání zase myšlenky temné. Mezistupňů mezi oběma těmito póly je nekonečně mnoho a povaha myšlenky se tak pozná podle jejího šerosvitu. Vláda nad vlastní myslí vyžaduje, aby si člověk sám odpověděl na otázku, jakého druhu je myšlenka, která se mu právě honí hlavou. Nezávisle na vnějších okolnostech můžeme pomoci své mysli prozářit, či zatemnit okolí a všechny lidi v něm. Sféra působnosti mysli je značně široká, a pokud myšlenka nepochází od světla, dosáhne její škodlivý vliv nesmírně daleko.

Otrokem svého díla

Oblast působení mysli je velmi hluboká a snad i bezedná, přesto není lidská mysl považována za vůdčí princip. Její vládce, člověk, pokud jí skutečně vládne, může však s její pomocí konat zázraky. Dnešní lidé jsou ke své mysli mnohdy zcela lhostejní. Jejich myšlenky nervózně těkají a přeskakují od jednoho ke druhému a často zcela ovládnou svého původce. Někdy jej dokáží dohnat k různým excesům a mohou si s ním dělat, co se jim zlíbí. Vzniká tak logický rozpor: člověk plodí myšlenky, aby se vzápětí stal jejich otrokem. Takovéto zotročení je o to smutnější, uvážíme-li, že většina myšlenek se rodí zcela náhodně a pod vlivem naprosto neuspořádaných podnětů, emocí a vášní. Kolik z nás již bylo trýzněno pocity strachu, závisti, zloby či podráždění? Všechny tyto pocity visí na auře odsouzence jako živé bytosti a souží jej neustálou bolestí. Kolik jen zármutku, žalu, sebevražd a hrůz mysl plodí!

Mysl je třeba ovládnout

Hrozivou sílu mysli je proto nutné ovládnout stůj co stůj. Je třeba začít u těch nejmenších myšlenek a přes ně se dostat k velkým. Mantram je proces ovládnutí mysli a zároveň i modlitba, opakování svatých promluv i přednes veršů. Přitom nasměrovat myšlenky určitým kanálem můžeme kdykoli a mysl se snadno podřizuje vůli, neboť je z ní zrozena. Vládneme-li svojí myslí, vědomí se čistí od všech nedobrých myšlenek a jejich místo zaujímají myšlenky dobré a přínosné. Na tuto cestu se může vydat každý z nás. Avšak bez ovládnutí mysli je jakýkoli další stupeň povznesení zhola nemožný.

Obklopme se světlem

Každá myšlenka, představa a každé slovo vyvolávají v lidském organizmu určitou reakci. Dokonce i pouhé zopakování takových slov jako odvaha, odolnost, vyrovnanost vyvolá jejich karmickou odezvu. Stejně tak mají odezvu i slova negativní. Slova a myšlenky krásy jsou již ze své podstaty tvůrčí, a tedy i reakce na ně zákonitě přinášejí dobro, a naopak myšlenky nenávisti, skleslosti a odsouzení ubližují. Nepůsobí jen na lidi, ale také na zvířata, rostliny a věci. Z mnoha dnešních lidí bohužel jen zřídka vychází světlo a jeho poselství. Častěji vidíme jen soumrak a plíseň rozkladu. A tak to na světě chodí – jedni tvoří, druzí ničí.

Všechny temné stavy mysli jsou nesmírně zhoubné a ve větším měřítku škodí celé planetě. Vesmírný jed je očím neviditelný, a přece tolik zkázonosný. Řešení je jediné: obklopme se světlem, nesme jej s sebou, chraňme se jeho září a uzdravujme jím všechny bytosti ve svém okolí.

Ani dobru nelze učit násilím

Když jsme již dříve hovořili o starostlivém vztahu ke zdaru blízkých, měli jsme na mysli ten nejněžnější dotek, ne jedovaté odsouzení. Je proto načase přijmout fakt, že není možné zamořovat prostředí neuváženými odsudky, neboť kde je odsudek, objeví se brzy i pomluva. V čem je rozdíl mezi odsouzením a spravedlivým souzením? Každý z nás chápe, že jsou zločiny, u nichž je přísný soud nezbytný. Běžný odsudek vedle nich znamená jen povrchní slovo, které ubližuje. Lidé se často pokoušejí s pomocí odsudku přimět jiné, aby se chovali podle jejich představ. Nechtějí pochopit, že každý má svou vůli, tak jako každý pták zpívá svoji píseň. Takového pěvce můžeme zabít, ale nikdy mu nevnutíme vlastní melodii. Velice smutný je pohled na lidi, kteří pod tlakem okolností vyplňují cizí vůli, a ještě žalostnější je, pokud se takový nátlak odehrává okolo učení dobra. Duše některých lidí však již natolik zdivočely, že bez vzájemného odsuzování nemohou existovat. To už není laskavý dohled nad zdarem blízkého s cílem pomoci, naopak, nyní se odsouzení stává smyslem života. Jde vlastně o určitý druh vampyrizmu, kdy je vyžadováno ovládnutí aktivnějšího životního fluida k nasycení vítěze.

