Pískovcové skály rozžhavené letním sluncem do okrové barvy, rozlehlé sosnové háje, bizarní romantické zříceniny středověkých hradů, vesničky jako malované a schoulené do hlubokých stinných údolí, jimž místní lidé neřeknou jinak než doly, chladivé stružky potoků prodírající se mezi skalními masivy – to vše již učarovalo mnoha poutníkům schopným vnímat a pojímat krásu přírody v území zvaném Máchův kraj. Dávno tomu, kdy Karel Hynek Mácha (1810 - 1836), spolutvůrce českého básnického romantizmu, napsal verše o kraji, který dnes nese jeho jméno. "Tam na svých toulkách pozdravujte zemi. Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou." Stejně tak dávno tomu, kdy zpráchnivěly kosti jiného neobyčejně nadaného umělce a obdivovatele tohoto kraje – Václava Levého, žijícího v letech 1820 - 1870. Osud mu předurčil, aby se stal tvůrcem monumentálních děl vytesaných do pískovcových skal na Liběchovsku, jež se rozkládá na okraji Máchova kraje.

Od plotny do magických skal

Území na rozhraní severních a středních Čech, zhruba ohraničené na severu Českou Lípou, na jihu Mělníkem, na západě Úštěkem a na východě královským hradem Bezdězem, se stalo oběma mužům součástí jejich tvorby a jejich životů. Zatímco Mácha zemřel v rozkvětu svých mužných i tvůrčích sil v pouhých šestadvaceti letech, Levý se aspoň dožil abrahámovin. Když jako mladík kuchtil jídla na liběchovském zámku, asi se mu ani nesnilo o tom, že se jednou stane tvůrcem skalních megaskulptur, kterým se budou obdivovat návštěvníci Máchova kraje ještě ve 21. století. Majitelem zámku byl v třicátých a čtyřicátých letech 19. století Antonín Veit. Se zámeckou kuchyní byl plně spokojen, a to tím spíš, že s místní pohostinností byli nadšeni i významní hosté, mezi nimiž nechyběli věhlasní literáti, filozofové, malíři a sochaři. Namátkou jmenujme Bernarda Bolzana, Josefa Václava Friče, Františka Palackého, Pavla Josefa Šafaříka nebo Josefa Kajetána Tyla. Levého ve volných chvílích lákala příroda. Rád se toulal bizarními skalními bludišti v okolí Želíz (tato místa si později oblíbil i spisovatel Franz Kafka a hudební skladatel Josef Křička), přitahovala ho romantická krajina, měl rád vůni pryskyřice na borovicích a dokázal se zasnít při odpočinku na některém z lesních palouků. Fascinovaly ho klid, pohoda a mír líbezného kraje, ale netušil, že z toho všeho bude jednou vytržen prapodivnou událostí, o níž se zmíníme později.

Začalo to zájmem o historické události

Od jisté doby se zájmy a činnost Václava Levého změnily. Zatímco však Mácha, autor nesmrtelného eposu Máj, zdolával na svých pěších toulkách až šedesát kilometrů denně v posedlosti objevovat a poznávat stále nová místa, Levého síla nespočívala v dálkových pochodech, nýbrž ve zvídavých toulkách, na které s sebou bral dláta a kladívka. Zatímco Mácha byl mistrem čarovného veršotepectví, Levý oplýval šikovností rukou a prostorovou obrazotvorností. Okouzlil ho skalní pískovcový kámen, jeho měkkost a poddajnost, s nimiž bylo lze poměrně rychle vytvářet postavy, rostliny nebo sochat objekty fantazijních představ. Pozoruhodné bylo nejen to, že v sobě měl už od dětství sochařský talent, ale také směr, jímž se začal ubírat. Odcházel do skal, kde začal vytesávat větší skupiny postav, které se vázaly k nějaké historické události. Navzdory zubu času, působení větru, sněhu, slunce i rukám vandalů přečkaly velké skalní skulptury až do dnešních časů. Vydáme-li se od Liběchova, poklidného městečka vzdáleného několik kilometrů severně od Mělníka, směrem k Želízům, nemůžeme minout značkovanou pěšinu, klikatící se do kopce směrem k takzvané Klácelce. Umělá jeskyně s reliéfy fantaskních bytostí – těl se zvířecími hlavami, symbolizujícími lidské slabůstky – je svérázným ztvárněním bajky Ferina Lišák, jejímž autorem je František Matouš Klácel – zajímavá osobnost, jíž si Levý hluboce vážil. Byl to pokrokový augustiniánský kněz (augustiniáni bývali řádem kanovníků, příslušníků stavu zabývajícího se liturgickými obřady), jenž žil v letech 1818 - 1872. Výtvarnou předlohou byly pro Levého kresby francouzského karikaturisty J. J. Grandvilla (vlastním jménem Jean Ignac Isidor). V Klácelce je pozoruhodné zpodobení husitských vojevůdců Jana Žižky a Prokopa Holého; neméně zajímavé jsou postavy trpaslíků kovajících zbraně blanickým rytířům. Průchodem mezi skalami lze vystoupit na plošinu a zamířit k divokým průrvám, do nichž je možno s jistou dávkou opatrnosti vstoupit a prozkoumat je. Všude v okolí je množství skryté energie, kterou senzitivní lidé pociťují.

