Většina lidí dokáže uznat, že pomlouvání je trestuhodné, ale nenapadne je, že také oni mohou pomlouvat, aniž by si to uvědomovali. A nechápou, jakou škodu tím páchají, a to nejen zde na Zemi. Zkusme si představit, jakou moc získá neřest lehkomyslného odsuzování, ovládne-li mysl nějakého člověka mezi obyvateli nadpozemského světa. Tito lidé žijí prostřednictvím myšlenek a jsou zvlášť citliví na myšlenkové výboje. Pomlouvač na Zemi působí škodu jen mezi omezeným množstvím lidí, ale nadpozemský pomlouvač zachvacuje celé zástupy…

Kolik tisíciletí potřeboval současný člověk k tomu, aby jeho psychická energie přijala nějakou konkrétní formu vyjádření. Každá lidská vlastnost a každá duchovní kvalita potřebovala ke svému rozvinutí dlouhé časové období. Proto je odsuzování druhých velmi nerozumné. A naopak, znát a chápat člověka a jeho pohnutky je naprosto nutné. Neměli bychom odsuzovat neznalost, ale měli bychom tvrdě odsuzovat ignorantství. To první lze lehce napravit, ale to druhé bývá často nenapravitelné. Vědoucí člověk se při zmínkách o vyšších světech raduje a cítí hluboké vzrušení. Pokud za tyto projevy sklízí u druhých jen odsuzování, znamená to, že mají mrtvá srdce. Netrapme se tedy kvůli těm, kdo nás zavrhují a odsuzují; je to stejně nevyhnutelné jako projevy světla a tmy.

Odsudky ničí jemnohmotné tělo

Odsuzováním škodíme jak sobě, tak ostatním. Tímto způsobem totiž připoutáváme své vědomí k tomu, koho odsuzujeme, neviditelným řetězem a tento řetěz zmizí teprve tehdy, až bude zahlazena škoda, kterou jsme svým odsouzením způsobili. V jemnohmotném světě jsou tyto řetězy samozvaných soudců obzvlášť těžké. Podobají se magnetům, které přitahují soudce ke svým obětem. Soudce nakonec trpí víc než ten, koho odsoudil, neboť působil temnou silou proti oběti, která byla často nevinná. Svým počínáním navíc zabraňuje přijímání jemnohmotné energie. Je přitom zcela vedlejší, zdali jsou slova odsudků pronesena nahlas nebo pouze v duchu – výsledek je v obou případech stejný. Používáli člověk nedůstojná slova zloby a nenávisti, zasazuje rány sám sobě, neboť tato slova trhají tkáň jeho vlastního jemnohmotného těla. Tuto tkáň je možné léčit pomocí mlčení. Je také důležité, aby se napříště vyjadřoval přímo, klidně a zdrženlivě.

Klidem a rozvahou proti silám temnot

Hranice s odsouzenci se dnes již příliš nevidí, avšak duchovní mučednictví je velice časté. A má to tak být, neboť nadešla doba, kdy se jemný svět přibližuje ke hmotnému a fyzický pohyb se mění v duchovní. Člověk musí být silný a v žádném případě se nesmí poddávat pečlivě připraveným a promyšleným úskokům temných sil. Jakmile začne pociťovat, že tlak ze strany těchto protivníků narůstá, měl by se ještě těsněji přimknout ke kosmickému řádu. Čím silnější je tlak, tím větší bude i jeho úsilí. A jaký smysl má pro temné síly ještě více nutit člověka ke splynutí se silami světla? Až pochopí, že tato taktika působí proti nim samým, zanechají svých marných pokusů jednou provždy. A v tom tkví záruka úspěchu. Nechť každý temný výpad poslouží posílení duchovního svazku s Bohem, jenž ochrání každého, kdo k němu obrátí svou tvář. Pamatujme si: Při divokých úkladech temných sil a jejich zuřivosti je třeba zachovat vždy rozvahu a vyrovnanost, jež v sobě skrývají nesmírnou sílu.

