Kdo se projevuje spiritistům?

V dřívějších dobách bylo úkazů setkání se zemřelými a jejich projevů včetně strašení mnohem více, protože lidstvo bylo senzitivnější. Sílící egoismus uzavírá auru lidí jemnějším vlivům a izoluje je od neviditelného dění. Přesto si naši předkové jevy setkání se zesnulými nedovedli často správně vysvětlit a vyvozovali z nich ledacos mylně. Proč?

Podstatné je zde vědět, co je a jak se projevuje posmrtný dvojník. Je to zbytek životních sil zemřelého, dožívajících v odloženém éterickém těle. Tělem éterickým, životním, bylo na zemi oživováno tělo fyzické. To se však po smrti rozkládá, ale zbytek těla životního se ještě delší dobu opuštěně potuluje. Nese ještě určité stopy minulého života zemřelého, zrcadlí stopy bývalých citů a myšlenek svého majitele. Kdo ulpíval na materiálním životě, je zejména v počátečních stadiích kámaloky slepý a nemá duchovní vnímací orgány, nevidí a neslyší, je zahalen temnotou. Prožívá obyčejně palčivý žár žádostí a nemá smysl pro druhého, poněvadž je sobecky uzavřený sám do sebe. Takový se nebude starat o nikoho než jen o sebe, neboť si za života nezvykl myslit na druhé. Proto tím méně může na ně myslit po odtělení, když je obklopen neznámou astrální atmosférou, v níž se nemůže orientovat. Většina posmrtných projevů tedy pochází od éterického dvojníka. Skutečný zemřelý se svým osobním Já však již není ve spojení s tímto zbytkovým rozpadajícím se útvarem, a nekontroluje jeho projevy.

A v tom je právě zdroj nesčíslných klamů. V odloženém dvojníkovi působí síly podvědomí z minulých inkarnací. Navíc je tento dvojník vydán napospas různým elementálům astromentální říše. Dvojník si nese takové názory a city, jaké měl jeho zemský člověk. Podle nich se projevuje, dokud se nerozpadne, což trvá někdy velmi dlouho. Neprožívá kámaloku a není nijak poučován, ale jen se určitou dobu dochvívá. Proto ale může při projevu zemským lidem, kteří jej mylně považují za skutečného zesnulého, lehce tvrdit různé omyly a nepravdy, často také o životě na onom světě. Tyto názory mohou obsahovat i mylné představy, jež měl jeho někdejší zemský nositel o posmrtném životě. Proto se informace z těchto zdrojů tak liší. Výjimečně může dvojník diktovat i rozsáhlá sdělení. Odtud pocházejí různé šalby pro senzitivnější, ne však plně vidoucí a vědoucí osoby na zemi.

Projevy posmrtných dvojníků

Například posmrtný dvojník toho, kdo žil v mládí materialisticky, ale později nastoupil duchovní cestu, nese nadále stopy starého života, názorů, neřestí, pochybností o existenci Boha atd. Proto je při "vyvolávání duchů" víc klamu než pravdy. Dvojník bez kontroly bývalého majitele, odloučený od jeho vědomé kontroly Já, může vyslovovat různá sdělení, která odpovídají dávným stresovým a vypjatým situacím zemřelého, když byl třeba nemocný, rozrušený, kul pomstu, žárlil atd. A zde jsme už u "strašení mrtvých". Může se stát, že dvojník pronásleduje toho, koho jeho bývalý majitel nenáviděl. Není to tedy projevem spravedlnosti (projevem spravedlnosti je jedině pronásledování svědomím), ale obyčejné lidské nedokonalosti. Dvojník může i vyhrožovat, snažit se ublížit, protože je dosud nabit někdejší zlobou. Skutečný zesnulý bývá už někde jinde a o neplechách svého dožívajícího podvědomí, využívajícího ještě nerozpadlé síly starého éterického (tj. životního) těla buď neví, nebo je z toho nešťastný.

V případech "strašení" tedy pomůže se nebát, naopak se modlit za klid a rozložení tohoto dvojníka, aby se jeho éterické látky rozpustily do kosmického éteru, ze kterého byly vzaty.

Poměrně silnou energií je nabit dvojník toho, kdo zemřel násilně. Stává se též, že při náhlé smrti, třeba při autohavárii, ve válce a podobně, vyšle zemřelý bezděčně svého dvojníka k pozůstalým, aby je uvědomil o své smrti. To jsou ony časté případy, které vypadají navenek nevysvětlitelně. Mluví se mlhavě o "síle myšlenky", ale jde o fungování přirozeného mechanismu.

