Sladké plody našich vztahů

V minulém čísle jsme si připomněli, co před staletími vypozorovali súfijští mniši, jak dokonale zmapovali povahy nás lidí. A není to ledajaký sumář lidských povah, nýbrž sonda mířící k samé podstatě lidského bytí - k přemýšlení, které často bývá zakalené naším egem (potřebou, aby bylo po našem, abychom měli oproti druhým lidem výhody, abychom sebe ochránili před vnějšími vlivy - což často klidně děláme i na úkor ostatních).

Vhled do enneagramu je ponořením se do našeho ega - do našich nepříliš dobrých vlastností, které však neměníme, protože změna by znamenala práci, a do té se nám nechce. Proto své chování před sebou i před ostatními omlouváme a prohlašujeme ho za dostačující, normální, přiměřené, vhodné. Ale kdo to s žitím lásky a pravdy myslí opravdověji, může s pomocí enneagramu postoupit dál...

A to k poznání, že trpkost ve vztazích - kterou tak často pociťujeme - i bolesti těla, které nedobré vztahy provázejí, nejsou nejvyšší metou, ke které můžeme v životě dojít, nýbrž jsou nápovědou k našemu růstu.

A kdo navíc k enneagramu přidá poznatky o karmě, nedovolí si zůstávat v dětských představách, že za všechno mohou ti hrozní lidé kolem nás, kteří nám provádějí příšerné věci, vůbec se nechovají, jak my chceme, a kvůli nim místo sladkosti žití prožíváme jen trpkost (kdy náš vzájemný vztah vypadá, jako když se do sebe zakousnou dva vzteklí psi)... takový  člověk si k sladkým plodům ve vztazích i v oblasti zdraví dojde.

Žijeme-li v těžkostech, vždy na tom máme svůj podíl.

Přiznání si minimálně spoluúčasti na problémech ve vztazích - fakt, že trpké plody jsme vypěstovali společně - to je začátek možného obratu k lepšímu. A platí to samozřejmě i pro vztahy v manželství.

To si zatím žena podnikatele, jejíž příběh připomínám, nepřipustila. V plné šíři viní ze všeho, co ji trápí, svého manžela.

Paní Ludmila si přišla pro radu a líčí, jak je usazená ve zlaté kleci z majetku, ovšem zdravotně i ve vztazích je na dně. Bolí ji klouby, hlava, špatně spí, rozhodí ji každá maličkost natolik, že často pláče. Smutnou náladu a stavy beznaděje má teď velmi často. Jsou dny, kdy ani nemůže vstát z postele. Bere prášky na nervy, na klouby? Jako důvod uvádí chování manžela, který má svou firmu a téměř vůbec není doma. Nepovídá si s ní, na ničem se nechce domluvit, jen se s ní hádá. Peníze jí dává, má, na co si vzpomene - tak co prý ještě chce? Navíc má manžel milenku. Náznaků o jeho možné nevěře bylo za poslední roky víc, ale teď už se to ani nesnaží skrývat.

Má vůbec toto její trápení řešení?

Odpověď je stejná jako na otázku, zda je možné zlepšit postavení dvou do sebe zakousnutých psů... Ano, možné to je. A nejenom, že je to možné, je i žádoucí to udělat. Psy bychom pravděpodobně polili kýblem studené vody, dali si je na vodítka, odtrhli je od sebe a odvedli je každého do jiného kotce, aby dali pokoj. S lidmi to tak jednoduché není. Člověk podléhá vesmírným zákonitostem, kde hned první z nich mu přisuzuje možnost volby: může se rozhodnout, jak chce.

1. vesmírný zákon zní: "Každý dospělý svéprávný člověk má právo si o sobě rozhodovat."

Může tedy, jak dlouho chce, třeba i po celý život, žít "zakousnutý" do jednoho či více lidí (pokud mu to lidé kolem trpí). Vrátíme li se k enneagramu a uvědomíme si, s jakou povahou se narodili paní Ludmila a její manžel, uvidíme, že se v páru setkaly dvě velice kontroverzní, a k tomu silné povahy. Jak lze toto zjistit? Skrze učení súfijských mnichů? Po dvaceti letech studia enneagramu a práce s ním není těžké rozpoznat, jaké dětinské postupy na sebe my lidé vytahujeme, čím se snažíme druhé oblouznit a vnutit jim svá pomýlení jako tu nejvyšší pravdu. Vrozená povaha nám "čouhá z bot" jako ona pověstná sláma. Dětinství (neomalenost, zlostnost, závist, lakotu...) prostě neskryjeme. Dokud z dětinskosti nezačneme vědomě vystupovat a nezačneme se odívat do projevů dospělosti, jsme si ve svých reakcích podobni jako vejce vejci. A některá povaha je tak výrazná, že ji rozpoznáme záhy. Prozradí ji tvrdost v obličeji i v jednání, černobílý nekompromisní pohled na svět, útoky přesně cílené, které bychom mohli vnímat jako urážky, pokud bychom enneagram neznali a nevěděli, že si nás dotyčný testuje. Toto, plus další věci, které dělal manžel Ludmily, mniši shrnuli do skupiny, kterou označili číslem osm. A paní Ludmilu s její sebelítostí, plačtivostí, tragičností, s divadelními scénami (včetně atraktivního "kostýmu": oblečení a doplňky jako na předváděcím molu), a k tomu její tvrdost a bojovnost, se kterou se domáhá svého - to vše mniši také identifikovali a přiřadili k tomu číslo čtyři.

