Tajemného hraběte z 18. století, který si nechával říkat Saint Germain, provázely již za jeho života legendy a neuvěřitelné příběhy. Dokázal prý měnit kovy ve zlato, předpovídat budoucnost, někteří říkali, že je nesmrtelný...

Po dvou staletích, v 70. letech 20. století, se ve Francii jeho jméno nečekaně opět objevilo. Fantastický příběh o časem putujícím čarodějném alchymistovi se tehdy stal opět aktuálním.  Jistý Francouz rozvířil klidné vody svým tvrzením, že je dávný hrabě Saint Germain - a stal se na čas vyhledávanou celebritou...

Víme o něm jen málo: žil bohémským životem, stýkal se s tehdejší francouzskou smetánkou a několik let od svého "objevení se" prožíval dobu velké slávy. Vystoupil i v televizi a byl o něm natočen dokumentární film. Před kamerami několikrát přeměnil malé množství olova ve zlato. Na krátkou dobu se magie, ezoterika a hermetismus staly módním trendem. Jak rychle jeho hvězda zazářila, tak zase rychle a dramaticky zhasla. Tento vyhledávaný "lev salónů" se stal opuštěným, zneuznaným a nakonec spáchal sebevraždu.

Zdá se, jako by tím příběh skončil. Po tajemném hraběti však zůstala památka. Původně bylo jeho poselství nahráno na LP gramofonovou desku s názvem "Les premires revelations", která vyšla v roce 1972. Podepsán je pod ní - hrabě Saint Germain!

Spolu s působivou hudbou, kterou složili a nahráli Pascal Auriat a Janco Nilovic, je na ní mluvené slovo, jímž je určitá zpověď, poselství lidstvu, které si zde (pravděpodobně poprvé) budete moci přečíst.

Poselství lidstvu, Francie, 1972 (přeloženo z francouzštiny)

Jsem hrabě Saint Germain a cestuji časem a dějinami, abych lidem předal své poselství. Můj příběh je neuvěřitelný, a přesto skutečný. Přátelé mne požádali, abych jej nahrál, tak aby každý na světě mohl znát poslání, které mám za povinnost uskutečnit podle pokynů tajemných sil. Je nás ve světě dvanáct, kteří jsme přišli z hloubek času. Někteří o mně říkají, že jsem nesmrtelný. Je to pravda, a není. V porovnání s vámi jsem nesmrtelný; přesto, jako vy, jsem smrtelný. Narodil jsem se a zemřu. Ale čas, který mi je dán, je dlouhý. Vy počítáte roky po desetiletích a já po tisíciletích. To je ten rozdíl.

Jsem velkým zasvěcencem. Pro ty, kteří rozumějí těmto pojmům, jsem alchymista, nebo přesněji archymista. Alchymie je přeměňování kovů pomocí kamene mudrců. Archymie je přeměňování kovů bez použití onoho kamene. Vlastním předmět, který mi umožňuje cestovat časem. Takže se vám nyní mohu představit a mohu k vám hovořit pod stejným jménem jako před staletími, pod jménem hraběte Saint Germain.

V posledních měsících jsem několikrát veřejně předvedl své umění.  Před nedůvěřivými zraky diváků jsem uskutečnil dávný lidský sen: přeměnu olova ve zlato. Nesnažím se vás přesvědčovat. Pouze poslouchejte.

Narodil jsem se jednoho dne... před 17 000 lety. Pocházím z místa zvaného Atlantida. Atlantida bývala velký ostrov přibližně v místě Atlantského oceánu. Hlavní město Hélion se pyšnilo paláci a chrámy postavenými z bílých, černých a červených kamenů. Zde žili moji rodiče. Neměli stejnou stavbu těla jako vy, byli přibližně dvakrát vyšší. Obyvatelé Hélionu věděli, že přirozený satelit Země způsobí strašlivou katastrofu, která Atlantidu zničí. Tento satelit dnes nahradila mnohem menší Luna. Poslední obyvatelé Hélionu tedy unikli v lodích směrem na Mars. Moji rodiče tuto cestu podnikli také. Po příletu na Mars postavili základnu, a také ji pojmenovali Hélion, na památku svého pozemského města. Jednou tam najdeme pozůstatky této základny. Mí rodiče se později vrátili na naši planetu, ve stejných lodích. A tehdy jsem se narodil. Cítím se oprávněn prohlásit: mimozemské lodě neexistují. Létající talíře, jak jsou nazývány, nepocházejí z jiné planety nebo jiné galaxie. Jsou to pozemská zařízení, která odlétla na Mars a vrátila se zpátky. Jsou to vaše stroje.

