Arménie leží v Zakavkazsku v jihozápadní Asii, přesto ji mnozí považují za součást Evropy. Novodobá samostatná Arménská republika vznikla v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Tato zem nevyniká rozlohou, má necelých 30 000 km čtverečních, ani lidnatostí, s něco málo přes tři miliony obyvateli; přesto má skvělou a bohatou historii, starou tři tisíce let.

První písemná zmínka o Arménii pochází už z 2. tisíciletí př. Kr. Arménské království se začalo formovat v 6. století př. Kr. jako rozsáhlý státní útvar zasahující do území Turecka, starověké Persie i Střední Asie. Ve státním symbolu má Arménie pětitisícový Ararat, i když dnes je její nejvyšší horou Aragac, o více jak tisíc metrů nižší. Přitom bájný biblický Ararat leží jen kilometr od státních hranic, na území současného Turecka. Smutnou stránkou historických událostí je fakt, že více jak šest miliónů Arménů se uchýlilo do exilu při genocidě ze strany osmanských Turků na začátku 20. století, a arménské území bylo následně okleštěno.

Jezero Sevan je arménským mořem

Kavkazské jezero Sevan se rozkládá v nadmořské výšce 1900 m a patří k největším vysokohorským jezerům světa. Přijíždíme sem ze sousední Gruzie po státní silnici horskou soutěskou podél řeky Debed. Krajina musí okouzlit každého návštěvníka. Vysoké stěny porostlé zelení lesů a v úzkém údolí divoká voda. Hornické město Alaverdi připomíná vyprávění z románu Julese Verna. Lanovky mezi kopci převážejí černé zlato, jak místní nazývají rudu, z níž skutečné zlato, stříbro i další vzácné kovy pochází. Usedám do lanovky určené lidem; celková sešlost a oprýskanost připomíná komunistickou éru a jaksi podivně ladí s panoramatickým výhledem na město dýmajících komínů. Zbývá nějakých 150 km k jezeru, které má pro mne nádech tajemna, o kterém jsem dosud jen slyšela vyprávět.

Jakmile se začne objevovat šňůra zasněžených třítisícovek kavkazského masivu, je to znamením, že brzy spatříme i modrou hladinu jezera. Na kopci nad jezerem se objevují nejprve kopulové věže dvou kostelů, které jakoby vládly celému jezernímu prostoru. Vystupuji po schůdkách spolu se zástupem poutníků, abych nahlédla do posvátných prostor. Oba chrámy, vystavěné na křížovém půdorysu, jsou zasvěcené svatému Janu. Nesou pečeť více jak tisícileté historie, podle dochovaných záznamů byly postaveny v roce 874. Vybavení je skromné a prostory temné, i když v těchto místech stával kdysi slavný klášter Sevanavank. Pohled z vršku na jezero je okouzlující, ale místní lidé vyprávějí, že současný poloostrov, na kterém právě stojím, býval kdysi, před vydatným poklesem hladiny, klášterním ostrovem.

Pochůzkový obchodník nese v rukou klícku s bílými holuby; zaplatím-li, pustí ptáky z klece a ti doletí až k Araratu, a mně se splní přání. Nechávám si takové štěstí ujít. Spíše mě zajímají obchůdky s opracovanými polodrahokamy, kterých se v nedalekém okolí nachází bezpočet. Vybírám náhrdelník z měsíčních kamenů, k tomu jemný náramek prosvítající mléčné barvy; oba budou brzy zdobit šíji i ruku jedné nevěsty a podle legendy jí přinesou šťastný život v manželství. Kéž se to proroctví vyplní! Pak ještě směřuji k maličké písečné pláži na břehu jezera. Zouvám boty a nořím nohy po kolena do vody. Není ani tak studená, jak jsem předpokládala, odhadem 15 až 16 stupňů C.

Vydáváme se s přáteli mikrobusem po asfaltové silnici podél jezera. Krajina je celkem pustá, beze stromů. Jen čas od času se najde spíše bouda než chatka, určená k rekreaci. Jezero postupně vysychá. Ještě za sovětské éry byla zbudována na řece Hrazdan, která z jezera vytéká, kaskáda přehrad a hydroelektráren, která měla jednak zavodňovat velké plochy polností, a jednak vyrábět elektrický proud pro průmysl. Když v důsledku zvýšeného odtoku poklesla hladina Sevanského jezera až o třetinu, začalo se s rozsáhlými sanačními opatřeními, aby toto horské moře, jak Arméni své jezero nazývají, zůstalo zachováno. Tak celkem neslavně skončil jeden z velkých pokusů moderního člověka o přetváření přírody.