V literatuře je popsané kde co, v enneagramu najdeme i vztah povah "4" a "8".

Takoví lidé jdou do vztahu, ve kterém nebude nuda. Pro "4" je klidná hladina života skoro jako smrt. Proto si vybírá povahy, kde klid skutečně nehrozí. A s "8"? S tou má vzrušení zajištěné na každém kroku. Manžel "8" je odvážný, činorodý, akční, bojovný - navíc se rád obklopuje majetkem. K tomu byl zprvu okouzlen vyzývavostí a atraktivností své manželky. Potud je vše ok a vztah by mohl pěkně fungovat: manžel by byl fascinován sexuální atraktivností své ženy, ona by si užívala nadstandardního hmotného zabezpečení. Jenže, znáte to, tak jednoduché to v životě není. Dar života nenaplníme jen penězi a sexem. Jsme duchovními bytostmi, kdy vše hmotné nám má pomoci vzpomenout si na své zasunuté rezervy. A na nich - na vylepšování svých nedokonalých vlastností - máme pracovat. A s tím nezačal on ani ona, proto je jejich manželství v takovém stavu.

On v duchu dětinskosti bojuje s jakoukoliv autoritou, není schopen vyjít s tím, kdo se mu nepodřídí. Mylně předpokládal, že má manželku, která mu půjde na ruku, přizpůsobí se mu a bude hrát druhé housle. To se hluboce zmýlil! A když mu došlo (až po letech, protože  kvůli své malé citlivosti to nerozpoznal dříve), že manželka se mu nikdy podřídit nemínila, že to tak zprvu jenom vypadalo, protože byl fascinován její vyzývavostí, atraktivností i svůdnickým způsobem života, padla kosa na kámen. Za vyzývavostí a atraktivností, které dříve tolik miloval, rozpoznal její náladovost, nekončící domáhání se, aby se svět točil podle ní. Místo ochoty s ním vyjít a úcty k němu na  povrch vylezlo pohrdání, jako by byl hloupý, a pro ni moc obyčejný. A protože typ "8" má v povaze vidět svět černobíle - a manželka se v jeho očích tímto prozřením změnila z bílé v černou, tak s ní skončil. A jeho necitlivost způsobila, že si ji doma klidně nechal na domácí práce a péči o děti, a vůbec se netají tím, že má pořádnou ženu - svou milenku, a manželka ho vůbec nezajímá...

Začátek cesty k vyřešení je vyvázání se ze "zakousnutí".

Že jejich "zakousnutí se do sebe" nejde řešit tím, že každému na hlavu vylijeme kýbl ledové vody a odtáhneme je do oddělených kotců, to víme. Přesto je v tomto na prvním pohled absurdním řešení ukryta teoretická nápověda... Nevěříte? Ale ano, je tam: spočívá v nutnosti zchladit si hlavu a dát si odstup.

V rodině, v rodě, v národě - obrat k lepšímu vždy začíná od jednoho člověka...

Rozjitřenost citů, domáhání se, výčitky, sebelítost... to vše je temná energie paní Ludmily. A je to ze stejného soudku temnoty jako hrubost a neomalenost jejího manžela. Oba jsou dospělí a svéprávní a chtějí li, mohou v nikam nevedoucích reakcích pokračovat. Neexistuje pomoc zvenčí, která by jejich vztah spravila. Podotýkám, že jedna účinná pomoc je - a to bolest našeho těla, která vzniká tím, když se vytrvale a tvrdošíjně držíme temných projevů. A to právě dělá paní Ludmila. A výsledek? Ne kvůli manželovi, ale kvůli šíření svého osobního temna - pro šíření dětinských temných energií je nemocná. K tomu pan de Mello podotýká: "Pozor, většinou si lidé chtějí jenom postěžovat, ale řešit nic nechtějí." Dodávám: "Někoho ani nemoci k pozitivní změně neinspirují a raději předčasně zemřou, nežli by se změnili."  Proto je důležité nebrat si trápení lidí osobně, vidět za stavem, který je teď, myšlenky dotyčných. Myšlenky coby jemné neviditelné svazky energií, které vycházely z Ludmily před minutou, včera, před týdnem a stále dokola každou vteřinu po několik let, kdy nic jiného nedělala nežli to, že se po těchto svých cestách z myšlenek pohybovala. Kde je teď, tam ji žádná zlá síla nedostrkala - tam dobrovolně o své vůli došla.

Je realita o trápení ve vztazích tvrdá, stejně tak i o nemocích?

Nebo je v přiznání si zodpovědnosti jasná nápověda k růstu, která začíná uvědoměním si síly, kterou disponujeme? Síly v našich myšlenkách, názorech, postojích, nápadech, a z nich vyvozených vlastních závěrů, kterými se potom řídíme? A jak to dopadlo s paní Ludmilou? Nic z tohoto na vědomí vzít nechtěla. Zaměření sebe na citovou stránku života často drží "čtyřky" v mylných závěrech, že oni přece tolik trpí, takže je jasné, že jsou těmi kdo mají pravdu, a měnit by se měl hloupý a zlý okolní svět, který jim tolik ubližuje. Slova, informace, vysvětlování - vše šlo kolem ní. A víte, co zabralo? Automatická kresba. Ta je někdy účinnější nežli milion slov. O tom, jak jsem paní Ludmile pomohla automatickou kresbou, si povíme příště.

Bohumila Truhlářová
terapeutka, autorka knih o vztazích, zdraví a životním poslání
www.cestastesti.cz, tel. 777 86 60 60

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2014.