Král Ludvík XV.

Přišel jsem do vaší země, Francie, v roce 1758, tedy před 214 lety. Přicestoval jsem z Anglie, přes Německo. V Anglii jsem byl obviněn ze špionáže a dán do domácího vězení. Byl jsem dobře znám ve vybrané anglické společnosti jako uznávaný hudební skladatel, zpěvák a houslista. Opustil jsem Anglii a jel do Německa, kde jsem pokračoval v chemickém výzkumu barviv. Můj domov byl v Porýní, zemi hlavního ústředí Růže a kříže.

V roce 1758 jsem přijel do hlavního města Francie. Můj přítel, maršál de Belle Isle, mně nabídl pohostinství. Brzy mě představil v salonech vévodkyně de Choiseul ve Versailles, prohlašuje, že vlastním tajemství výroby drahých kamenů. Zde mě pan de Marigny představil své sestře, markýze de Pompadour. Můžete mi věřit, že jsem na ni silně zapůsobil. Již tehdy mne obklopovala určitá legenda. Říkalo se, že mám pohádkové jmění, že mám schopnost zvětšovat váhu vody a vzácných kamenů, že znám tajemství barviv látek, a že mám prostředek na věčné mládí.

Jednou kardinál z Rouen řekl Rogerovi, mému sluhovi: "Nemohu uvěřit, že tvůj pán znal Krista." A on odpověděl: "Nemohu to potvrdit. Jsem ve službách pana hraběte teprve 400 let..."

Někteří potvrzovali, že můj věk je více než šedesát let. A přitom jsem nevypadal na víc než na čtyřicet. V krátkosti, všechen tento povyk, díky starostlivosti madame de Pompadour, dolehl až k uším krále Ludvíka XV. Chtěl mne poznat, nedůvěřoval pověstem o mně.

Můj první rozhovor s králem trval dvě hodiny. Předal mi jednu minci a já ji před ním přeměnil ve zlatou. Od toho dne na mne král hleděl jako na svého přítele. Vídali jsme se pravidelně.

Jednoho dne mě král požádal o vysvětlení záhady, která zaměstnávala královskou policii. Mistr Dumas, 88letý bývalý správce du Châtelet, nashromáždil obrovské jmění neznámého původu. Byl podezříván z čarodějnictví. Jednoho dne mistr Dumas zmizel. Král mne požádal, zda vím, kde nyní je mistr Dumas, ať živý, či mrtvý. Nechal jsem si přinést hrnek, který patřil pohřešovanému. Položil jsem si jej na čelo, a už to pro mne nebyla sebemenší záhada. Pan Dumas spáchal sebevraždu. Viděl jsem pod podlahou půdy skryté schodiště, které vedlo do podzemní místnosti naplněné křivulemi a zkumavkami - jeho laboratoře. A jeho tělo leželo mezi rozbitým sklem. Král vyslal posla a ten potvrdil vše, co jsem viděl. A přátelství mezi mnou a králem ještě zesílilo.

Madame de Pompadour

Blízký vztah, a smím li říci, více než jen přátelský, mne spojoval s madame de Pompadour, která se těšila královské přízni. Navíc mé dlouhé rozhovory tváří v tvář s králem mne učinily osobností, která byla vyhledávaná a zároveň obávaná. Povídalo se, že znám tajemství věčného mládí. Netřeba dodávat, že tyto fámy způsobovaly, že jsem byl obklopen ženami, jakmile jsem vstoupil do sálu. Snažily se získat si mou pozornost, aby ode mne obdržely jeden z těch zázračných elixírů mládí.