Směřujeme do města Martuni. Náš vedoucí Roman, jinak novinář a humanitární pracovník, nám domluvil u svých známých z předchozích let společné setkání a pohoštění v místním stylu. Dovídáme se, že asi po dvou měsících dešťů se objevilo na obloze slunce, a my s sebou přinášíme v půli června dlouho očekávanou změnu počasí. Je třeba připít na naše přátelství a na slunné vyhlídky. Potom už následuje hostina z darů tohoto kraje. Velkou mísu červených uvařených raků doplňuje jako předkrm výborný sýr a zeleninový salát z rajských jablek a paprik. Následují na venkovním ohni grilované kousky ryby, zvané sig, zdomácnělé ve vodách jezera a přivezené odněkud z Kanady. K našemu menu náleží další ryba lahodné chuti, tentokrát mořský pstruh. Jeho maso má růžovou barvu a v ústech se jen rozplývá. Po sladkých bonbonech na závěr hodování se nechce ani vstávat. Leč čeká nás další dobrodružná cesta.

Karavansaraj v Selimském průsmyku

Kopcovitou krajinou, porostlou jen zelení luk a pastvin, míříme do horského sedla v nadmořské výšce 2410 m. Z obou stran se zvedají hory, dosahující téměř tři a půl tisíce metrů. Je to starobylá cesta, vedla tudy kdysi slavná Hedvábná stezka, po které se převáželo zboží ze starověké Persie do říší střední Asie a dále na Východ do Indie a Číny. Kousek pod nejvyšším bodem se nachází známá kamenná stavba, Selimský karavansaraj, pocházející z roku 305. Byl to nejvýše položený útulek obchodníků a jejich doprovodných stád velbloudů a koní na kavkazské Hedvábné stezce.

Dnes tu vládne slunce a pohoda. Ale za nepříznivého počasí se krajinou prohání vítr, déšť a sníh. To pak lidé a jejich zvířata dychtivě vyhledávali pohodu a teplo přívětivého karavansaraje. Stavba je vystavěna z velkých kamenných kvádrů, střecha je pokrytá travnatým porostem. Oválný vchod má sklípkovou klenbu, připomínající islámské umění. Jako strážní božstva jsou nad vstupním otvorem umístěny dva tesané reliéfy. Jeden připomíná posvátného býka, druhý zvíře s lidskou hlavou a složitě stočeným ocasem.

Opatrně vstupuji dovnitř. Dvěma velkým místnostem vládne příšeří. První z nich byla zřejmě určena jen lidem a kuchyni, druhá sloužila především k ustájení zvířat. Na jednom z kamenů, poblíž podlouhlého žlabu, určeného pro krmení, lze rozpoznat podobu vytesaného velblouda. Uprostřed místnosti proudí z okrouhlého otvoru ve stropě široký proud paprsků světla. Kdo z návštěvníků je ještě oslněn venkovní sluneční září, lehce zakopne o místy pozvednuté kameny nerovné dlažby. A stalo se tak: jedna z účastnic výpravy ve chvilce nepozornosti škobrtla o kámen a při pádu si rozsekla hlavu. Její rána silně krvácí. V tu chvíli přijde k užitku naše lékárnička, voda i zdravotnické vybavení dvou místních turistů, kteří se na starobylý stánek lidského umu přišli také podívat.

Rychle směřujeme do nejbližšího města Aghnjadzdru, abychom vyhledali odbornou lékařskou pomoc. Jen sjezd dolů z hor je komplikovaný. Staví nás příslušník místní policie s upozorněním, že část silnice je stržená po nedávných prudkých deštích, a je třeba jet s nejvyšší opatrností. Ještě ve městě se lidé diví, že jsme projeli, když cesta je uzavřená. Musíme děkovat tomu policistovi za jeho ohleduplnost, mohl nás poslat složitou objížďkou. Vyhledat nemocnici není obtížné, je vyznačena směrovkami, navíc každý ochotně pomůže radou. I u zdravotníků panuje vstřícnost. Službu konající lékařka raněnou ihned ošetří a píchne potřebnou injekci. To vše zdarma, jako v socialistickém zdravotnictví. Ukáže se, že zranění není příliš vážné, jen vyteklo dosti krve. Nazítří je třeba jít na převaz do nemocnice v hlavním městě Jerevanu. Tam už ošetření i s rentgenem trvá nějakou hodinu, vypisují se lejstra a pacientka zaplatí v přepočtu 17 000 Kč. Duch kapitalismu sem už zřejmě také dorazil.

