V úvodní části povídání o Labi jsme viděli první dětské krůčky řeky, která sbírá vodu téměř z celých Čech, a kterou mnozí znají jen z několika míst či snímků. Řeka se však táhne jako dlouhá modrostříbrná nit a při své cestě si povídá s hvězdami i rybáři, omývá paty mostů i dětí na školním výletě a razí si cestu místy, která nezřídka ani netušíme, že jsou.

Vrchlabí

Do Vrchlabí vstupuje Labe přidržováno levobřežní kamennou navigací a doprovázeno silnicí ze Špindlerova Mlýna. Hned na prvním jezu si můžeme prohlédnout, jak vypadá rybochod. Alespoň nějak lidé nahrazují rybám ztrátu svobody pohybu. Kdyby tak bylo po celém Labi, mohli bychom zase spatřit troucí se lososy až v Krkonoších, ale to jistě není otázka nejbližších let.

Obecně je Labe ve Vrchlabí pramálo hezké, svázání obou břehů je doplněno zbytky staveb a harampádím na dně. Záchranou pro oko milovníka vody jsou příjemné skluzy a úzké průrvy, které si řeka vytvořila lidským zásahům navzdory. Pod městem jsou do řeky hnány odpadní vody tak, jak bývalo k vidění v dobách budování světlejších zítřků. Kéž se tato situace brzy zlepší! Labe se pak dál valí k jihovýchodu mělkým, již poněkud širším korytem.

Na Hostinné

Labe dále mírně sílí, pročišťuje se svým pohybem a zase se na něj dá dívat bez kapesníku u nosu. Ve srovnání s lidským životem to připomíná dostávání se z první vážné dětské infekční nemoci, ke které dítě přišlo vlivem okolí. A maminka má radost, když jej vidí, a ráda přivře oči.

A jak vypadá vlastní tok? Všude kolem se nacházejí rulové skály, místy tvořící romantický břeh a místy zase typicky červené deskové dno. Mlýnské náhony si tu vezmou svou daň na kráse, ale vodu zase vrátí. Významný levobřežní přítok Malé Labe posílí hlavní tok v Prosečném a to už je na dohled město Hostinné.

A právě v těchto místech se Labe dostává do svého vyspělejšího dětství. Řeka tu pohladí oči unavené západní civilizací. Je taková mírnější a končí tu úseky s kamenným deskovým dnem. Narazíme tu na milý jez, u kterého byl postaven neméně milý krytý dřevěný most přes levobřežní náhon. Ač město Hostinné máme často spojené s papírnou jako znečišťovatelem, Labe pod ním vypadá o poznání lépe, než pod Vrchlabím.

Les Království

Řeku čeká ještě jedno fatální spoutání, kterým je přehrada Les Království. K němu se Labe vine ponejprv poměrně širokými nivami kolem Vestřevu a Debrného, a poté úzkým zalesněným údolím až k hornímu vzdutí údolní nádrže. Jít podél nádrže je jako procházet se pohádkovým lesem, kde za každým kamenem či pařezem žijí bytosti, které pustý materialismus řadí v lepším případě ke koloritu dané oblasti. Unaveného poutníka, pozorujícího zpomalený tok řeky, však umí pohladit po vlasech a víčkách, ještě více pak po duši, a přitom obnovit síly, tolik potřebné k dalšímu putování.

Kdo by se tu snad chtěl koupat, ten tu vhodných míst najde jako šafránu. Pro rybáře je to o poznání lepší. Zátoky, tvořené zejména v místech ústí přítoků po obou březích, jsou lákavými místy, kam se ryby rády stahují.

Samotná přehrada svými věžičkami připomíná skutečný královský zámek. Byla vybudována jako gravitační oblouková hráz v letech 1910?1919. Hráz je dlouhá 218 m a v koruně široká 7,2 m. Objem nádrže je přes 7 mil. kubických metrů. Jedná se o druhou a poslední přehradu na Labi, zato jezů dále po proudu bylo postaveno ještě několik desítek.

Dvůr Králové

Dále ke Dvoru Králové Labe zpomaluje svůj tok a poněkud zvážní. Hned zpočátku zaujmou velice hezké kryté dřevěné mosty. Jako by ani nepatřily do okolního světa plného chladné architektury, a o to více vstupovaly do vnímavých srdcí lidí spojených s vyšším bytím. A Pušův splav níže po proudu nechává pustit uzdu fantazii bez hranic. Ač v průmyslovém centru, tak tu o přítomnosti vodníka pochybovat snad ani není možné. Další tok řeky přes město je svázán kamennou navigací, kterou níže nahradí přirozené břehy, a bez nadsázky lze při obrazném srovnání s lidským životem říci, že Labe přechází do pubertálního věku. A ten s sebou nese divoká poznání nepoznaného, stejně tak krásného i krutého.

Dvůr Králové je proslulý zoologickou zahradou se safari. Již méně známé je historické spojení s proslulým falzifikátorem Václavem Hankou, autorem Rukopisu královédvorského, východočeským rodákem, kterého nám tu připomíná Hankův dům.