Jen madame de Pompadour samotné jsem třikrát daroval ampulku s destilovanou vodou, v níž jsem uchovával svůj prostředek. Pokračoval jsem ve svých výzkumech. Pan de Marigny mi poskytl svůj zámek, který mi posloužil jako laboratoř. Experimentoval jsem i se zvířaty a hmyzem. Dokázal jsem v této době získat brouka o váze 17 kilogramů. Zároveň  v té době mi král, kterému jsem dal úžasný dar - 141karátový diamant, sdělil, že jeho drahé kameny mají kazy, takže bych je mohl zbavit nečistot snižujících jejich hodnotu. Učinil jsem tak a značně jsem je zároveň zvětšil. Tímto způsobem jsem přispěl k záchraně národních financí. Závist kolem mne rozpoutávala intriky. Je to lidská choroba, kterou jsem velmi dobře znal. Také jsem cítil, že přichází chvíle, kdy budu muset opustit Francii. Rozhodl jsem se v roce 1760 odejít do Amsterdamu jako tajný agent krále. V Holandsku bylo potřeba obnovit řád Templářů a všeobecnou rovnováhu.

Tím pro mě začala, až do konce mého pozemského putování pod jménem hraběte Saint Germain, doba neustálého putování. V roce 1762 jsem opustil Holandsko a odjel do Ruska, kde jsem se stal zakladatelem tajného spolku Růže a kříže v této zemi. V roce 1764 jsem pobýval v Benátkách, uprostřed stovky žen, které mi abatyše přidělila pro mé výzkumy lnu.

V roce 1773 jsem se vypravil do Tibetu, načež jsem se vrátil do Evropy přes Libanon a Sýrii. Provedl jsem tuto cestu podle určitých tajných pravidel, jako již dříve, před pěti stoletími. V roce 1776 jsem se znovu objevil v Evropě, ve Francii. Ludvík XVI. nahradil Ludvíka XV. a já jsem věděl, že to je konec jedné éry. Usadil jsem se v Lipsku, kde mi nabídli velké jmění výměnou za má tajemství. Samozřejmě pro mě nebylo možné přijmout tento obchod, protože jsem věděl, že v očích tehdejších lidí musím zemřít. To se stalo 27. února 1784. Má hrobka se ale tehdy uzavřela prázdná.

Královna Marie Antoinetta

Voltaire o mně říkal, že jsem člověk, který všechno ví a nikdy neumírá. Měl pravdu. Šest let po mé oficiální smrti jsem se znovu objevil. To bylo v roce 1790. Francie byla ochromena záchvaty revolucí. Bastilla padla.  Královně Marii Antoinettě jsem nechal donést tento vzkaz: "Odejměte vzbouřencům všechny záminky ke spojování si vás s lidmi, které již nemáte v lásce. Všichni jsou odsouzeni na smrt, odsouzeni zemřít popravením vrahy z Bastilly."

Běda! Věděl jsem, že mne neposlechne. V tom samém čase obdržela paní d'Adhemar, její služebnice, ode mne tento dopis: "Vše je ztraceno. Jste svědkem toho, že jsem udělal vše, co jsem mohl, abych změnil směr událostí. Vrátil jsem se však příliš pozdě. Nemohu pomoci ani králi, ani královně, ani královské rodině."

Odjel jsem z Francie do Vídně, kde Rosenkruciáni postavili chrám na Landstrasse. Čekaly mě cesty do Konstantinopole a Británie, abych připravil dva vynálezy, které budou hojně využívány v příštím století - železnici a parní loď. V blízké budoucnosti budou u ročních období postupně probíhat velké změny. Koncem tohoto století zmizím z Evropy a odejdu do Himálaje. Vrátím se za 85 let.

