Když jsem tuto otázku, krátce po svém rozvodu, položila panu Ing. Janu Konfrštovi, odpověděl mi: "Ano". "A kde je, jak ho najdu?" ptala jsem se dál. "Bohunko, ty jsi svého pravého partnera minula."" Jak minula?" "No, potkala jsi se s ním, ale nezdvihla jsi oči. Dívala ses do země, nedošlo k propojení vašich energií skrze oči, a tak jste se přešli, minuli."

Při cestě z konzultace domů jsem o všem přemýšlela. Tak já jsem nezdvihla oči! A toho pravého jsem potkala! Ale tím, že jsem se dívala do země, tak jsme se nekontaktovali! Je pravda, že pořád koukám do země, nemám moc sebejistoty. Ale to hned změním! Budu se rozhlížet a to by bylo, abych "Ho" nepotkala! Najednou jsem však v sobě uslyšela hlas: "Ale ty nebudeš tou, která si bude partnera vybírat." Zastyděla jsem se za svou chtivost a napadlo mě, že se do seznamování moc hrnu, plánuji si, že převezmu veškerou aktivitu. A tím, kdo by měl o svou ženu usilovat, je přece muž. "Ale ani on nebude tím, kdo by si tě vybíral…", uslyšela jsem v sobě dále. No, to byl gól! To, že já nemám být chtivá, to bych docela ještě pochopila. Ale že ani muž nebude tím, kdo si mě vybere? Tomu jsem nerozuměla ani trochu. Vždyť to nedává vůbec žádný smysl! Nežli jsem se propadla do bezradnosti, na mou mysl přišla další věta: "Budete vybráni."

To, co popisuji výše, se událo před třinácti lety

Nerozuměla jsem větě "budete vybráni" ani další informaci z konzultace: "Bohunko, toho pravého nepřehlédneš. Toho poznáš úplně bezpečně." Čas běžel a já jsem se snažila vybudovat pěkné partnerství, ale stále se mi to nedařilo. Nepotkávala jsem zlé muže, jenže jsme docházeli do bodu, kdy jsme se nemohli na společné cestě dál dohodnout. Třeba jsem chodila se Slovákem, bydlel už dlouhou dobu v Čechách a k tomu potřeboval dokončit svůj domeček na Slovensku a plánoval si, jak bude několik let v Norsku, aby si vydělal potřebný obnos peněz. Dívala jsem se na to, co mi říká, a věděla jsem, že takto žít nechci. Jemu to tak vyhovovalo, ale pro mne to nebyl společný vztah, nýbrž nesmysl. Nežli jsem vyslovila nahlas, že svým rozhodnutím odejít do ciziny vlastně náš vztah skončil, všimla jsem si, že jsem začala mít dechové potíže. Nerozuměla jsem větě: "budete vybráni", sdělení "pravého poznáš úplně jistě" ani stavům, kdy jsem bezmocně lapala po dechu. Nápovědy chodily po střípcích a bylo na mně, jestli je složím do mozaiky, kterou sebe dovedu k něčemu lepšímu. Vše vyvrcholilo okamžikem, kdy jsem prodělala zástavu dechu; stála jsem u stolu, držela jsem se jeho desky, nemohla jsem se nadechnout a v sobě slyšela slova: a teď rychle vymysli, co s tím uděláš nebo se už nenadechneš… Nevěřili byste, co mi všechno během těch pár vteřin prošlo hlavou! Musela jsem svoji úvahu o nesmyslnosti vztahu dotáhnout do konce a s mužem ze Slovenska se skutečně rozejít. Při rozchodu mi došlo, že takhle už dál žít nechci. Jestli mám na muže jiné nároky, nežli oni jsou schopni splnit, tak si s takovýmito typy ani vztah nesmím začínat. Vždycky jsem byla tou, kdo vztah končil, a muži nerozuměli, proč to dělám. Jejich zoufalost se mě dotýkala. Zařekla jsem se, že už takto nikomu ubližovat nechci a nebudu.

Tam někde se zrodilo rozhodnutí, že na vztahy musím jít jinak

Uběhlo pár měsíců a já jsem se rozhodla: "Vztah si začnu jen s tím pravým." Vidíte, jaké je to ve vztazích celé nejasné: nikdo nám neřekne, kdo je to vlastně ten pravý, jak pravý partner vypadá, jak se chová, jak ho poznáme – a už vůbec ne, kde ho najdeme. A navíc po mém rozhodnutí, že vztah si začnu jen s tím pravým, přišla zkouška, zaplavil mě strach: "Co když toho pravého vůbec nepotkám?" napadlo mne. No, ta možnost tu byla – a nebyla příjemná. Byla jsem prozkoušena, zda své rozhodnutí myslím vážně. Ale já jsem se s tím nepárala, během vteřiny jsem si řekla: vztahů mám za sebou několik a v manželství jsem žila přes dvacet let. Takže jestli už nemám nikoho potkat, tak budu do smrti sama. Neslevila jsem, své původní rozhodnutí jsem potvrdila: "Vztah si začnu jen s tím pravým" platilo na 100%.

