Ve Phoenixu 2/10 jsme informovali o speciálních biomechanických stélkách do bot, které vyvinul a do života uvedl pan Josef Hanák ze Snovídek. Nedá nám, abychom neinformovali o velmi zajímavém experimentu, který se díky jeho iniciativě a za pomoci dalších obětavých a nadšených lidí podařilo dotáhnout až do konce. O co vlastně šlo?

V rodišti Spejbla a Hurvínka

Loutky těší a baví mnoho let celé generace a mají svoje osobité osudy. Některé kočovaly s divadly, jiné rozesmávaly tisíckrát celé publikum, některé vystupovaly v dětských snech, jiné se proslavily po celém světě. Prostřednictvím loutek mohou děti prožít cokoliv, vydat se kamkoliv, všude tam, kam jim to jejich fantazie dovolí. Víte, kde vám pomohou podnítit fantazii vašich dětí? Ne? No přece v Muzeu loutek v Plzni.

Nevím, jak vy, ale já si od doby, co je synek velký a co nemusím vymýšlet žádný víkendový program (znáte to – vymyslet něco, aby se dítě dalo někam vytáhnout, aby se nepoflakovalo po sídlišti bez dozoru a nevkročilo na šikmou plochu), velice vychutnávám sobotní jitra. Jsem sice paní svého času a sobotní jitro by teoreticky mělo být naprosto stejné jako všechna ostatní – ale není.

Když jsem se dověděl o pádu letadla s polským prezidentem u Smolenska, draly se mi do očí slzy. Mimoděk jsem si spojil tuto událost s hrůzou vyvraždění 22 tisíc zajatých polských důstojníků a příslušníků inteligence v roce 1940 sovětskou KGB. Vznikl ve mně na chvíli pocit jakési dějinné nespravedlnosti, který mne vedl k hlubokému ponoření se do sebe a zkoumání z lidského hlediska podivných dějinných událostí. Je jich v historii všech národů mnoho – od záhadně nezdařeného von Stauffenbergova atentátu na Hitlera až po námi proklínanou bitvu na Bílé hoře.

Hledačům světla a všem, kteří se kdy setkali s diagnostikem a léčitelem panem Josefem Kumpou. Pojďme společně vzpomenout a poděkovat této světelné bytosti za všechnu lásku, kterou nám po celý svůj život, při svém putování po naší milované vlasti, tak bohatě rozdávala…

Mottem jednoho z článků uveřejněného v nedávné době ve Phoenixu byla tato velká pravda: abychom v sobě nalezli touhu objevit nádheru světla, musíme důkladně poznat tmu. A právě to se v mém životě i životě Josefa Kumpy mnohokrát potvrdilo.

Jeho život přetékal láskou

Poznal jsem ho před dvanácti lety. Tehdy jsem neprožíval zrovna radostné období. Při našich setkáních, která byla poté čím dál častější, jsem si všiml, že stále oplývá dobrou náladou. Protože jsem tehdy nebyl ještě natolik citlivý, abych vnímal to silné a stálé vyzařování jeho bytosti (napojení na boží zdroj lásky), divil jsem se, jak to dělá. Měl jsem ale to štěstí poznat to v praxi. Postupem let jsem byl stále častěji svědkem jeho velkého vlivu vyzařováním lásky na své okolí, kdy se mnohdy těžká životní situace změnila jeho působením v harmonickou.

Mnohokrát jsem ho tiše sledoval při diagnostikování virgulemi (pracoval s energií astrálního těla pacientů), často jsem byl přítomen četným a dlouhým telefonátům neodbytných žadatelů o pomoc (v jisté době používal pro službu bližním dokonce čtyři telefony a někdy diagnostikoval i po půlnoci). Miloval tuto práci natolik, že ho většinou ani nijak zvlášť nepohoršilo, pokud si někteří lidé jeho pomoci nevážili, a dokonce mu nepodali ani symbolické občerstvení, když za nimi cestoval přes celou republiku. To, že všechny láskyplné skutky konal zadarmo, bylo samozřejmé, o zaplacení cesty vlakem, kterou hradil ze svého skromného důchodu, ani nemluvě.