Dvojí tvář lidské přirozenosti

Aura každého předmětu, každé věci a bytosti obsahuje prvky tvůrčích sil i prvky ničivých sil a člověk posiluje svými myšlenkami buď jedny, nebo druhé. Lidská energie má buď tvořivý, nebo ničivý dopad na všechno, co se kolem ní nachází, dokonce i na celou planetu. Stav planety Země v každém jednotlivém okamžiku je výsledkem působení kolektivní psychické energie na celé její tělo. (Praktickým dokladem této skutečnosti je fakt, že některým jedincům fungují různé předměty, jako například nástroje a zařízení, velmi dlouho, zatímco druhým se rychle zničí – v závislosti na tom, jaké prvky, zda tvůrčí nebo destruktivní, jsou dotyčným posilovány.) Odsuzování vždy působí ve dvojaké podstatě odsuzovaného člověka tak, že vyvolá zesílenou manifestaci té vlastnosti, za kterou je odsuzován. Odsuzování tedy vyvolává temné stránky dvojaké lidské přirozenosti. Proto je možné tímto způsobem, zejména nespravedlivou kritikou, udělat z dobrého člověka špatného.

Nechovejme zášť k nepřátelům

Tento pokyn je velmi důležitý právě při snaze o překonání našich protivníků. Lepší je posilovat v duchu všechno, co v sobě mají dobrého, i když jsou to třeba jen drobnosti. V každém člověku je totiž světlo i tma a je pouze na nás, kterému elementu dáme možnost projevit se. Navíc je zapotřebí nikoli jednoho, ale často mnoha a mnoha pokusů, abychom dokázali proměnit své nepřátele ve své přátele, nebo je aspoň trochu napravit. Přemýšlejme o lidech tak, abychom v nich probouzeli světlo a ne tmu. K člověku, který se k nám chová přívětivě, se většinou obracíme svou lepší stránkou. A stejně se budou chovat i ti druzí k nám. Ty, kdo jsou na nesprávné cestě, lze vyléčit láskou. Láska neumí odsuzovat. Láska probouzí ve dvojakém vnitřním světě člověka to, co je v něm nejlepší – elementy světla a všechny dobré principy.

Země v zajetí temných sfér

Neschopnost odsuzovat je známkou rozšířeného vědomí, jež se vymanilo ze začarovaného kruhu sobectví. Sobectví je to, co uvnitř nás odsuzuje druhé, co závidí a co je nepřátelské. "Proč on a ne já?!" našeptává nám a namlouvá, že právě my jsme utrpěli újmu kvůli nedostatkům druhého. Zamysleme se nad tím, jaké sféry vytváří lidstvo kolem Země. Sféru sobectví, která je nejsilnější, sféru závisti, která je nejnicotnější, sféru domýšlivosti, jež je nejzhoubnější. Působením těchto sfér se rozpadají rodiny, státy, církve a veškerá lidská společenství. Každý si může domyslet, že bez projevů sobectví, uraženosti, lehkomyslnosti a maloměšťáckých předsudků lze kosmické hierarchii sloužit mnohem lépe. Chceme-li se podílet na velkých dílech, musíme pochopit, že sobectví a lhostejnost jsou nepřijatelné.

Služba světu prostřednictvím myšlenek

Mnozí z nás možná namítnou: "Hádat se nesmím, posmívat se nesmím, ránu zasadit také nesmím, nesmím se chovat povýšeně, být sobecký a ukazovat svoji převahu… Co je tohle za život?!" K tomu je ještě třeba dodat: ani zlobit se nesmíte, protože každý, kdo se zlobí, sklidí zase jen zlobu. Je nutné chovat se na odpovídající výši a nestarat se o to, jak jsou lidé okolo nás nedokonalí. A je naopak důležité dívat se na ně pozitivně a hodnotit je správnými měřítky. Pravé poznání nemá se sobectvím nic společného. Individualita a egoizmus jsou jevy, které uzavírají lidské vědomí do mikrosvěta falešného žití. Jeho nereálnost vidíme nejlépe na skutečnosti, že se spolu se smrtí svého nositele noří do naprostého zapomnění. Jedině to, co povznáší člověka do sféry nadosobní aktivity, může přetrvat staletí, ba tisíciletí. Společné dobro a náležitost k němu – to je hodnota, jíž můžeme měřit vznešenost ducha. Žít toto společné dobro je možné za všech podmínek. Člověku byla dána mysl, aby skrze ni konal dobro jako jogín ve vzdálené horské jeskyni, který slouží světu prostřednictvím svých myšlenek. Myšlenka se odpoutává od svého pána a odlétá do kosmu, kde se určitým způsobem projeví. Každý den tak můžeme světu posílat to nejlepší z našich myšlenek. Svou myslí jsme rovněž schopni podporovat veškeré dobré principy světa, třeba i na několika místech zároveň.

