Naše Jessie, mohutný černý dobrman, vypadala sice hrozivě - však také vrčela na cizí lidi a na zahradě proháněla různá zvířata - ale k naší rodině chovala nezměřitelnou lásku a oddanost.

Původně jsme uvažovali, že si pořídíme ještě jednoho psa, ale nakonec jsme se shodli, že bude lepší spokojit se jenom s Jessie; obávali jsme se, že z žárlivosti by mohla ublížit každému psovi, který by ji v jejích představách okrádal o lásku jejích pánů.

A tak, když náš syn Ricky jednou přinesl ze školy vajíčko, předem jsme tušili problémy. Vajíčko tvořilo součást kolektivního projektu žáčků druhé třídy: inkubace a odchování kachny evropské. Ve škole se vajíčko nevylíhlo, takže učitelka dovolila chlapci vzít si ho domů. S manželem jsme se utěšovali, že mimo inkubátor se určitě nevylíhne, takže jsme nic nenamítali. Ricky vajíčko položil na sluncem vyhřáté travnaté hnízdečko a čekal.

Druhý den ráno nás probudilo divné kvíkání, které se neslo ze zahrady. A tam stála Jessie, čenichem k zobáčku čerstvě vylíhlému, broskvově zbarvenému káčátku.

"Jessie ho spolkne jako malinu!" vykřikla jsem. "Držte ji!"

"Počkej," zarazil mě můj manžel Rick. "Podle mě to bude v pořádku. Nech ji minutku v klidu."

Káčátko pípalo. Jessie zavrčela a tryskem se rozběhla k psí boudě. Káčátko se pustilo za ní. Jessie se stulila v pelechu a okázale tvorečka ignorovala. Káčátko však mělo o jejich vztahu jinou představu. Už si stačilo zafixovat novou "matku", takže se stulilo vedle Jessie, hned pod jejím čumákem. Jessie nosem vyšoupla káče z boudy, ale to se okamžitě přitulilo na původní místečko. Jessie si otráveně povzdechla a zdráhavě se podřídila své nové roli.

Ricky dal káčátku jméno Broskvička a uprosil nás, že si ho může nechat. Jessie nebyla ze svého miminka nijak nadšená, ale na druhou stranu se k němu nechovala útočně. Nakonec jsme se rozhodli vyčkat, jak se situace vyvine sama od sebe.

Kupodivu se v průběhu dalších pár týdnů u Jessie rozvinul hluboký mateřský pud. Když Broskvička zobala do hlíny, Jessie ji učila hrabat. Když se Broskvička dovádivě hnala za tenisovým míčkem, Jessie ji učila aportovat. A když se Jessie rozvalila na kožené pohovce, aby se v televizi dívala na Animal Planet, Broskvička se jí přitulila k bradě. Během roku, kdy spolu jako jedno tělo a jedna duše hrabaly, spaly a aportovaly, se Broskvička vykrmila na devět kilo živé váhy, ale stále se zdálo, že ve své roli Jessiina "štěněte" je naprosto šťastná.

Ale jednoho dne se něco změnilo: v Broskvičce se projevila její vnitřní "kachnovitost". Zničehonic začala klást vejce a začala být posedlá vodou. Při krmení Jessie hltala z misky, zatímco Broskvička se plácala a ráchala v misce vody.

A jednou večer se Jessie mohla zbláznit, protože Broskvička zmizela. Představovali jsme si, jak se kolem domu plížili kojoti a ukradli Broskvičku, když Jessie zrovna tvrdě spala. Jessie štěkala a vyla, jak by dělala každá matka, strachující se o svoje pohřešované dítě. Po důkladném prohledání okolí jsme se užuž chtěli vzdát veškeré naděje, když Jessie náhle vystartovala do zahrady našich sousedů. Běželi jsme za ní a tam byla Broskvička, plácala se a kvákala v bazénku s ohřívanou vodou. Jessie tam okamžitě skočila a vytáhla ji.

I když bychom si Broskvičku v naší rodině nechali moc rádi, jedna věc byla jasná: Potřebovala rozpřáhnout křídla a odletět do kachního světa. Ricky uvázal Broskvičce na nohu červenou stužku a naložil ji i s Jessie do auta. Společně jsme vyrazili k nejbližšímu rybníku. Celou cestu se Jessie tulila k Broskvičce a olizovala jí kebulku, jako by přesně věděla, co se stane a proč.

Vystoupili jsme a Jessie s Broskvičkou se dovádivě rozběhly k vodě. Jessie tam hupla jako první, Broskvička se kolébala za ní. Pár metrů se brodily a potom se Broskvička odtrhla a začala klouzat po hladině směrem ke kachnímu hejnu. Jessie se obrátila, dohrabala se k břehu a tam si vyklepala vodu z kožichu. Pár minut tiše seděla a nespouštěla svou dcerku z očí, ale potom, jako by chtěla oznámit: "Nejvyšší čas pustit mou maličkou do světa dospělých!" vyštěkla a sama skočila zpátky do auta.

Doma Ricky posbíral společné fotografie Jessie s Broskvičkou, jak hrabou, aportují a tulí se k sobě, a lepicí páskou jimi vyzdobil vnitřek Jessiiny boudy. Ještě dlouho Jessie každý týden běžela k rybníku na návštěvu. Mnohokrát jsme zahlédli červenou stužku a dokonce jsme měli dojem, že z dálky slyšíme i Broskviččino kvákání, kterým zdravila svou "původní" rodinu.

Mateřství Jessie změnilo od základu. Kdysi nespolečenský a hrozivý pes se stal kamarádem všech lidí v širokém okolí. Využila každou příležitost pohrát si s ostatními psy, na návštěvy radostně skákala a olizovala jim tváře. Vrčení se jí ze slovníku vytratilo nadobro.

Kdysi jsme se při prvním pohledu na Jessie a miminko Broskvičku obávali nejhoršího. Ani ve snu by nás nenapadlo, že to lehýnké klubíčko načechraného chmýří dokáže z mohutného dobrmana udělat doživotního mazlíčka.

Donna Griswoldová

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2014.