Když jsem já – a můj manžel David – brzy po svatbě pracovali spolu v psím salonu krásy, naskytly se nám nesčetně příležitosti pozorovat lidi na druhém konci psího vodítka. Život tehdy plynul klidněji než dnes a my měli spoustu času všímat si při práci lidských povah a později je spolu probírat.
A jedna z našich studií lidské povahy se týkala i Georgie. Navenek se sice choval dost mrzoutsky, ale jinak byl sentimentálně založený. Starý Georgie nosil srdce na dlani a obzvláštní slabost měl pro Evie, manželku, která s ním prožila pětačtyřicet let. Její smrt po dlouhé nemoci znamenala pro drsného pána obrovskou ránu.
Každý duben, vždy na výročí Eviina úmrtí, Georgie nechal v místních novinách otisknout básničku, kterou složil na manželčinu počest.
"Každoročně touhle dobou můžeme počítat se dvěma velkými jistotami," poznamenal David, zatímco obracel stránky novin. "Platíme daně z příjmu a přečteme si básničku od Georgie."
"Náhodou podle mě je to dojemné!" namítla jsem. "A povím ti ještě něco: jestli Georgie nevezme svého psa co nejdříve k veterináři, bude za chvíli oplakávat další blízkou duši."
Už skoro rok jsem byla nešťastná pokaždé, když Georgie přivedl na stříhání svou fenku Daisy neurčité rasy. Všimla jsem si, že po celém těle rostou Daisy malé boule, ale kdykoli jsem nadhodila, že malou fenku by měl vyšetřit veterinář, Georgie honem změnil téma. Celá nešťastná jsem tu situaci probírala s Davidem, jenž na vedlejší úvazek pracoval i jako sanitář na psychiatrii. "Lidé Georgova typu jednají až ve chvíli, kdy k tomu vnitřně dozrají," vysvětloval mi. "V psychiatrické a vůbec medicínské terminologii se to označuje jako popírání reality."
Georgovu hrůzu jsem nedokázala pochopit. V duchu věřím, že démon neexistuje až do chvíle, dokud ho konkrétně nepojmenujeme. A Daisy pro osamělého vdovce znamenala mnohem víc než obyčejného mazlíčka. Georgie byl za mlada náruživý kuřák a piják, takže vinou špatného zdraví musel nastoupit do předčasného důchodu, ale nyní se snažil zůstat co nejvíce fit. Součást jeho zdravého životního stylu tvořily i každodenní procházky s Daisy.
Jeho život se točil výhradně kolem pejska. Každé ráno vyráželi do pekařství na snídani, kde číšnice Ruthie schovávala pro pána obyčejný a pro Daisy kokosový věneček. "Já vím, že to není zdravé, ale zůstala mi už tahle poslední neřest," vysvětloval mi. Po návratu se uvelebil v křesle a v televizi sledoval soutěž Riskuj. Před obědem si ti dva vyšli na další procházku. Následovalo odpolední zdřímnutí a spolu vstali natolik včas, aby přivítali školáčky, kteří vystupovali z autobusu přímo před jejich domem. A ať už se páníček zabýval čímkoli – hrabal listí, natíral plot, sázel cibulky tulipánů, nebo sekal trávník – Daisy se mu šťastně motala v patách a poslouchala jeho nepřetržité povídání.
Kdykoli si vyzvedával voříška po mytí a stříhání, doslova překypoval pýchou. "No ne, podívejme, jaká je z tebe krasavice," rozplýval se, zatímco Daisy se blahem doslova svíjela. "Ukaž nám, jak umíš tancovat!" pejsek se poslušně zatočil na zadních nožkách a pak si ňafnutím řekl o sušenku. "Ukaž Kathy, jak chodíš na procházku," vybídl pak fenku, která nadšeně zvedla vodítko do tlamy a ťapala ke dveřím.
A teď se půjdeme podívat na maminku a ukážeme jí ty pěkné mašličky." Společně odešli navštívit Eviin hrob.
Přišla a odešla ještě jedna zima, než Georgie konečně vzal Daisy k veterináři. Mezitím boule vyrostly a ztvrdly. Když se mi Georgie svěřoval, že veterinář navrhuje, aby Daisy netrápili operací, zmocnilo se mě zlozvěstné tušení. "Tvrdil, že se jí uleví, když jí budu dávat léčivé koupele." Kdo ví, proč jsem nevěřila, že tohle byla jediná informace, kterou od veterináře dostal.