Sobectví a poznání jsou neslučitelné

Myšlenky na sebe tvoří jednu z nejtěžších překážek na cestě k poznání člověka i života samotného. Není snadné proniknout do cizího vědomí a pochopit jej, pokud máme před očima vždy jen vlastní zájmy. Sobectví nám jako závoj mlhy zastírá možnosti poznání, neboť každé poznání vyžaduje určitý stupeň odpoutání od sebe samého. Takový je jeho nekompromisní požadavek. Každý den máme možnost myslet ne na sebe, ale na druhé a věci, které život přináší, nenahlížet svýma očima, ale zrakem nadosobní mysli. Každý čin vykonaný ne ve vlastním zájmu, nýbrž pro druhé a snad i proti vlastnímu dobru, pomáhá oslabit sobectví a zkrotit naše primitivní Já. Co je lidské a co je božské, musí splynout v plné harmonii tak, aby jejich dřívější rozpor jednou provždy vymizel. Sobectví se daří, chybí-li plná důvěra a přetrvávají-li pochybnosti o blízkosti Boha. Budeme-li však v sobě posilovat princip "ne já, to ty, Pane; tobě, ne mně", tehdy utrpí sobectví drtivou porážku a jeho zuřivost opadne.

Sobectví nás svazuje se smrtelností

Když člověk přemýšlí pouze o sobě a všechna jeho činnost, chování a myšlenky směřují jen od něho k němu, zůstává také jeho vědomí pevně spjato s vrstvami individuality, tedy jeho dočasné a smrtelné existence. Smrtelná osobnost spočívá ve fyzickém, astrálním, jemném a mentálním těle, která následně umírají a jsou duchem vymazávána. Pokud jsou lidské zájmy a pocity soustředěny pouze v nich, umírá zároveň s nimi také individualita a nezůstává nic, v čem by se po osvobození od smrtelných slupek mohl lidský život projevit. Žít jen pro sebe znamená tedy vydat se jisté záhubě. Když člověk nemyslí na sebe, ale na druhé a začíná žít skrze zájmy, jež mu umožňují vystoupit z vlastní schránky, oprostí se od ní a přenáší své vědomí za hranice vlastní osobnosti. Sobectví pak bude uvězněno a spoutáno ve svých slupkách jako v žaláři. Překročit svůj stín, povznést se nad vlastní zájmy a žít pro druhé znamená dosáhnout nesmrtelnosti na Zemi i ve vyšších světech. Je to způsob, jak ve svém mikrokosmu zažehnout element nepomíjivého. Duše pochopitelně neumírá, ať již člověk žil svůj život jakkoli. Sobectví však způsobuje, že se její další existence bude odehrávat ve sféře nevědomého bytí. Dejme tomu, že někdo holdoval dobrému jídlu a pití, vyznával komfort a zahrnoval svůj domov luxusem. Pro co takový člověk vlastně žil? A co přijde, až jej přestane obklopovat to, co mu k životu sloužilo? Nebude již žaludek, který by mohl plnit lahodnými pokrmy, tělo, jež by mohl hýčkat, nic, co by jej spojovalo se zemí. To vše v nadpozemském světě přestává existovat…

Helena Rerichová, Karma odsuzujících, eugenika

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.