Osudová chvíle – těleso oblé, postavy olbřímí…

Od jisté doby se Levý změnil. Lidé, kteří ho znali, byli překvapeni jeho chováním a povahou. Stal se méně společenským, uchyloval se do samoty a vypadalo to, že ho tíží nějaké tajemství, s nímž se nedokázal sám vypořádat, nebo se s ním svěřit někomu dalšímu. V době, kdy nějaký čas trávil v Praze, aby podrobněji studoval taje sochařského umění, dostal od něj Antonín Veit pečlivě zapečetěný dopis. V něm se Levý svěřoval, že téměř přesně tři roky poté, co vyšel Máchův Máj, pobýval jistého dubnového dne uprostřed skal poblíž Želíz. Navečer byl "náhle oslněn světlem podivným, ohněm a září, přicházejícími shůry z oblohy, ale blesk ani zář Měsíce to býti nemohly". Potom dále spatřil "těleso oblé jakési na planině ve směru k Tupadlům a nad ním křišťálově čistou záři". Popisoval, jak se prodíral houštím, aby byl tomu místu blíž, a jak se mu zdálo, že vidí "kola, která se otáčela, a u nich jakési postavy olbřímí, kteréž gestikulovaly a ukazovaly směrem do oudolí, a tak obludné byly, že nejlépe bude do skal je vtesati, než na jejich tvary zapomenu". A jak na to reagoval majitel zámku? Inu, nijak zvlášť, pomyslel si cosi o podivínství pisatele a příliš se problémem nezabýval – ostatně, měl jiné a příjemnější starosti, protože mu byla ohlášena návštěva dalších významných osobností tehdejší české společnosti. Levému to nedalo. Chodil na ono místo pravidelně vpodvečer po následující dny, týdny, ba měsíce, ale podivný úkaz již znovu nespatřil. Brzy nato začal do pískovcových skal vytesávat obry, které lidová fantazie označila jako "čerty".

Zhlédl sochař to, co viděl prorok?

K nejzajímavějšímu a nejtajemnějšímu dílu Václava Levého se lze dostat z okraje Želíz modře značenou strmou stezkou. Na zalesněném vršku se majestátně tyčí obrovské hlavy dvou bytostí, vytesané do masivního pískovcového bloku. Podle svého osobního deníku tady umělec strávil několik týdnů. Není jisté, zda se snažil připodobnit obličeje bytostí těm, které spatřil onoho divotvorného večera při zjevení záhadného letícího předmětu, anebo je podvědomě spojil s tvarem hlav osob, které mu fyziognomicky byly známé. Když majitel liběchovského zámku spatřil ještě nehotové dílo, byl nadšen i ohromen; prominul Levému, že opustil zámeckou kuchyni, a slíbil mu finanční podporu. Tehdy vznikly největší plastiky ve volné přírodě na území našeho státu. Stačí sejít do údolí a vydat se turistickou stezkou na protější náhorní skalní plošinu, kde jsou více i méně zachovalé další skulptury. Do pískovce je zaklet mohutný Had přeťatý sekerou; plastika se podobá obřímu ještěru. Na vrcholek lze bez větších problémů vylézt, stejně jako na Harfenici – skálu s reliéfy několika lidských hlav a ženy s harfou. Opodál se zachovala i malá skalní sluj s kaplí Maří Magdalény. Drobná díla Václava Levého jsou umístěna také v liběchovském zámeckém parku. Zámek, kam zvala k návštěvě jedinečná expozice orientálního umění, je od povodně v roce 2002 bohužel nepřístupný.