Kolem Šporkova Kuksu

Pode Dvorem Králové se mění povaha dna, ubývá kamení a přibývá bahna. Zpomalení toku méně způsobují jezy, více pak ubývající spád toku. Nivy kolem řeky jsou širší, což nemění nic na tom, že Labe si ještě mnohokrát bude hledat cestu mezi vysokými skalami nebo se alespoň protáhne mezi nižšími kopečky. Hned v první vesnici pode Dvorem Králové, kterou je Žireč, narazíme na znatelné stopy po hraběti Šporkovi, nezapomenutelné postavě zdejšího kraje, o kterém se dozvídáme stále něco nového, pokud putujeme okolím.

Hrabě František Antonín Špork je jednou z nejrozporuplnějších osobností první poloviny 18. století v českých zemích. Ke jmění přišel zejména jeho otec, původem sedlák z Vestfálska, a to službou v císařském vojsku, kde bylo v pobělohorské době možné nadělat jmění, o jehož poctivosti netřeba vést spory. A s neurozeným původem bojoval i jeho syn, významný mecenáš umění, stavitel zámků Kuks a Lysá nad Labem a osobní mecenáš sochaře Matyáše Bernarda Brauna. A jak onen boj s původem také vypadal? Například vybudováním lázní v Kuksu, kam zval šlechtu z celé Evropy. Voda na Kuksu, ač chutná, sama o sobě léčivá nebyla. To spravily několikeré měšce pro tehdejší proslulé evropské lékaře. Penězi řešil pan hrabě všechno možné, kdo chce, může hledat paralely s dobou na počátku 21. věku. Zastávka na Kuksu stojí za to, Braunovy sochy 12 ctností a 12 neřestí proniknou do srdce nejednoho návštěvníka. Obrázky s podobenkou hraběte pak mluví k citlivým duším stále, jako by zemřel včera. Ano, hrabě Špork Kuks neopustil, je tu stále a umí se zlobit.

Labe si to pak poněkud volněji meandruje dále k jihovýchodu. Kouzelných zákoutí si povšimneme mimo jiné v Heřmanicích, kde i pod jezem na nás dýchne zvláštní svoboda řeky lidmi tolik milované a svazované. Ohromný meandr s levým srdcem tvoří pak Labe u vesnice Hořenice a dále se vine k Jaroměři.

Jaroměř

V Jaroměři se Labe zpomaluje přirozeně (dvěma po sobě následujícími meandry) i lidskými zásahy (třemi jezy). Ve městě najdeme jak krátké kamenné navigace, tak i stromy zpevněné břehy. Masarykovy sady u základní školy lze považovat za hezké místo k procházce i odpočinku. Kdo by se chtěl podívat více po okolí, toho může zaujmout například kostel svatého Jakuba a blízká busta zakladatele města, knížete Jaromíra. Jeho život by vydal za mnoho těch všedních. Z mocenských důvodů byl bratrem Boleslavem II. vykastrován, prchl před ním, přičemž celkem třikrát se stal vládnoucím českým knížetem.

Jaroměř je prvním místem, kde se Labi dostanou dva podstatné přítoky hned po sobě. Oba jsou levostranné. Tím prvním je Úpa, nádherná řeka, kterou známe zejména z jejího průtoku Babiččiným údolím, jak ze zfilmovaných podob, tak z povinné četby Babičky od Boženy Němcové. Tím druhým přítokem je Metuje, do Labe se vlévající tak trochu skrytě u Josefova.

A právě Josefov, který se dříve zval Ples, je dalším místem hodným zastavení. Jedná se o pevnost, kterou dal vybudovat císař Josef II. na obranu podle tehdejších zvyklostí. A důvod k tomu měl. Válčilo se o celé rakouské dědictví a ztráta Kladska byla nemilá, přičemž císařské koruně hrozily další územní újmy. Tehdy byly velké plány, ale nakonec došlo k výstavbě jen tří pevností, a všech u Labe. Těmi dalšími byly Hradec Králové a Terezín. Pevnost Josefov je komplex, zabírající rozlohu 266 hektarů, osmiúhelníkového tvaru a pojala značnou vojenskou posádku. Při potencionálním jediném využití během pruského vpádu v roce 1866 ji však nepřítel obešel a vojáky tak spíše vázal.

K Hradci Králové

Pod Jaroměří se Labe valí, téměř stále zpomalováno jezy, jihozápadním směrem. Poutníka vody milého zaujmou slepá ramena u obce Černožice, která nám napoví, že před regulací to tu vypadalo úplně jinak. Za zastávku zajisté stojí také Smiřice. Kostel Zjevení Páně dokáže přitáhnout naše zraky. Ani malá odbočka do místní historie neuškodí. Albrecht Jan Smiřický, poslední mužský člen rodu Smiřických ze Smiřic, byl vlastně jediným vhodným kandidátem na český královský trůn v představách českých protestantských stavů. Jeho smrt v roce 1618 ovšem zasadila těmto představám smrtelnou ránu. Co by bylo, kdyby byl býval žil? Bude asi lépe nechat tuto dějinnou větev spát.

Řeka na své pouti dále přijímá malý pravostranný přítok, říčku Trotinu a nad soutokem se můžeme pokochat prvním dochovaným malým   labským luhem. Byla tu vyhlášena přírodní rezervace Trotina. Poté Labe míjí veliký písník u vesnice Lochenice, a za ním pak o bývalém toku řeky napoví soustava levobřežních slepých ramen. To už však vstupujeme na území prvního krajského města na řece Labi, a tím je Hradec Králové. Právě odtud, širokou polabskou nížinou, bude pokračovat naše další putování.

Důkladný obrazový doprovod naleznete na www.reka labe.cz.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2014.