Alena Kratochvílová se narodila v Liberci v roce 1968. Vystudovala gymnázium a pak ještě absolvovala nástavbové studium knihovnictví. V červenci 1989 nastoupila do svého prvního zaměstnání v liberecké vědecké knihovně. Cítila, že to je profese, k níž má asi duchovně nejblíže. Měla ráda knihy, hrála na klavír, obdivovala výtvarné umění, divadlo a romantickou hudbu.

Při své poněkud vyšší postavě vlastnila nesmírné osobní kouzlo a klasickou dívčí krásu, proto k sobě lákala četné ctitele, jež však víceméně odmítala, protože lásku chápala jako jistou osudovou vyvolenost. Nechtěla se zamilovat do některého z libereckých mladíků, které znala už od dětství. Její vysněný chlapec se měl zjevit jako deus ex machina a o jeho příchodu ji měl zpravit nepřehlédnutelný nával citu. Nebylo na tom nic neobvyklého, vždyť takto nejprve o svých vyvolených snívají snad všechny dívky, většina z nich však od takového snění posléze z praktických důvodů odstupuje, aby snad nakonec nezůstaly na ocet, a volí raději pragmatičtější způsoby seznamování.

Alena však na svém citovém přesvědčení setrvávala neochvějně a nekompromisně. V roce 1990 odjela na dva a půl roku do Anglie, kde posléze složila prestižní jazykovou zkoušku na univerzitě. Ani při svém dlouhém pobytu v Anglii se však osudově nezamilovala a ve všech vztazích, které tam navázala, nalezla spíše jen negativní poučení. Až jako šestadvacetiletá dívka se konečně při náhodné návštěvě v Praze setkala s jedenatřicetiletým absolventem výtvarné akademie Robertem Denkem. Oboustranná citová jiskra skutečně přeskočila a oba mladí lidé se do sebe bezhlavě zamilovali. Denk samozřejmě poznal už mnohé jiné ženy, takže nezkušenou Alenu dokázal vcelku snadno přivést k fyzickému i duchovnímu vzmachu. Velice záhy si povšiml, že Alenina dříve přece jen trochu utajená krása, se během několika týdnů jejich milostného vztahu vyjevila naplno. Budila pak pozornost svým osobnostním jasem, září svého zevnějšku a štěstím, které jí z tváře doslova sršelo. Stala se z ní krásná žena.

Jako výtvarník portrétista si Denk rozkvětu této málem zplanělé růže dobře povšiml a byl na svoji roli v procesu této metamorfózy náležitě pyšný. Bral Alenu ke svým známým, vodil ji na výstavy, koncerty a do divadel, kde všude sklízela nesmírný obdiv mužského publika. I ona sama rovněž cítila, že Denk vskutku stvořil v jejím nitru ženu. Ženu s mohutným duchovním, ale i živočišným elánem, která navíc uměla číst milencovy nejskrytější myšlenky a která se brzy dokonale vyznala v každém hnutí jeho mysli.

Alena se nastěhovala k Denkovi do střešního malostranského ateliéru, kde spolu nádherně žili plným bohémským životem. V Praze bylo opravdu blaze. Za jediný den tlumočení si tady vydělala víc než v Jablonci za týden. Při provádění turistů získávala spropitné, jež bylo významnější složkou příjmu než její někdejší plat u prosperující cestovní kanceláře. A rovněž Denk se nacházel v dobrém finančním postavení, nebot vsadil na aktuálně módní ,,realismus", s nímž pak před kancelářskými dubovými stoly halabala portrétoval čerstvé zbohatlíky, rádoby zakladatele typicky českých podnikatelských dynastií. Čím více jim vyfakturoval, tím pro ně byl význačnějším umělcem.

Občas si pak zaletěli do Paříže, někdy do Londýna a třikrát během jediné zimy se vždy celý týden slunili na Gran Canarii. Milovala ho, protože cítila, že se stal její součástí a že ona je zase součástí jeho. Nebyla to však pouhá fráze, cítila trvale ve svém nitru jeho nezdolnou energii, a to i když nebyl přítomen, když odcestoval za prací, nebo když ona trávila den dva u rodičů. Tato energie ji trvale napájela, rovnoměrně ji prostupovala, rozechvívala a oblažovala...

Denk se pokoušel Alenu učit malovat, avšak jako učitel dokonale selhal, protož  ona coby žačka naprosto neuspěla. Neuměla uchopit štětec do ruky, neměla cit pro barvy, nedokázala zachytit podobu modelu ani uhlem, ani obyčejnou tužkou. "Jsi skutečně malířský antitalent," ocejchoval ji Denk, s čímž se docela klidně smířila. Zato mu hrávala na klavír a recitovala mu německé romantiky.