Vraťme se však ke skalním bytostem. O několik desítek metrů východním směrem sochař vytvářel další dílo asociované vzpomínkami na podivuhodnou událost – "oblé těleso" s dalšími dvěma postavami. Stalo se však něco nečekaného. Blesk při prudké noční bouřce zasáhl borovici na vrcholku skály a rozštípl pískovcový blok natolik, že se zcela rozsypal a ze sochařova díla zbyly jen úlomky kamenů. Levý to možná chápal jako jakési varování, od dalšího zpodobňování tajemné události upustil a přesunul se na zmíněný protější kopec. Do zámecké kuchyně se už nikdy nevrátil. Vzdělával se v sochařském umění, dostal se do Mnichova a posléze do Říma. Jeho umění se neustále zdokonalovalo, stal se váženým a ve vyšších společenských i církevních kruzích vítaným člověkem. Málo známé je, že jeho žákem se stal Josef Václav Myslbek, pozdější mistr monumentálních sochařských děl a jeden z nejlepších českých sochařů vůbec. Ačkoliv popisované údobí je pouze částí celoživotního díla Levého, patří mezi nejzajímavější a je také nejvíc opředeno pavučinou tajemství. Levý pocházel ze skromných poměrů, narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách na Rakovnicku, byl synem obuvníka, který později působil v Kožlanech (v této obci se také narodil druhý československý prezident Edvard Beneš). Již v dětství vynikal zručností při práci s dřevem a hlínou, vyučil se stolařem a díky rodičovské výchově to byl človíček neobyčejně zbožný. S katolickou vírou by ovšem asi těžko korespondovalo přesvědčení, že byl svědkem přeletu nebo dokonce přistání kosmického stroje. Nevíme, zda studoval bibli, a pokud ano, zda si povšiml místa, kde prorok Ezechiel v 10. kapitole, verších 1 - 22, líčí událost, která zřejmě popisuje možné setkání s mimozemskou civilizací: "Pak se otevřelo nebe a viděl jsem přicházet větrný vír ze severu, ohromný oblak ohně a záře. Z něho se zjevilo cosi, co připomínalo čtyři bytosti. Co bylo vidět nad hlavami bytostí, zářilo jako křišťál. A točila se tam kola s očima, a když se kola pohybovala, točily se i oči…"

Zůstaly nezodpovězené otázky

Nad liběchovskou epizodou v životě Václava Levého a jeho posedlostí vytvářet obrovské plastiky si lámali hlavu nejen jeho vrstevníci, ale i pozdější badatelé v oblasti umění. Když totiž bylo jasné, že jeho výtvarný talent je nesporný a měl podporu vlivných lidí, kteří mu mohli pomoci v tvůrčím rozletu, proč strávil několik let zarputilým tesáním obličejů, postav a různých objektů do skal, kde byl příliš daleko od těch, kteří by mohli jeho umění ocenit? Proč nezvolil daleko dřív práci v dobře vybaveném ateliéru, uznáván a obklopen obdivem i lukrativními zakázkami od významných šlechticů a představitelů katolického kléru? Proč neopustil své skalní obry, když místní veřejnost je nazývala "čerty", někteří ho dokonce podezřívali ze spojení s pekelnými mocnostmi a nejednou jeho výtvory poškozovali? (Pískovec je měkká hornina a znehodnotit vydlabané útvary nebyl věru žádný problém.) Proč poté náhle přestal chodit na svá oblíbená místa mezi pískovcovými útvary a nikdy se již nevracel – alespoň nahlas – k zážitku, který tolik ovlivnil jeho obrazotvornost a který v něm nutně musel zanechat trvalé stopy?

Až za dlouhou dobu poté, několik dnů před svým skonem, vzpomněl v kruhu nejbližších na tuto svou příhodu a přiznal, že se snažil vytesat kamenné obry podle toho, co údajně viděl na vlastní oči, ačkoliv skeptici byli přesvědčeni, že pouze ztvárnil podobu některých liběchovských občanů… Jenže to, čeho vlastně byl Václav Levý onoho jarního večera v roce 1839 svědkem, se už asi nikdy nepodaří zjistit. Zemřel 30. dubna 1870 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.