V roce 1870 císař Napoleon III. žádal policejní archivy o předání záznamů o mém životě. Umístil je do své knihovny, chtěl je prostudovat. Ale neměl k tomu příležitost - v září téhož roku byl sesazen a musel odejít do exilu. A jeho knihovna podlehla ničivému požáru...

To je historie mých prvních cest po Francii. Jsem s vámi opět. Proč? Nahraji na tuto desku svůj hlas, který budou moci slyšet miliony lidí. Za Ludvíka XV. jsem nemohl oslovit víc než pár set.  Ti, kteří mne znají, vám povědí, že se velmi podobám hraběti Saint Germain z minulosti. Řekli by vám, že mluvím plynně sedmnácti jazyky a osmi dialekty. Řekli by vám, že umím vyrábět zlato, a že žiji dlouho. Jsem hrabě Saint Germain, který se mezi vás vrátil.

Mohu vám dát pár informací o své lidské formě, kterou jsem si vzal v této dnešní civilizované, formalizované společnosti. Ano, mám oficiální občanskou identitu, podle ní je mi 32 let. Ano, mám rodiče zákonem uznané, jednoho muže a jednu ženu, které velmi miluji. Oni jsou přesvědčeni, že jsem jejich legitimní syn, zatímco jsem je oklamal zaujmutím místa jejich skutečného syna a inkarnováním se uvnitř onoho. Ano, mám oficiální adresu, ale nežiji tam. Mám profesi, ale nevykonávám ji. Vlastním starožitnictví někde v Paříži, ale nikdy tam nejsem. Našel jsem si spolupracovníka. Je to 28 let, co je v mých službách. Potvrdil by, že jsem se nezměnil, nezestárl jsem.

Labyrint - putování duše a života

Jak jsem se dostal mezi vás? Mám ve Francii základnu. Je umístěna pod katedrálou v Chartres, sto metrů pod ní, přesně uprostřed bludiště. Vchod je umístěn čtyři kilometry za městem, na tajném místě. Měli byste vědět, že některé katedrály jsou poselstvím samy o sobě. Katedrála v Chartres je jednou z těch uznávaných všemi zasvěcenci. To je důvod, proč se k ní sbíhají poutní cesty. Ve všech katedrálách je bludiště. Labyrint představuje putování duše a života. Neměl by být sestrojován v kruzích, ale v rovných čarách. Kdybychom jej mohli natáhnout na list papíru a znázornit jej v rovných liniích, byl by to přesný grafický model duše ve vibrační vlně, antigravitaci. Pochopitelně v katedrálách to není možné jinak než v kruzích.

Pokud mě někdy potkáte na ulici, nepoznáte mě. Budu pro vás jedním člověkem mezi dalšími lidmi. Zjevně mě od vás nic neodlišuje. A přesto jsem odlišný. Stejné je to u lidí, se kterými se setkávám, protože v tomto anonymním davu jsou tajemnou elitou, málo početnou, která přišla  z minulosti: Ludvík XV., madame de Pompadour...

Madame de Pompadour se v současné době setkává s Ludvíkem XV. čtyřikrát do roka na jihu Francie, kde se rozhodl zřídit si rezidenci. Setkali jsme se minulé léto v hotelu Eden roc, kde jsme společně strávili čtrnáct dní. Byla to skutečná dovolená dvacátého století: kino, jachta, projížďka autem, noční klub... Nic nás neodlišovalo od ostatních...

Miluji ženy. Přitom jsem vždy dodržoval extrémně opatrný citový život, abych dokázal plnit své poslání. V 18. století mé kontakty s lidmi ze dvora vždy zůstávaly tajné. Využíval jsem při tom jedné ženské vlastnosti: koketérie. Darováním svého omlazujícího prostředku, poskytováním líčidel a mastí jsem si udržoval jejich vděčnost. Říkal jsem jim, že kdyby někdy někomu ze svých přátel pověděly o našem intimním vztahu, účinnost elixíru by okamžitě skončila. Díky tomuto nevinnému podvůdku jsem neustále měl svůj osobní život zastřený závojem. Nikdy jsem nebyl zhýralcem. Vždy jsem ale potřeboval tuto ženskou podporu, abych mohl žít a pokračovat ve své misi. Bez ní bych ztratil svou sílu. Dnes jsem stále s těmi stejnými ženami, se kterými jsem se znal v minulosti. Manželství bylo v 18. století nemyslitelné. Článek č. 43 Rosekruciánů to zakazoval. Dnes, kdy už nejsem Rosekruciánem, už nejsem vázán tímto pravidlem.