S úsměvem i pokorou

To vše podnítilo mou snahu pomoci mu v jeho úsilí, které si tato duše ve své inkarnaci zvolila. A tak jsme společně v těchto krásných letech vymýšleli jak na to, vytvářeli jsme kruhové diagramy, vyráběli mrtvou a živou vodu, občas vyráželi na výlet hledat patogenní zóny (i pan Pfeifer byl rád za naši pomoc) a občas se mi dostalo také cti převzít některé pacienty do své péče a pomoci svou radou – to "když už bylo té práce příliš mnoho", jak pravil Josef, mnou ovšem s láskou a pokorou nazývaný "můj dědeček". K tomuto oslovení se váže veselá historka (na "srandičky" nás oba užilo). Na akci "MINERVA", kam jsme oba společně jezdili pomáhat bližním (on jako diagnostik, já jako jeho pomocník), se organizátorka paní Erdelyiová cítila poněkud nesvá, protože nevěděla, zda jsem já tak mlád, nebo on tak stár (tehdy se blížilo mých padesát let a jemu osmdesátka).

Někdy se však naše role se obrátily a já se stal jeho trpělivým učitelem. Třeba při malých lekcích léčebných technik jógy, pránájány nebo chi-kungu pro podpoření síly jeho slábnoucího fyzického těla, či při mnohahodinových maratonech na akcích "MINERVA", kde ho práce vždy tak pohltila, že zapomněl pít a jíst, a tak jsem mu musel dělat "taťku". Strávili jsme spolu i spoustu nepracovních a velmi příjemných chvil rozmlouváním o moudrostech z knih vydavatelství AGAPE, o léčitelských zkušenostech S. N. Lazareva či o společných zážitcích z rodinných konstelací terapeutky Vlasty Kolářové. V posledních letech jsme oba cítili nutnost ukazovat lidem cestu zpátky k Bohu a k samoléčení tak, jako to před svým odchodem vyjádřili velikáni českého léčitelství – pánové Janča a Paseka.

Návrat domů

Nejpříjemnější ovšem bylo společné plánování prázdninového pobytu v maďarských lázních. Bohužel ke společné dovolené v Zalakároši již nedošlo. Odešel domů – do Světla – v září loňského roku při jedné ze svých cest od pacientů; v době svých nedožitých 83. narozenin. Nějaký čas mi scházely ty společné chvíle, na které jsem si zvykl, ale nezbylo než se snažit stát se též takovým světlem. A tak stejně jako jsem s pokorou poděkoval svým rodičům za život a lásku, děkuji i Josefovi, jenž bude navždy mým drahým přítelem, za lásku, s níž mne provázel v mé cestě stát se láskyplnou bytostí. Děkuji mu i za své děti Vítka a Martinu, které měl velmi rád a přál jim vždy jen to nejlepší. Děkuji mu za všechny své blízké a milované.

Protože však na mém zcitlivění mají velký podíl i další světelné bytosti, které mi v mém životě pomáhaly, posílám své vřelé díky také jim: Patricii Anzari a Janu Potměšilovi za mé první krůčky ke světlu, terapeutce Vlastě Kolářové za její láskyplnou pomoc a mateřské zacházení s mým vnitřním dítětem, mému dlouholetému učiteli, terapeutovi a překladateli Mirku Kokindovi za zasvěcení do léčebných technik reiki a krija jógy a dále mému milovanému učiteli Jógánandovi, skrze něhož jsem konečně pochopil, co je mým úkolem zde na Zemi. Také všem, kteří mi dovolí, abych pro ně konal láskyplné skutky.

Závěrem bych rád poděkoval redakci Phoenixu za možnost vyjádřit tímto způsobem dík svému dlouholetému příteli, učiteli a druhému otci – za sebe i za všechny, kdo ho měli rádi.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.