Albert Payson Terhune, ve 20. až 30. letech minulého století velmi slavný spisovatel příběhů s psí tematikou, k nimž patří i knihy o Lassie, často vyprávěl historku o svém příteli Wilsonovi, na které se snažil dokázat hloubku vzájemné lásky mezi lidmi i psy. Příběh navíc ukazuje, jak někdy řešení, jež se zdá jako nejlepší pro všechny zúčastněné, vůbec neplatí pro ty, ze zúčastněných, kteří mají psí podobu.

Wilsonův pes Jack, energická šestiletá kolie, na něho pravidelně čekal u zastávky tramvaje a vítal ho po návratu z práce. Tento rituál trval už od časů, kdy byl Jack ještě štěně. Pes znal cestu k tramvaji a zpátky stejně dobře jako hřbet vlastní packy a těšil se na ni celý den. A právě z toho důvodu Wilson, když změnil zaměstnání a musel se přestěhovat do Kalifornie, s bolestí v srdci usoudil, že nejlepší bude ponechat Jacka na jeho domácím hřišti u příbuzných ve Filadelfii. Před odjezdem to psovi podrobně vysvětlil s tím, že oba si zkrátka musejí zvyknout na nový domov.

Ale Jack neměl o nový domov zájem. Nezůstal u rodiny, které ho Wilson svěřil. Vrátil se do Wilsonova starého domu, i když okna byla zabedněná, a tam trávil osamělé dny vedle zapomenuté židle na venkovní verandě. A pravidelně každý večer se s vrtícím ocasem rozběhl k zastávce tramvaje. Kam až psovi paměť sahala, Wilson se vždy vracel z práce stejnou tramvají a Jack ho u ní vítal. Ale míjel večer za večerem a po pánovi oddaného psa nebylo ani vidu. Zmatený a smutný pes se pak sám vracíval do opuštěného domu.

Jackovo zoufalství se prohlubovalo. Odmítal žrádlo, které mu tam lidé nosili, a s postupujícím časem byl stále hubenější. Zpod husté plavé kožešiny mu začala vystupovat žebra. Přesto vytrval a každý večer s novou nadějí běžel na zastávku tramvaje - a každý večer se vracel na verandu ještě utrápenější než dřív.

Nikdo neví, proč Jackova nová rodina nedala Wilsonovi o tom vědět, ale psův zhoršující se stav neunikl pozornosti přítele, který bydlel v sousedství, takže nakonec to byl on, kdo poslal telegram na Wilsonovu novou kalifornskou adresu, v němž ho informoval o Jackově situaci.

Víc nebylo třeba.

Wilson si okamžitě koupil zpáteční jízdenku na vlak, protože mu bylo jasné, co musí udělat. Po příjezdu do Filadelfie počkal pár hodin, aby mohl na zastávku přijet stejnou tramvají jako kdysi ze zaměstnání. Když pak vystoupil, skutečně tam čekal Jack a s nadějí pozoroval vystupující pasažéry. Díval se a doufal. A náhle tu skutečně byl, jeho milovaný pán! Ano, jeho pán se konečně vrátil! Jack naráz našel ztracený smysl života - a Wilson vlastně také.

Wilson později svěřil Terhuneovi: "Jack vzlykal skoro jako malé dítě, třásl se po celém těle jako v zimnici. A já? Nu, já se vysmrkal a mžikáním zaháněl slzy."

Wilson vzal svého oddaného psa Jacka s sebou do Kalifornie. Ti dva se už nikdy neodloučili.