Nedokončitelný portrét

Jednou ho z ničeho nic napadlo, že namaluje její portrét, chtěl ji však zachytit tak, jak ji znal jen on, když mu po milování zůstala ležet v náručí. S neskonale uvolněným obličejem, jenž přesto zároveň nesl i prchavou dětskou nevinnost, obličej s jakousi dráždivou netečností a překvapující metafyzickou hloubkou. Žárlil na tuto nestálou tvář, protože byla poznamenána zážitky z jakéhosi absolutna, kam on jako muž neměl přístup, když se ženská extáze uskutečňovala kdesi mimo tento svět...

Pokusil se nejprve o několik nákresů uhlem, ale vzápětí je zničil. Poté vypnul plátno, upevnil je na štafle a proti svému zvyku ihned začal po paměti s nanášením olejových barev, ale záhy svého úsilí zanechal s vědomím, že je to úkol nad jeho síly. Nemělo smysl, aby mu stála modelem, protože takovou tvář, jakou chtěl namalovat, mívala jen někdy a ještě pouhých několik desítek vteřin. Spokojil se tedy s tím, že zachytil na plátně její kontury, vlasy a ovál obličeje, jehož rysy však zůstaly prázdné. Tvář čekala v ateliéru na doplnění doslova jako osudová výzva umělci, který svůj talent rozmělňoval desítkami "uměleckých kšeftíků".

Plátno ho zpočátku každodenně vzrušovalo, ale po čase ho spíše začalo zlobit, až mu posléze trvale kazilo náladu. Nenáviděl tento nesplnitelný úkol tím více, čím více se mu stával zvykem blahobytný způsob života. "Nesměl bych týden jíst a pít a musel bych trpět jako zvíře, abych to dokázal namalovat," svěřil se jí. Jenže život s ní mu připadal jako vodopád, jehož sílu prozatím nemohl spoutat ani zastavit. "Jednou tě namaluju, to vím určitě," říkal a uhýbal nejistě očima. "Jednou, a nebude to trvat dlouho, cítím to v kostech..."

V té chvíli o něm poprvé zapochybovala, ale pak se ještě více zamilovala do jeho přiznané slabosti, do stínu jeho navenek tak pevného charakteru...

A pak se stalo, že spolu jeli tramvají a provokovali netečné, vesměs starší spolucestující, až probudili jejich nevoli. Nechtěli však pokračovat až do vyhrocení konfliktu, a tak se prodrali k zadnímu východu, a když hydraulika otevřela dveře, Denk z bujnosti seskočil z nejvyššího schodu přímo na nástupní ostrůvek. Noha se mu však podvrtla a on se chtěl před bolestí spasit jakýmsi improvizovaným kotoulem, který ho však nasměroval přímo pod kola přijíždějícího automobilu. Ten mu rozdrtil hrudník a na místě ho usmrtil.

Ležela v ateliéru ve stavu naprostého ochromení, v šatech promáčených jeho krví. Civěla do stropu a nebyla schopna vstát a napít se od božího rána trochy vody. Připadlo jí, že se vnější svět podivně smrštuje a scvrkává a že jeho nová tíha vstupuje do jejího nitra. Dosud se nedostavila apatie a pocit bezvýchodnosti. Ještě totiž nevstřebala fakt, že Denk zemřel, byla prozatím pouze ochromena jeho fatální nehodou a šokována krví, která se vylila na dlažbu. Cítila se rovněž být zdrcena faktem, že zde leží osamocená a že on se zřejmě v dohledné době nedostaví...

K večeru si poprvé uvědomila, že její milenec definitivně zemřel, a začala pak křičet jako smyslů zbavená. Přepadly ji křeče končetin a žaludeční nevolnost, a když se po chvíli vzchopila, začala v kuchyňce rozbíjet nádobí, aby se aspoň nějak vyprostila ze rdousící časové smyčky. Z onoho současného i příštího nadbytku času, který jí sliboval jen a jen utrpení.

Přibližně v deset večer naprostým vyčerpáním usnula. Ve dvě hodiny v noci se však s prudkým trhnutím probudila, a sotvaže otevřela oči, prožila nezvykle intenzivní pocit. Pocit z vědomí, že něco, co zbylo z Denka, ji v této chvíli přišlo navštívit. Nevěřila nikdy na posmrtný život, ale v této chvíli se s představou jakési formy posmrtného života musela smířit? Okusila totiž v duši tu důvěrně známou lehkost a onen energetický proud, který ještě před několika dny přičítala jen své lásce a duchovnímu spojení s milovaným a milujícím mužem. Proud energie tedy kupodivu nevyhasl, ani když byl zničen jeho fyzický původce a nositel...