Khor Virap vyrostl na úpatí Araratu

Klášter Khor Virap je nejnavštěvovanější poutní místo země. Zvlášť živě se tu připomíná, že Arménie byla první zemí na světě, která roku 301 přijala křesťanství jako své státní náboženství. V současné době se ke křesťanství hlásí 98 % Arménů. Ani sovětská moc nedokázala zničit jejich duchovní tradici. S velkou úctou se ochraňují a obnovují všechny památky související s vyspělou kulturou, budovanou po mnohá staletí, ba tisíciletí. V klášteře se uchovávají vzácné texty, které jsou chloubou arménského písemnictví a s nadšením se pěstuje umění náboženského zpěvu. Byl zde umístěn teologický seminář i dočasné sídlo katolikose, hlavy arménské apoštolské církve, který dnes zastává svůj úřad v Ečmiadzinu, velkém náboženském středisku v blízkosti Jerevanu.

Sjíždíme z hor k městu jménem Ararat. Připomínáme si, že nedaleko se v úzkém územním výběžku setkávají hranice čtyř států: Arménie, Ázerbájdžánu, Iránu a Turecka. Kolem silnice ubíhají úrodná pole a vinice. Z mlžného oparu vystupuje jako zjevení hora s bílou čepičkou, obdivuhodné majestátnosti. Hned mám na mysli, že jde o bájný Ararat. A je to skoro k nevíře, po chvíli se objevuje na obzoru další zasněžená hora, ještě vyšší a daleko mohutnější. Teprve teď přichází biblický Velký Ararat (5165 m), kde podle vyprávění Bible praotec Noe uvízl se svou archou při potopě světa. Hora má totiž dva vrcholy, vytvářející celý masiv pohoří Araratu a ten první, označovaný jako Malý vrchol, dosahuje necelých čtyř tisíc metrů.

Khor Virap nenechá na sebe dlouho čekat, obvodovou zdí připomíná pevnost vybudovanou na kopci přímo ve stínu Araratu. Kdysi zde vskutku stála obranná pevnost s královským vězením. Právě na tomto místě byl po dlouhých třináct let vězněn velký zastánce křesťanské víry svatý Řehoř Iluminátor - Osvícenec. Do temné kobky v podzemí ho nechal na konci 3. století vhodit tehdy ještě poživačný král Tiridata III.

Světec proti všem předpokladům přežil a navíc zázračně vyléčil krále z těžkého šílenství. Ten zmoudřel poté, co se stal bývalý vězeň jeho učitelem i rádcem, a nechal se od svatého Řehoře pokřtít hned v prvním roce 4. století. Tento památný historický akt můžeme dnes spatřit na mnoha vyobrazeních po celé zemi.

Roku 642 byla postavena kaple zasvěcená svatému Řehoři a během staletí několikrát přestavována. Do bývalé vězeňské kobky vedou příkré železné schody, které jsou zejména v letním období často vlhké a nebezpečné. V hloubce 60 m může návštěvník uctít památku světce u malého oltáře a porozhlédnout se v podzemí, kudy prý vede soustava temných chodeb ve skále pod klášterem. Mě osobně ale láká spíše světlo. Uprostřed velkého nádvoří stojí chrám Matky Boží z druhé poloviny 17. století. Nad oltářem je ve zlaceném rámu vyvěšen obraz Panny Marie s dítětem a před ním visí rozevřená rudá opona, tak jak je to v arménských svatyních zvykem. Stropním otvorem proniká dovnitř zářivé světlo jako paprsek seslaný shůry. V postranním výklenku lze spatřit vytrysklý pramen živé vody. Kdo má zájem, může se tu příjemně osvěžit. V okolí ústředního chrámu se nachází refektář i cely mnichů. Když obejdu nádvoří, naleznu ještě ve skále vytesané řady asketických mnišských cel. Jsou znamením vysoké pokory a odříkání.

V nedaleké skalní kapli se právě chystá vystoupení pěveckého sboru. Vyběhnu pár sešlapaných kamenných schůdků a ocitám se v prostoru, kde klenbu podpírají masivní sloupy, světelný paprsek proniká přítmím a vše kolem se plní libozvučným echem zpěvu. Skupina mladých lidí v černorudém oblečení zpívá arménské písně ke slávě Boží. A hned po nich přicházejí další zpěváci, pět žen v černém šatu s přehozy v jasných barvách stromu života, a ladí své hlasy do podivuhodného souzvuku chval. Člověk stojí v ustrnutí a v nitru cítí povznesení srdce. Jen se přidat k jásavému "Aleluja!"

Na nádvoří kláštera se zastavím, tak jako mnoho poutníků přede mnou, u reliéfu, který je vytesán do pískovce. Pod ozdobným obloukem se chystají k odletu dvě bílé holubice. Jemně je hladím. Říká se, že kdo kamenné holoubky pohladí, vrátí se na toto požehnané místo a opět v dáli spatří slavný Ararat.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2013.