Často popisované jsou i případy pronásledování vraha různými hrůzami ? i zde zavražděný vyslal myšlenkovou podstatu svého éterického těla, která nyní vraha pronásleduje a působí mu zasloužené utrpení. Poslední myšlenka zavražděného může zmocnit jeho dvojníka velkou silou k prokletí vraha, aniž by zavražděný musel cokoliv vědět o těchto věcech za svého života.

Vědci typu A. C. Clarka či Sisyfovců (jsou to víc tragikomičtí tmáři a sektáři, než nestranní vědci) mohou ještě staletí spekulovat o jevech strašení, podezírat z podvodů a halucinací, ale k vysvětlení nepřijdou a je tak prosté: Strašidelné postavy zavražděných, které "straší" v místech jejich posledního zápasu, nebo sebevrahů, nejsou tedy ničím jiným, než těmito dvojníky, kteří už nemají individuální vědomí Já svého dřívějšího majitele. Podobně ale mohou "strašit" i ti, kteří si nechtějí uvědomit, že zemřeli, a pohybují se ve svém bývalém obydlí, okolí atd.

Nadpřirozené, nebo přirozené?

Egypťané nazývali svého posmrtného dvojníka ka a dokázali síly nižšího éterického těla zesnulého rituálně zafixovat pevně do jeho hrobky a nabít ho magickým příkazem chránit klid těla "svého" pána a pronásledovat vykradače a jiné narušitele. To vysvětluje i náhlá záhadná úmrtí řady archeologů ve 20. století.

Protože éterické tělo je oživujícím impulzem těla fyzického, je přirozené, že i odložený éterický dvojník má nevědomou potřebu svého zachování či oživení. Proto je přitahován do spiritistických seancí, aby se přiživil na síle média, kterou mu v době jeho bezvolního stavu odčerpává a sebe tím posiluje. Proto jsou média po seanci tak vyčerpaná. Podstata spiritismu spočívá v tom, že médium je ve stavu transu opuštěno svým Já a na jeho místo nastupuje cizí vliv. Vytěsněné Já tedy nechává bytost média bez kontroly. To je stav atavistický, odpovídající dávným dobám. Dnes je hodnotné pouze to, k čemu se dobereme za bdělého, jasného vědomí. Pokud médium ovládne dožívající éterický dvojník některého zemřelého, je jeho automatickou snahou se přiživit na éterické energii média, a tím si prodloužit svoji existenci.

Kromě nich se médiím mohou projevit i různí zlomyslní duchové, astrální larvy, nebo se napojí na podvědomí zemských, právě spících lidí. Médium to nerozezná, protože v transu nemůže používat kontrolní síly svého Já. Informace takto pořízené jsou nespolehlivé, nemají žádnou hodnotu. Pak se spiritisté naivně radují, že se jim projevil tu Napoleon, tu nějaký světec, tu Hitler, nebo aspoň babička Málková. Těch slavných ale bývá pochopitelně víc. Jsou atraktivnější, než setkání s nějakým strýcem Bonifácem či tetou Agátou, leda že by po nich zůstal kdesi zakopaný poklad, zaštrachaná závěť, nebo nepodaný vynález.

Éterický dvojník může být z těla vymístěn i před fyzickou smrtí, například při agónii. Když umírající sleduje během agónie "knihu" svého života, poznává všechny vztahy, vidí své viny, které asi již nebude moci vyrovnat. Cítí pak velikou lítost za neodčiněné viny a touží je napravit. Moc této touhy pak může být i hybnou silou posmrtného dvojníka. Poslední myšlenka člověka tedy vtiskuje dvojníkovi nasměrování pro jeho další působení. Dvojník může i uvědomit blízkého člověka, po němž umírající touží, a kterému tak může být vyslána i přímá výzva, aby se k jeho loži dostavil. Dvojník může působit i ve snu a vnukat adresátovi poslední přání nebo sdělení umírajícího.

Jsou to jevy nadpřirozené, nebo přirozené? Jak pro koho. Pro skeptiky jsou nadpřirozené. Nahlédneme li ale logické fungování těchto věcí, jsou to jen další přirozené zákony stvoření. Pak uvidíme, že vlastně nadpřirozeno neexistuje. To jen nám v naší nevědomosti to tak připadá.