Prokletá místa

Odedávna se hovoří o tak zvaných prokletých místech... Je to pověra? Nebo je to cosi dosud nepoznaného, jde o výron energie, která je schopná ničit, disharmonizovat, zabíjet? Snad každý slyšel o strašidelných domech, o místech, která přinášejí smůlu...

Jako vydavatel Almanachů šlechtických rodů i jako spisovatel jsem se dozvěděl podivuhodné příběhy o místech, která nesla smůlu i o místech, která naopak přinášela štěstí... Hovoří se o nadpřirozených silách i o silách, jaké se prý dají vědecky podchytit, mluvívá se o geologickém podloží, které dokáže ovlivnit to, co je nad ním. Ať už neblaze, nebo lahodně...  Jsou "prokletá místa"?

Kdysi, za studií, jsme s přítelem, který se zajímal o architekturu, procházeli staré, opuštěné domy. Náhle přítel zbledl, seběhl po schodišti a vyběhl z domu, byl rozčilený, velmi rozpačitý a zmatený. Na otázku, proč ze starého domu vyběhl, nedokázal odpovědět. Já necítil jeho úzkost, přesto i mně se ulevilo, když jsem onen prázdný dům opustil. Jsem z lidí, kteří zdánlivě nepochopitelné události nezlehčují, a tak jsem se vyptal, komu onen dům patřil, kdo v něm žil. Žil v něm manželský pár a MANŽEL ROZSEKAL MANŽELKU SEKEROU...

Neznali jsme tu ulici, neznali jsme ten dům, neznali jsme onen děj. A přece se nás dotkl hrůzný příběh. Mě poznamenal úzkostí, přítele, který byl zřejmě senzitivnější, zasáhl osud ženy, osud, který neznal, jako neviditelná sekyra...

Mohl bych, jako asi mnoho čtenářů, uvádět příběhy o místech, kde se cítil člověk špatně a byl rád, když je mohl opustit, i když pro to neměl rozumné vysvětlení. Místa, o kterých hovořím, se nemusejí vyznačovat něčím pozorovatelným smysly, pouze jsou jako knihy, do kterých někdo vepsal úzkost... a člověk, který na ona místa vejde, ji může i po čase číst. Ve světě je hodně takových míst. Můžeme vzpomenout Hampton Court, snad nejslavnější z "prokletých míst" Britanie. Chodbu v tomto sídle, kde noc před popravou procházela zoufalá pátá manželka krále Jindřicha, kterého neuprosila, aby ji nechal žít... Pokud člověk prochází tímto místem, působí na něj nálada, vyprávění průvodců, "antiplacebo". Navštívil jsem řadu britských šlechtických sídel a umím si představit, pokud by nějaký šlechtic zažertoval a řekl mi o kletbě a zločinu, jaký se udál na místě, na kterém stojíme, že bych možná ucítil, co cítili lidé po zkoumání Hampton Courtu specialisty na okultní síly. Neklid, rozrušení... A kdyby mi pak onen šlechtic se smíchem řekl, že na onom místě se nic zlého nestalo, jen mu tam jednou upadla dýmka, hned bych přestal cítit mrazivou úzkost.

"Světelný šlojíř"

Ale vynechme stovky svědectví o zločinech a kletbách, která bychom z historie i ze současnosti mohli vyprávět, a všimněme si jednoho zámku v Čechách. Je v soukromých rukou a nerad bych, aby jeho aristokratický majitel byl obtěžován, proto neuvedu jeho jméno. Měl jsem příležitost trávit na onom zámku několik měsíců psaním jedné knihy. Navštívil mě tam přítel, senzibil. Vedl jsem ho do svých pokojů. Na odpočívadle se zastavil. Strnul. Nemluvil.

"TOHLE MUSÍŠ SNAD VIDĚT I TY," vykřikl. Ukázal před sebe. Chodba. Nic. Nic?

"Tady je světelná brána, kdo projde tímhle místem, pomůže si, jako by navštívil lázně." Prý je před námi "světelný šlojíř". Dokáže omýt z člověka nelad... Antikletba? Večer, když přítel odjel, jsem šel navštívit starého zdejšího usedlíka a pověděl jsem mu o tom, co mi přítel vyprávěl. "Tam," zavzpomínal bývalý komorník, "tam byla před válkou kaple. Pak se to přestavělo... Ale na tom místě, co jste stáli...," zauvažoval, "víte, že jste stáli rovnou u místa, kde bývala po staletí monstrance?" Přítel nic nevěděl o přestavbě onoho zámku, já také ne. A přece i po tolika letech vycítil lahodné světlo, uzdravující. A já pochopil, proč se mi v mé pracovně tak dobře pracuje na románu...

Můžeme se znepokojovat prokletými místy, můžeme se jim vyhýbat. Míjet OTISKY ÚZKOSTI. Kdo ví, jednou možná věda ukáže, že to, co se pokládá za neuvěřitelné nebo za pověru, je přirozené. Bývá triáda, že nejprve je něco neuvěřitelné, potom sporné a nakonec je to každému samozřejmé.

Jsou kletby? Jsou antikletby?

Jsou místa prosvícená pokoleními, lidmi, kteří se scházeli, aby dobrořečili, aby do oněch míst nevnášeli úzkost, aby do nich naopak přinášeli lásku...

Několikrát jsem už na různých místech zažil veliký příliv dobra, jako by na mě vydechlo cosi schopného očistit, chránit, napomáhat... Zažil jsem to například v Mykénách a jednou jako účastník soukromé mše na Karlštejně, v lucemburské kapli, v místě promeditovaném geniálním českým panovníkem. Obě místa se do mě vepsala nejen jako lahodné vzpomínky, ale i jistou obdobou svého topografického umístění.

Antikletby? Stačí projít Lví bránou v Mykénách nebo neviditelnou svítící bránou na českém zámku a člověk ucítí ulehčení... Pokud se otiskují příběhy do času a žijí v něm dál, jako žijí příběhy i v zavřené knize, potom je naděje, že žijí nejenom hrůzy prokletých míst... Žijí, otištěné do neviditelna i lahodné příběhy, místa rozsvícená nadějí, tato místa žijí, jako výzvy, abychom se snažili lahodné ostrůvky zvětšit a nacházet v nich úlevu pro sebe i pro duše našich blízkých...

PhDr. Martin Petiška

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.