Po zhlédnutí filmu Tajemství jsem ke svému rozhodnutí přidala ještě další dva postoje. Prvním z nich byla pozitivní věta, že "mám nejlepšího partnera z celého vesmíru" a druhým uchopení svého života jako cesty k lásce, kdy zde nejsem pro nic jiného nežli proto, abych krásně žila: tudíž přepychový vztah s tím pravým není nic výjimečného, co potká tu a tam někoho jednou za sto let, ale mám to žít – normálně, hned teď. Narodila jsem se pro lásku a mám žít co nejlépe, tzn. v pravém partnerství. Takže nač to odkládat. Pěkně je třeba žít ihned.

Po přijetí postoje "mám nejlepšího partnera z celého vesmíru" přišel úlek. Co když je to velikášství? Smím vůbec takto uvažovat? V sobě jsem uslyšela věty, které můj postoj potvrzovaly: "Víš, každý, kdo něčeho pořádného dosáhl, myslel tímto způsobem. Jen si podrž své rozhodnutí a vůbec se za něj nestyď, je na místě. "Nejlepší z celého vesmíru" neznamená, že by byl bez chyb. Bude nejlepší pro tebe."

Spojila jsem si v sobě svá tři nová rozhodnutí

Vztah si začnu jen s tím pravým, mám nejlepšího partnera z celého vesmíru a láskyplné a moudré partnerství mám žít teď hned, začala jsem se cítit "jako v nebi". Bylo mi tak nádherně, jako kdyby už stál vedle mne. A začaly se dít věci. První z nich byla informace, která mi proběhla hlavou: "Partnera nikde nemusíš hledat, on přijde a zazvoní u tvých dveří." Usmála jsem se nad tou zprávou a vše jsem nechala volně plynout. Přestala existovat jakákoliv překážka, která by mi v nalezení "toho pravého" bránila. Z plochosti žití, které si vysvětluji jako postrkování koleček papíru po desce – jsem se vznesla nahoru do dalšího rozměru žití. Svůj dosavadní dvojrozměrný svět jsem obohatila o třetí rozměr. Opustila jsem běžné názory na vztahy, přijetím "nemožného" jsem si zjemnila své energie. Překročila jsem svůj stín, nabídla jsem se pro smysluplné partnerství. Ještě jsem nevěděla, co znamenají slova "budete vybráni", ani jak bezpečně rozpoznám pravého partnera, ani to, jak je možné, že ten pravý přijde a zazvoní u mých dveří. Ale svou změnou jsem uvolnila první vločku sněhu a do pohybu se dala celá lavina. Moje nabídka pro smysluplné partnerství byla hotová, z mé strany k ní nebylo co dodat. Pominuly veškeré překážky, kterými jsem si blokovala příchod toho pravého – a "On" mohl konečně přijít. A aby to bylo hodně báječné až kouzelné, tak si představte, že skutečně zazvonil u mých dveří. A světe div se: už za tři dny.

Musíme být obezřetní na každém kroku

Je třeba udržet se v čistotě svých myšlenek, neboť to je třeba k tomu, aby se předpoklad pravého partnerství naplnil, o tom si povíme příště. Teď ještě na závěr dodám, co znamenají slova "budete vybráni". Abychom měli šanci potkat se s tím pravým, musí postup, který jsem popsala výše, aplikovat oba dva. Tím se oba zdvihnou z ulpívání v plochosti žití, zjemní se natolik, že si oba dva pěkný vztah zaslouží. V nenávratnu "pod sebou" nechají překážky (strachy, obavy, nejistotu, mylné představy o životě i o partnerství, nečestnosti nejrůznějšího druhu, tlaky a další nepravosti), sebe energeticky povýší do nových možností. Pravého partnera nevykoukáme vně sebe tím, že budeme běhat od jednoho k druhému a vyzývavě mu budeme hledět do očí. Partnerství s tím pravým je o nás osobně, o práci na nás, o naší změně k lepšímu, díky níž se pro smysluplný vztah nabídneme. Neptejte se, kde je pro mě ten pravý, případně ta pravá. Otázky tohoto druhu ze svého repertoáru nadobro vymažte. Ptejte se po jediném: kde jste vy osobně. Pokládejte si otázku: "Kde jsem já? Jsem člověk, se kterým by bylo možné budovat pěkné partnerství?" Lidé jsou těmi, kdo se pro řádné partnerství nabízejí. A když se nabídnou oba dva, potom Bůh řekne: "Ano, už by to šlo. Jste schopní žít smysluplný vztah. Jste vybráni." A "zinscenuje" naše setkání. Svede naše kroky dohromady.

Základem všeho dobrého jsou naše dobré myšlenky. A to, co žijeme, je realizace našich myšlenek v praxi. Takže první krok k pravému partnerovi spočívá ve vylepšení našich osobních postojů, v odložení mylných představ a nahrazení pomýlení záležitostmi smysluplnějšími. Když toto provedeme, jsme pro řádné partnerství tzv. vybráni. Dostaneme šanci vztah, který stojí za to, skutečně žít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.