Agartha

Chci na chvíli přestat mluvit o sobě, abych zopakoval pravdy, které jsem si sám ověřil: Země je dutá. Agartha je skutečná, přestože lidé se ještě nedokážou přesvědčit o její realitě. Agartha se nachází pod Tibetem, přesněji pod Himálajem. Pro velké mistry Himálaje je Agartha mystickou nulou. Mezi 22 chrámy znázorněnými 22 Hermovými arkánami a 22 písmeny posvátné abecedy. Nula - to je vše, anebo nic. Agartha je centrem podzemního světa. První podlaží je 2 400 metrů pod Himálajem. Vchází se stejným způsobem jako do mé základny v Chartres. Kus skály se vznese a umožní vstoupit lidem nebo lodím. První podlaží umožňuje přístup do samotného města, kde jsou přístroje, lodě a také zahrady. Jsou určeny jen pro zasvěcence Agarthy. Ti, kteří tam žijí, nemají přístup ke spodnímu světu, který je obrovský, je v něm vysoká teplota a žijí  tam dávní Atlanťané. První sál Agarthy měří 800 m na délku a 420 m na šířku. Má výšku 110 m a tvar pyramidy. Dochované egyptské dokumenty vám neposkytují ani tu nejmenší indikaci materiálu, z něhož byly pyramidy postaveny. Pyramidy v Egyptě jsou kopií Agarthy. Jsou postaveny na určitém daném místě. Na místo, kde se nyní nacházejí, byly přemístěny antigravitací. Hle, toť tajemství původu pyramid...

Konec poselství

Tato krátká cesta časem a prostorem byla nutnou. Jestliže ne proto, abych vás přesvědčil, tak alespoň proto, abyste vyslechli konec mého poselství. Kdysi v 18. století jsem mohl vyrábět velké množství zlata.  Nyní potřebuji svolení čtyř dalších zasvěcenců mého řádu, s nimiž jsem v neustálém kontaktu. Nemůžeme se už více rozhodovat sami. Nicméně stále mohu transmutovat malé množství olova ve zlato. Už jsem to učinil s jejich vědomím a pravděpodobně to ještě budu provádět. V 18. století jsem byl obviňován z kdečeho: z odvedení 100 000 liber pruskému hraběti, ze špionáže...

Byl jsem ve vězení v Anglii, ve Francii... Je to 11 let od doby, kdy jsem byl uvězněn kvůli nějaké zámince, takže je nemožné vytvářet další oficiální kontakty. Popravdě, příčina mého zadržení a rozsudek je to, co je důvodem mé zpovědi. Jestliže jsem se rozhodl propůjčit svůj hlas  k zaznamenání na tuto desku, je to proto, že se poprvé mohu dostat k milionům z vás.  V roce 1939 byly hlavy států kontaktovány, upozorněny, varovány námi. Ale nevěřili nám. Varovným znamením pro nás byl atom použitý člověkem poprvé v roce 1945 k destruktivním účelům: Nagasaki. Hirošima.

Protože jsme v čase a nad časem, řešení přijde od nás, až se čas zastaví a dnešní děti se stanou dospělými. Tento konec, který přichází... nevidím jej, neznám jej. Ale pokud má nastat, tak myslím, že tento konec právě nyní prožíváme.

Těm, kteří poslouchají mé poselství, a kteří je přijali s upřímností, mohu říci tuto věc - a to, že vůbec nezemřou. Duch jejich těla nebude ztracen. Znovu se setkáme v Agartě!  To je mé poselství. Buďte všichni zdrávi!  Ladislav Zelinka

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2014.