Když jsem před sedmnácti lety poprvé vešla do "klubu", našla jsem tam skupinku starších lidí, kteří se vesele bavili a usrkávali kávu. Plaše jsem se rozhlédla a spatřila na stole koláčky a kávu. Přistoupila ke mně dáma s přátelským obličejem a zeptala se, jestli si k nim přisednu. Přisvědčila jsem, že ano, ale že bych si nejprve koupila šálek kávy. Vysvětlila mi, že káva je u nich vždycky zdarma a že kávovar jede ve dne v noci, i kdyby to mělo být jenom pro mě.

O pět let později jsem si po opakovaných pokusech abstinovat a navzdory tomu, že jsem se snažila vyplnit si každou volnou chvilku nějakou činností, jako je zpívání ve sboru a podobně, na tu schůzku vzpomněla.

Když jsem vstoupila do sálku, měla jsem dojem, že tam sedí přesně stejní lidé a na stejných místech jako kdysi. Přátelská paní mi popošla vstříc a usmála se: "Ráda vás opět vidím! Chyběla jste nám! Přisednete si k nám?" Tenkrát jsem si rovnou sedla a paní mi nalila šálek kávy.

O pár let později… kdo by je počítal?… jsem si opět na tu schůzku vzpomněla. Mezitím se na mne podepsal život i moje slabá vůle. Příšerně jsem zhubla, měla jsem všemožné zdravotní problémy, ale kdovíjak jsem v sobě našla dost odvahy a síly dojít do stejné místnosti. A tam na stejných místech seděli titíž lidé! Obrátila jsem se na vlídného pána s otázkou: "Jak je možné dostat u vás stálé místo k sezení? Zdá se mi, že už roky všichni sedíte na stejných židlích." Náhle povstala mladá žena a vybídla mě: "Vezměte si moje místo. Věnuji vám ho. Sedávám na něm už deset let, a celou tu dobu jsem vydržela bez drog. Všichni tu tvrdí, že to je zázračná židle, protože nejsem první, komu pomohla. Teď jste na řadě vy." A ten postarší pán mi navíc pošeptal: "židli si tady zajistíte ještě dalším kouzlem: každý den na ni šoupnete zadek jako první!" A tak jsem v následujících dvou letech dennodenně, od pondělka do pátku a obzvlášť o víkendech obsadila svou židli jako první! Objevila jsem potěšení ze "schůzky před vlastní schůzkou" a stejně tak i slasti "schůzování po schůzce". Brzy jsem v zaměstnání dostala zodpovědnější funkci a nemohla jsem stihnout schůzky každý den, nicméně jsem je nevynechala nikdy, kdykoli jsem měla volno, a nikdy ne o víkendech. A vždycky jsem přišla tak brzy, abych měla jistotu, že moje židle bude skutečně moje!

Vydržela jsem abstinovat sedm let a vedla jsem život, jaký jsem si kdysi neuměla ani představit. Jednou vešla do sálku mladá žena, nejistě se rozhlédla a obrátila se ke mně s dotazem: "Prosím, jak tu člověk sežene místo k sezení? Víte, zdá se mi, že už roky všichni sedíte na stejných židlích!" S úsměvem jsem jí pohlédla do tváře: "Sestřičko, vítám tě u nás! Klidně si vezmi moje místo, je kouzelné. Každý, kdo na něm seděl, se úspěšně uzdravil. Před lety jsem ho dostala já od jedné paní, takže teď ho odkážu tobě!" Spokojeně jsem si všimla, jak se pan Avery naklání a cosi jí špitá do ucha. Věděla jsem, co jí říká. Moje uzdravení mě totiž přivedlo k poznání, že ať sedím kdekoli, je to "zázračné uzdravovací místo" – protože se mnou na něm sedí moje vůle, odhodlání a tvrdě vybojovaná radost ze života. Zázračné místo k uzdravení si totiž nosíme s sebou a v sobě!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.