Milenec tu s ní byl i po své fyzické smrti. Věděla to. Přišel se s ní rozloučit. Byla si tím jista a tento fakt ji uklidnil. Něco chtěl, nebyl tu jen tak, vždyť už nebyl jen Denkem, ale dospěl zajisté i k jiné dimenzi. Chvatně ji k čemusi pobízel, ladil její nitro, až se konečně dovtípila, oč mu jde, když pocítila nebývalé uvolnění v končetinách a svědění prstů. Pochopila, co má udělat, aby on byl v té chvíli naprosto spokojen...

Vzala pouzdro se štětci a kazetu s barvami a připravila malířské náčiní stejným způsobem, jako to vždy činil on sám. Cítila, že je s ní stále spokojenější. Ladil ji však i v dalších okamžicích a doslova ji energeticky vzrušoval... Vysílal k ní signály jeden za druhým, ty vstupovaly do jejího nitra, a ač to byly pokyny bez konkrétního vyjádření, bez slovně formulovaných myšlenek, přesto tyto výzvy nesly jasné poselství.

Rozsvítila světlo a namířila lampy na plátno na stojanu. Na plátno, které ho v posledních týdnech tolik dráždilo, protože obnažovalo jeho potlačované umělecké svědomí a potvrzovalo aktuální neschopnost skutečné tvůrčí koncentrace.

Namíchala barvy a rozmístila je na paletě. Vyčistila štětce v terpentýnu a vysušila je hadříkem, jak to kdysi dělával on. Potom vybrala jeden štětec, namočila ho do barvy a zamířila s ním k oválu své načrtnuté prázdné tváře. Neměla obavy, že na plátně něco zkazí, protože v hloubi duše jednoznačně cítila, že jí ruku vede on sám, že sama není schopna provést bez jeho usměrňujícího pokynu ani jeden tah...

Malovala více než tři hodiny. Po celou tu dobu na nic nemyslela, protože se nacházela ve zvláštní ochranné a usměrňující extázi, jejíž obdobu jedenkrát nakrátko prožila v dětství, když se dala unést improvizací na klavír.

Malovala svůj autoportrét, aniž by myslela na sebe a na svoji podobu, a cítila se přitom nevýslovně štastna, jako by vskutku zvěčňovala ony prchavé minuty po skončeném milování. Jako by tesala do kamene chvíle a pocity oné milostné nirvány, které se předtím vždy beze stop a bez možnosti zapamatování rozptýlily, protože jejich mimozemská povaha nemohla být žádným způsobem uchována v pocitové paměti. Tentokrát však tyto dojmy uchopila, uchovala a zvěčnila prostřednictvím štětce, prostřednictvím duše zesnulého umělce, jenž s ní měl za života tak intenzivní spojení, že s ní směl nakrátko pobývat i dvanáct hodin po své smrti...

Obraz vskutku domalovala a teprve potom užasla. Její zářící obličej na plátně, to bylo vskutku jen a jen Denkovo dílo, tentokrát skutečně mistrovské. Jak podivuhodně rychle vznikl tento obraz, o němž Denk předtím tolik měsíců snil! Obraz, jehož představa snad měla vykoupit už tak dlouho a důkladně potlačované malířovo tvůrčí svědomí...

Odstoupila od štaflí o páté hodině ranní a její ruka poklesla. Tvůrčí kouzlo se vytratilo, okamžik metafyzické inspirace pominul, Denk zřejmě definitivně odešel ze svého ateliéru i z tohoto světa. Pociťovala nesmírně intenzivně skutečnost, že už tu s ní jeho fluidum dále není. Teprve v této chvíli byl neodvratně mrtev. Nebyla pak schopna udělat na plátně ani jediný tah. Svůj nakrátko získaný malířský talent v tomto okamžiku zase a navždy ztratila.

Před Alenou Kratochvílovou se začala rýsovat dosti pochmurná všední skutečnost. Realita života bez lásky, nutnost návratu do Jablonce a povinnosti všední práce překladatelky. Přesto ji však s tím vším poněkud smiřovalo vědomí, že ani její duše za čas nezanikne nastalou fyzickou smrtí.

Petr Frank, Záhady posmrtného života,
nakl. Dialog, upravila Hana Čechová

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.