Jak ubíhaly měsíce, Daisy slábla. Postupně jí dělalo stále větší potíže i obyčejné stání, takže jsem ji stříhala v leže, ale přesto mi při každé návštěvě předvedla svoje veselé kousky. "Ukaž Kathy, jak se umíš stydět," vybízel ji pán a fenka zatáhla hlavu mezi ramena a přikryla si oči packou.
Po návratu z letní dovolené jsem se dozvěděla, že moje nejhorší obavy se naplnily: Daisy umřela. "Georgie byl hrozně nešťastný z toho, že tu nejste," hlásala moje asistentka. "Dokonce obvinil veterináře z šarlatánství. A co hůř, nakonec se rozplakal." Zkoušela jsem Georgovi zavolat, ale marně, takže jsem mu nakonec poslala dopis s vyjádřením soustrasti. O pár měsíců později se zastavil v psím salonu a já si uvědomila, že vzhledově zestárl o řadu let. Spolu jsme vzpomínali na Daisy a její legrační kousky i milou povahu. "Syn mě pořád napomíná, ať se vzchopím. Ale víte, jestli mi řekne ještě jednou: "Ale tati, vždyť to byl jenom pes..." Místo odpovědi jsem stařečka soucitně objala. "A nejhorší ze všeho je, že to byla moje vina," přiznával v slzách. "Vyčítal jsem to veterináři, ale víte, kdybych Daisy vzal na prohlídku hned, když jste mi to poradili poprvé, mohla tu ještě pobíhat." David vzal starého pána kolem ramen. "Život nám všem dává proklatě tvrdé lekce, Georgi," připomněl mu laskavě.
O pár týdnů později zasáhl osud. V psím salonu se objevila mladá žena a vedla psa neurčité rasy s kožíškem zanedbaným od hlavy až po ocásek. Z ježatého a nevzhledného stvoření táhnul pach, který mi už zdálky prozrazoval, že se dostal nebezpečně blízko ke skunkovi. "Tohle je Fanny. Patří tetě a strýcovi, ale teď se jí chtějí zbavit." Sklonila jsem se k psovi, abych si ho prohlédla trochu lépe, ale Fanny uskočila. "Radši bych vás měla varovat, je to zlé psisko. Štěká od rána do večera a nesnáší děti." "Štěká i v domě?" zajímala jsem se. "Kdepak, do domu nesmí. Mají ji na dvoře přivázanou k boudě." Chudinka Fanny byla vyděšená a nervózní.
Práce s ní nebyla ani snadná, ani příjemná. Když nakonec byla odvlečená, odsmraděná a vykoupaná, zpod vyholené kůže jí trčely křehké kosti – ale připadala mi až strašidelně povědomá. "Koho ti připomíná?" zeptala jsem se Davida. "Že vypadá jako Daisy, Georgův starý pes?"
Bez přemlouvání se to neobešlo. Georgie se zapřísahal, že dalšího mazlíčka si pod střechu už nikdy nevezme. "Projít tou hrůzou podruhé bych už nedokázal," bránil se. "A po tom, co se stalo Daisy, si psa beztak nezasloužím." "Ale Georgi, sám moc dobře víte, že jste hrozně osamělý!" dorážela jsem jak zkušený koňský handlíř. "Každý je osamělý," brblal.
"Ta chudinka strávila celý život na rezavém řetězu na nějakém zabahněném dvorku. Vůbec se nedostala do kontaktu s lidmi!" bojovala jsem jako lev. "Ale kdo ví, možná byste si ji brát neměl. Bude potřebovat spoustu cvičení, trpělivosti a lásky. Možná by to na vás bylo moc." "No, hádám, že základní výcvik bych zvládnul," zahučel George. "Poslyšte, kdyby to nedělalo dobrotu, vždycky ji můžete vrátit!" nabídla jsem vstřícně.
Georgie ze všeho nejdřív přejmenoval psa na Daisy II. Narostl jí hebký nadýchaný kožíšek, brzy se naučila chodit na vodítku a přiběhnout na zavolání.
Když ji však pán přivedl na stříhání, bála se zůstat bez něho, a pokaždé ho vítala záchvatem nadšeného štěkání. "Sledujte tohle," vyzval nás jednou a položil na židli klíče od auta. "Daisy, chceš jít na koblížky?" Pejsek se jako blesk přiřítil k židli, vyskočil a přistál na všech čtyřech s hlavičkou nakloněnou dovádivě na stranu a s klíči pevně sevřenými v zubech. Georgie pýchou jen zářil.
S Davidem jsme stáli na prahu a pozorovali šťastnou dvojici, jak kráčí k zasněženému parkovišti. "A nezapomeňte – kdyby to nedělalo dobrotu, vždycky ji můžete vrátit!" křikla jsem za ním.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.