Občas se dostanu se svými kamarády, známými nebo klienty do hovoru o léčitelství, o tom, jak to vlastně funguje a o tom, zda má člověk k léčiteli chodit, nebo má dát přednost klasické medicíně. Většinou říkám, že si to každý musí rozhodnout sám a zahalím se do moudrého mlčení. Pokud můj spolubesedník až příliš doráží, většinou prohodím, že jako je mezi lékaři spousta graduovaných blbů, kteří se v mezilidských vztazích pohybují s grácií sloního samce a empatie nemají ani za groš, je mezi léčiteli spousta hajzlíků, kteří si uvědomují, že člověk, kterému jde o kejhák, je ochoten platit a dělat neskutečné věci, aby neztratil naději. Mezi těmito lidmi však ještě vynikají ti, kteří neumí nic, ale umí to dobře zabalit a ještě lépe prodat. A jeden z nich mě naštval opravdu silně.

Bylo to tak: mezi mé skalní a letité klientky patří mladá maminka několika dětí. Jde o ženu, která se plánovitě vykašlala na kariéru, má svá robátka, kterým se věnuje a s nimiž navštěvuje nejrůznější kroužky a jiné akce. Ke svým dětem je neobyčejně laskavá, vlídná, snad nikdy neztrácí trpělivost, a vůbec je vzorem všem matkám, které znám. Nenápadně, nicméně důsledně na své děti dohlíží, takže není divu, že si všimla počínajících zdravotních problémů svého syna ještě dřív, než se pořádně rozvinuly. Stačilo, když kluk pár dnů víc spal, víc pil, častěji chodil čurat – a maminka ho sbalila, přivedla k lékaři a požadovala veškeré testy na cukrovku. Lékaři sice chvíli koukali, protože její vzdělání nemá s medicínou nic společného, ale nakonec jí vyhověli. Ukázalo se, že její obavy jsou opodstatněné a její synek opravdu má cukrovku. Lékaři dali hlavy dohromady a naplánovali léčbu. Maminku se synkem nastěhovali do nemocnice, kde je učili, jak se počítají inzulinové dávky, kde je seznamovali s glykemickými tabulkami a vůbec provozovali to, čemu se říká "edukace diabetika" – což je činnost, která má dotyčného naučit, aby pochopil, že se s jeho nemocí dá za dodržování určitých pravidel docela dobře žít. Maminka však neztrácela naději, že se dá dělat i něco navíc. Za pár týdnů mi volala a v hlase měla naději. Někde našla ruského léčitele, který tvrdil, že si s touto chorobou poradí a chlapce jí uzdraví. Připomněla jsem si výrok pana Zentricha, který tvrdí, že s cukrovkou druhé kategorie – tedy tzv. stařeckou – umí pracovat každý, ale s cukrovkou dětskou se nedá dělat vůbec nic. Nenápadně (tedy v rámci mých možností) jsem řekla, že možné je leccos, ale osobně si myslím, že to, že by někdo uměl vyléčit cukrovku prvního typu je na Nobelovu cenu. Představa někoho, kdo umí takové zázraky, a přitom žije v malém středočeském městě místo v New Yorku, kde by měl s touto schopností zaručenou opravdu prestižní adresu, mě velice zajímala a neobyčejně zvědavě jsem čekala na další zprávy z bojiště. Maminka se ozvala až za dost dlouhou dobu a její optimizmus byl zkrouhlý. Moc se jí mluvit nechtělo. Posléze vysvětlila, že je přijal muž démonického vzezření, za nímž se synkem pravidelně chodili. Muž nad dítkem mával rukama, mumlal podivné věty jazykem, jemuž nejenže nerozuměla, ale ani nebyla schopna odhadnout, co za jazyk by to asi mohlo být. Naštěstí po nich nechtěl, aby vysadili naordinované léky, což bývá u jisté sorty léčitelů oblíbený žertík. Během léčby zůstávaly veškeré biochemické ukazatele stabilní a stejné, nic se neměnilo ani k lepšímu, ani k horšímu. Při poslední seanci, kdy bylo už jasné, že je na zázrak poslední šance, vzal léčitel svého malého pacienta za hlavu, přiblížil k němu svůj uhrančivý zrak a pravil: "Já jsem udělal všechno, co jsem udělat směl. Teď už je to jenom na tobě!" a rozloučil se. Byť jsem nebyla přímým účastníkem této akce, myslela jsem, že vzteky prasknu. Bylo evidentní, že dotyčný pohořel – a odpovědnost za své činy přehodil na ještě ne zcela desetiletého kluka, jemuž vysvětlil, že on udělal všechno a teď je jeho zdravotní stav pouze v jeho vlastních rukou. Ergo kladívko – když se tvůj zdravotní stav nevylepší, je to tvoje vina, protože děláš něco špatně. Z takové manipulace se mi udělalo vyloženě fyzicky zle. Dodnes mě mrzí, že jsem se za dotyčným nevypravila a přímo se ho nezeptala, na co si to kruci vlastně hraje. Přesto – nebo právě proto – měl celý příběh docela dobrý konec. Synek se naučil s cukrovkou žít, sportuje a je to naprosto normální kluk, který s sebou do školy kromě jednoho pera na psaní nosí ještě jedno inzulínové. Pokud jste nemocní, nebo je nemocný někdo z vašich blízkých, je jasné, že pro něj chcete to nejlepší. Je jasné, že se snažíte hledat pomoc a naději u lékařů i léčitelů. Pro úspěch léčení je však potřeba, aby jak lékaři, tak léčitelé měli alespoň trochu svědomí a představy, co jejich slova udělají s lidmi, kteří jsou jim svěřeni. Lékař, který mluví tak, že manželku svého pacienta připraví o veškerou naději, může být sice skvělý odborník, ale jako lékař nestojí za nic. Dodnes si pamatuju na vynikajícího onkologa profesora Dienstbiera, který léčil mého manžela. Snažil se svým pacientům dodávat naději a k terapii přidával kromě jiného i úsměv a vtip.

Pokud stojíte na rozhraní a přemýšlíte, komu zdraví své nebo zdraví svých blízkých svěřit, rozhodovat se musíte sami – už proto, že nemůžete svalovat odpovědnost za své zdraví na někoho jiného. Můžete si však vybrat člověka, který je poctivý jak k vám, tak sám k sobě a který vás nebere primárně jako zdroj svých příjmů. Při jeho hledání vám přeju hodně štěstí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.