Jeli jsme navštívit dceru s Tadem, naším novým štěnětem bostonského teriéra. Rozkošné tříměsíční štěně se stalo centrem pozornosti celé naší rodiny.

Každé ráno, sotva Tad zaslechl dceru Kaylu chodit po kuchyni, prosadil si, že ho vezme k sobě dolů a před odjezdem do zaměstnání si s ním pohraje. A když se Kayla vracela, Tad už na ni netrpělivě čekal u dveří.

Po třech týdnech jsme se vrátili domů a pokaždé, když nám Kayla volala nebo my jí, vždy jsme k sluchátku dali na minutku i Tada. Pozorně poslouchal, škrábal do mikrofonu a snažil se do sluchátka nakouknout, zda Kaylu neuvidí.

Jednou v sobotu nám Kayla zavolala zrovna ve chvíli, kdy jsme nebyli doma. Nechala nám tedy vzkaz na záznamníku. Tad stál vedle mě a sledoval, jak mačkám tlačítko a poslouchám namluvenou zprávu. Hltal každé Kaylino slůvko a pak naklonil hlavu ke straně a blaženě se na mě zazubil. Pustila jsem mu zprávu ještě jednou.

O pár dní později jsem se sprchovala a najednou jsem slyšela, jak se zapnul záznamník a Kayla namlouvá zprávu. Připadalo mi však divné, že se záznamník spustil znovu a vypnul se po oznámení: "Konec přijatých zpráv." O několik vteřin později se Kaylina zpráva spustila potřetí.

Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, co se to proboha děje. Honem jsem vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky a rozběhla se do obývacího pokoje. A tam stál Tad a poslouchal záznamník. Zastavila jsem se na prahu a sledovala ho. Když zpráva dozněla, opřel se packami o nízký stolek a ťuknul do záznamníku. Zpráva se spustila od začátku. Tad se vrátil zpátky na všechny čtyři a šťastně poslouchal.

Napomenula jsem ho: "Fuj!", odlákala ho pryč a pak zprávu vymazala. O pár dní později jsem do kuchyně zaslechla: "Nemáte žádné zprávy". Zamířila jsem do obývacího pokoje. Tad zrovna znovu zapínal záznamník. Sledovala jsem, jak naklání hlavičku do strany a nespouští z přístroje oči. Ťukl do tlačítka, a opět zaznělo: "Nemáte žádné zprávy." Obešel stůl a akci zopakoval, ovšem se stejným výsledkem. Začínal dostávat vztek. Vrátil se na původní místo a začal do záznamníku bušit a drápat oběma packami. Měl ale smůlu: "Nemáte žádné zprávy".

Napomenula jsem ho: Jade, nech ten záznamník na pokoji". Ohlédl se po mně, ale hned nato se opět obrátil k záznamníku a s kňučením se z něj snažil dostat Kaylin hlas. Nakonec se zoufale rozběhl ke mně a zase zpátky k přístroji, jako by mě prosil, ať s tím krámem proboha něco udělám. Uvědomila jsem si, že mu Kaylinu zprávu přehrát nemůžu, protože jsem ji smazala.

Večer jsem Kayle zavolala a poprosila, ať zavolá Tadovi a nechá mu zprávu. Vysvětlila jsem jí, jak Tad poslouchal její hlas, ale já ho vymazala. Teď se snaží pustit si nahrávku sám, ale nic tam není a on je z toho hrozně nešťastný.

Kayla tedy Tadovi zavolala a nechala mu zprávu, kterou si mohl přehrát pokaždé, když se mu po jejím hlase zastesklo. Říkáme tomu štěněcí láska jednadvacátého století.

Z. Arnott

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.