Mírná cesta harmonie

Při posuzování lidských vlastností je nutné vzít v úvahu otázku nadpozemského života. Lidé často upadají do různých krajností, aniž by poznali kýženou harmonii. Nevědomci si myslí, že takové kvality bytí jsou vlastní pouze nejvyšším jógám, avšak mírná cesta harmonie byla zjevena celému lidstvu. Nedostatek víry je součástí všech oblastí poznání. Zvláštní skupina lidí je nevírou doslova zachvácena. Je jich mnoho a jsou schopni odsuzovat vše, co nezapadá do jejich vědomí. Řada lidí si také stěžuje na neužitečnost modlitby. Říkají: "K čemu jsou samotářští poutníci a kláštery, když se svět řítí do neštěstí?" Nikdo však nepomyslí na to, co by bylo se světem bez modliteb! Odkud se bere pocit spojení s Nejvyšším, když ne z modlitby? Jen ať si tito samozvaní soudci vzpomenou: nezachvělo se někdy jejich srdce nadšením? Most k vyššímu světu je třeba chránit. Z řady pozemských věcí zapadají do pojetí vyššího světa láska a tvořivost. Pokud však oba tyto pojmy vyvolají jen odsouzení, je to znamením pustého a mrtvého srdce. Nebuďme smutní, když se setkáme s touto odmítavou reakcí. Je to stejně zákonité jako střídání světla a tmy.

"Neomylní" skeptikové

Je velmi těžké pořízení s těmi, kdo tvrdí, že to, co nevidí, nemůže ani existovat. Uvažují podobně jako jejich pradědové před vynálezem mikroskopu a žádné analogie je nemohou přesvědčit. Sami sebe nazývají realisty, materialisty a skeptiky a ostatní jsou pro ně idealisté hodní odsouzení. Otázka, jež lidi obzvláště tíží, je, proč se tvůrci duchovních nauk nevyhnuli nejrůznějším fyzickým nemocem. Tuto otázku obvykle pokládají právě ti, kteří těmto nemocem svojí podezřívavostí, odsudky a řadou dalších nesnází sami napomáhají. Posaďme ale podobného jízlivce do zamořené místnosti a uvidíme, jak rychle se u něho projeví všemožné choroby.

Cizí chyby – odraz našich nedostatků

To, že čestně přiznáme vlastní nedostatky, nám pomůže zbavit se touhy odsuzovat druhé. Když se v nás toto přání začne ozývat, pohlédněme na sebe samé a zamysleme se, zdali se podobná vlastnost nenachází také v nás. Jestliže ji v sobě objevíme, touha odsuzovat se vytratí. Je známou skutečností, že na druhých lidech nachází odsuzující především ty negativní rysy, které sami chovají ve svém nitru. Zloděj napadá zloděje, hamižný hamižného, podvodník si všímá podvodů, egoista sebestřednosti atd. V člověku je toho mnoho, za co odsuzuje druhé. Až dosáhne dokonalosti, nebude již této metody zapotřebí. Kde jsou však oni dokonalí? Jak málo je těch, kdo kráčejí cestou k Pánu, a jak málo je mezi nimi dokonalých. Lépe řečeno, dokonalí neexistují, neboť každý svádí svůj zápas a každý překonává svou nedokonalost. Na každé přání něco na druhém odsoudit můžeme vždy odpovědět vlastním srdcem: "Hle, v něm jsem uviděl nedokonalost. V sobě však nalézám ještě cosi horšího, co jsem dosud nepřekonal. Jak tedy mohu odsuzovat druhé, když já sám, který jsem povolaný Učitelem, nejsem dokonalý. Lépe bude přenést energii odsouzení na sebe sama a očistit se tak od všeho, co není hodno učedníka."

Dějiny řízené jemnohmotnou vůlí

Povšimněme si, jak se někdy celý národ nebo i jednotliví lidé stávají předmětem odsouzení okolního světa, přestože právě od nich pocházejí nejskvělejší lidské úspěchy. Dávno bylo řečeno: "Nevinné hledej mezi odsouzenými." Není možné nevidět, jak svět útočí na nositele poselství pravdy. Lidé nechtějí vidět pravou podstatu věcí a spokojí se s několika málo povrchními informacemi. Představme si, jak by se změnil výklad dějin, kdyby se odhalily všechny skryté pohnutky, které vedly k velkým světovým událostem. Především by se zjevily neznámé postavy, o nichž lidstvo nemělo ani tušení. Místo císařů a vládců by zaujali ti, kteří dosud stáli v ústraní. Lidé by si povšimli, že se mnohé věci odehrávají mimo jejich logiku. Občas se totiž zdá, jako by věci zachvátil zmatek, a nakonec zjistíme, že vše bylo od počátku dokonale naplánováno. Tyto aspekty ovšem překračují úroveň pozemského chápání.

Nehledě na veškerou přesvědčivost viditelných věcí plynou světové události kupředu a jsou řízeny vůlí jemnohmotného světa. Všechny karmické následky minulosti musejí být ve hmotném světě přijaty dříve, než se jim jejich přisouzená budoucnost zjeví ve viditelných obrysech. Řada všech lidských činů je nesmírně dlouhá a plevel musí být vytrhán i s kořeny. Vědomí lidstva ještě není připraveno přijmout nový ráj a novou Zemi. Čas se však krátí a nový řád nadejde náhle a neočekávaně. Tehdy bude starý svět definitivně poražen.

Helena Rerichová, Karma odsuzujících, eugenika

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.