Splnila jsem si sen a stala se oficiální tlumočnicí znakového jazyka už dávno předtím, než zákon zaručil neslyšícím právo na rovný přístup ke komunikačním prostředkům. Často jsem tlumočila i průběh mše. Trvalo mi skoro deset let, než jsem zvládla tlumočit plynule a bez sebemenších problémů. Byla to psychicky i fyzicky vyčerpávající práce, ale současně mi přinášela hluboké uspokojení. Bylo vzrušující sloužit jako prostředek, díky kterému slyšící lidé objevili moudrost, nadání, smysl pro humor i vzácné povahy ve světě neslyšících. Svou práci bych nikdy neměnila. A pak se to stalo.

Sobota vypadala úplně normálně. Už dopoledne jsme zajeli do restaurace v centru, abychom si dopřáli časný oběd. U volantu seděl můj manžel Loui. Byla jsem šťastná, protože mě netrápil sebemenší problém. A najednou BUM! Ucítila jsem náraz, jehož prudkost mi skoro urvala hlavu od těla. Během zlomku vteřiny mi blesklo hlavou: stalo se nám něco příšerného! Ale netušila jsem, o co jde. Snažila jsem se najít hlavu a ohlédnout se po manželovi ze strachu, že to bude v tomto životě naposledy. A on udělal totéž. Zatímco se naše auto otáčelo ve smyku, přilepili jsme se k sobě pohledem a beze slova si sdělili všechno, co jsme chtěli stihnout v budoucích letech – včetně posledního sbohem. Auto se konečně zastavilo a k nám se vrhl dav lidí, aby nám pomohl. S Louiem jsme však nic nevnímali, jen jsme se navzájem pevně tiskli v náruči. Až později jsem se dozvěděla, co se stalo: nějaký mladík mluvil během jízdy do mobilu, zapomněl, že řídí, přehlédl červenou a plnou rychlostí se vřítil do křižovatky a nám do života. Sotva jsem se pohnula, ucítila jsem v šíji a v zádech krutou bolest, ale přesto jsem nepochybovala, že jsem v pořádku. Když jsem však nebyla schopná poskytnout policistům popis události, prostě jsem usoudila, že jde o důsledek šoku. Po čase jsem si však musela přiznat, že mám problémy rozpomenout se na různé věci. A navíc jsem si neuměla vybavit ani základní znaky, když jsem měla tlumočit pro neslyšící. Lékař tvrdil, že po nehodě mám zhmožděný mozek a že problémy mohou být trvalé, ale také mohou postupně pominout. To však mohl rozhodnout jen čas. Přestala jsem tedy s tlumočením a čekala, jak se času uráčí se mnou naložit. Rozhodně jsem se nehodlala smířit s představou, že bych své práce musela nechat natrvalo. Kladla jsem si otázku: když přijdu o svoje poslání – co ze mě zbude? Bylo to dlouhé a neveselé období a já dychtivě čekala na sebemenší znamení ohlašující změnu k lepšímu. Každý den jsem si tajně zkoušela tlumočit, abych se přesvědčila, jestli dělám pokroky. Poslouchala jsem rozhlas, dívala se na televizi a chvilkami se pokusila převyprávět mluvenou řeč do řeči pro neslyšící. Zaboha jsem však nedokázala přenést myšlenky a představy z mozku až do prstů. Bylo to nejtěžší období mého života. Spíše ze zvyku, a také proto, že jsem odmítala přiznat prohru, jsem dál navštěvovala mše v našem kostele, i když tlumočit jsem už nemohla. A jak jsem zjistila, moje bývalé obecenstvo složené z hrstky neslyšících tam chodilo navlas ze stejného důvodu jako já. Po čase, když už bylo jasné, že moje "nemoc" potrvá delší dobu, sehnal kněz na záskok jiného tlumočníka do znakové řeči. Pohled na cizího člověka usazeného a znakujícího na mém místě byl pro mě neskonale ponižující a hluboce mě deptal.

Jednou v neděli jsem si všimla, že sice přišlo všech osm neslyšících farníků, ale tlumočník chybí. Mše začala, ale tlumočník se neobjevil ani po deseti minutách. Náhle jsem se bezmyšlenkovitě zvedla a zamířila na svoje staré místo, sedla si a s pocitem paniky si uvědomila, že jsem přece zapomněla znakovat: ohlédla jsem se po osmi párech očí – a ruce se mi samy od sebe zvedly a začaly poletovat, jakoby vedené vlastním rozumem. Našla jsem svoje já – z touhy být tady pro ostatní. Nikdy jsem nepoznala větší štěstí, než když mi bylo jasné, že mozek se mi "uzdravil". Nevím, jestli se toho dne odehrál zázrak, nebo jestli jsem už nějakou dobu byla v pořádku a musela jen překonat vnitřní blok. Každopádně mohu potvrdit, že k našemu uzdravení nejvíc přispěje, když nemyslíme na sebe, ale na radost a užitek, které tím přineseme světu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.